Cesta za železnou oponu. Díl druhý - seznámení s kapitalismem.

Když už je ta olympiáda v Paříži, zavzpomínal jsem na svůj dvoutýdenní pobyt v tomto městě před 35 lety. V minulém textu jsem popsal přípravy a především drama na hranicích. Nakonec jsme spolu s kolegou dorazili v pohodě do Paříže. Bylo to v létě roku 1989.

Paříž
Vynechám zde popis krás města na Seině, co si budeme povídat – Eiffelova věž už v té době stála, stejně tak Louvre či Sacré-Couer. Chrám Notre Dames dokonce teprve čekal na své vyhoření. Kdo se o krásy Paříže zajímá, ten už tam v klidu vyjel. Kdo ne, toho popis krás neohromí. Proto vzpomínám spíše na pár detailů té cesty. Každopádně jsem město prošel doslova křížem krážem a už nikdy jsem ho nepoznal tak hluboce jako tenkrát.
Vybaven mnoha radami zkušenějších kolegů, rozhodl jsem se spát na nádraží Paříž – Nord. „Tam je to úplně v pohodě, nikdo nic neřeší tak, jako tady v Praze. Západ je úplně jinde, tam je vše pro lidi, nikdo nikomu nic nezakazuje a nepřikazuje,“ dušovala se kolegyně, která byla na podobné cestě před rokem. Asi se ve Francii mezi lety 1988 a 1989 předpisy nějak změnily nebo co. Možná už začaly přívaly přistěhovalců a Francouzi se tomu v té době ještě naivně snažili bránit (později je to přešlo). Kdo ví. Nicméně vypadalo to asi takto: První noc v Paříži jsem kolem půlnoci rozložil spacák na dlažbě někde v koutě nádraží. Bylo nás tam více, všechno mladí turisti z ciziny. V noci nás vzbudil nějaký zřízenec a s křikem: „Toto je kapitalismus! Toto je kapitalismus!“ nás vyhodil před nádraží. Nevím, proč nás seznamoval s kapitalismem, když kromě mne byli všichni aspoň podle batohů, oblečení, spacáků a karimatek ze západní Evropy, kromě jednoho Japonce, který spal zabalen jen do sněhobílého prostěradla a připomínal tak kokon bource morušového.
Uprostřed noci jsme se tedy vydali do nedalekého parku, kde jsme přespali v pohodě do rána. Japonec zářil do noci v podobě kokon, my ostatní ve spacácích, tedy v podobě horolezec pod Everestem. Ráno jsem zjistil, že je nás tady výrazně více, než jsem si původně myslel. Krabice od praček (říkal jsem si, proč je v parku takové skladiště odpadu) začaly ožívat a z nich vycházeli lidé v laciných oblecích. Opravdu, místní bezdomovci sice neměli kde spát, ale do nějaké práce asi chodili a tak byli opravdu relativně slušně oblečeni. Většinou to byli samozřejmě lidé tmavé pleti. Když jsou v USA Afroameričani, tak toto byli asi Afrofrancouzi, ale já své sousedy z krabic v té době ještě považoval za černochy. Ostatně dodnes sám sebe mám za bělocha a nevadilo by mi, kdyby mi tak někdo řekl. Ale časy se mění.
V onom parku jsem strávil čtrnáct dní, tedy samozřejmě spíše nocí. Bezdomovci si na mne zvykli, za pár dnů jsme se už večer zdravili, ráno jsem jim zamával ještě zachumlán ve spacáku, oni už spěchali vydělávat peníze. Brašnu s foťákem, objektivy a filmy jsem měl namačkány v nohách spacáku, peníze, pas a jízdenku na vlak Praha-Paříž-Rotterdam-Kolín nad Rýnem-Praha, což byla jediná spojnice s domovem, v brašničce na krku. Dělám to tak ostatně při svých cestách dodnes, pokud teda nespím ve spolehlivém hotelu. Jednou jedinkrát jsem to neudělal, věci jsem nechal u postele a o vše výše uvedené jsem přišel. To bylo ovšem hromadu let později na ostrově, který se z nepochopitelných důvodů nazývá jako ostrov Svobody. Cestou do „svého“ parku jsem většinou procházel legendárním bulvárem Saint Michel a přilehlými uličkami. Noblesně jsem odolával svodům tamních prostitutek. „Na vás fakt nemám, holky, uvidíme, třeba zítra,“ říkal jsem jim česky a za pár dní jsme se už zdravili podobně jako s těmi bezdomovci.

Hygiena nade vše
Ptáte se možná po vzoru scénky z filmu Pupendo, kde zazněla legendární hláška: „a jak to pereš?“, jak jsem se myl. Nevím, jak je to v pařížských ulicích dnes, ale tenkrát tam stávaly takové budky WC, které se za pár franků otevřely a zhruba deset minut tam mohl člověk pobýt. Vzhledem k tomu, že tam tekla i voda, čerstvý četař absolvent krátce po závěrečném soustředění u vojsk (to je nevysvětlitelné, proto se o to ani nesnažím) zvládl vše, včetně oholení a umytí zubů. Po těch deseti minutách se budka otevřela a dala šanci na vyklizení pole. Poté se zavřela a podle následných zvuků se celá vystříkala desinfekcí. Jedna byla nedaleko „mého“ parku, který se tím pádem změnil v solidní kemp…
Abych byl objektivní, jednou jsem přespal v levném hostelu, kde byla k dispozici samozřejmě sprcha.
Podobně sparťanské to bylo s jídlem, které jsem taky nijak neprožíval. Zvyklý na vysokoškolskou menzu a bufet na Petřinách, jehož kvalitám naše pojmenování „Prasečkárna“ plně odpovídalo, jsem si v jídle nevybíral – co mi maminka dala do nůše, to jsem snědl. Je až k nevíře, jak dlouho mi vydržel bochník chleba zabalený v utěrce a lovecký salám, který původně trčel z batohu a postupně se zmenšoval (bochník ostatně taky). Většinou jsem měl jedno teplé jídlo denně, trenčanský párok s fazulí byla nejlevnější konzerva milovaná studenty a potýraná v ešusu na lihovém vařiči se stávala docela jedlou. Mimochodem dá se koupit dodnes, etiketa vypadá dokonce stejně, jen už nestojí 4,70 a při vší úctě už se opravdu nedá jíst, a to si nemyslím, že bych se za ty desítky let tak rozmazlil.
Jednou, to už bylo v parku v Antverpách, kde jsem vystoupil cestou do Holandska, jsem si takto ohřál asi poslední konzervu vepřového ve vlastní šťávě. Bohužel tou dobou chodily v parku rodinky s dětmi na odpolední procházku a rodiče dětičkám otáčeli hlavičky od toho divného bezdomovce, který tam něco vařil. Že vypadám jako fetka mne v té době vůbec nenapadlo. Cestoval jsem s malou československou vlaječkou na batohu a dodnes si vyčítám, že jsem možná přispěl ke skepsi, s jakou o pár let později přijímaly západní země Československo do své rodiny…

Tábor
Mezinárodní budovatelský tábor, což byl hlavní cíl výpravy, díky němuž jsem se do ciziny vůbec dostal, se rozkládal v lukách nedaleko Rotterdamu. Dva týdny jsme tam opravovali poldry, tedy systém kanálů a hrází, díky nimž je NIZOZEMÍ, tedy země položená níže než hladina moře, obyvatelné pro jiné živočichy, než jsou ryby, raci, mlži, plži, hlavonožci. Z asi dvacítky lidí z celé Evropy jsme tam byli tři z východního bloku – já, Slovák a Polák. Poláka jsme viděli jen první den, kdy nám oznámil, že se jde domluvit s místním sedlákem, že bude pracovat u něj. Pochopil jsem, že do Polska se vracet nechce. Slovák, myslím, že se jmenoval Martin (nebo byl z Martina?) se stal logicky mým největším kámošem. A pak jedna Vídeňačka, se kterou jsem se domluvil díky němčině. Němčinu jsme zvládal, měl jsem i zkoušku na VŠ, ale hlavně jsem absolvoval doučování mou milou kolegyní z ročníku, kterou samozřejmě nebudu jmenovat, abych i po těch letech nebyl indiskrétní. Ona byla Pražanda, ale jako učebnu jsme zvolili pokoj na kolejích na Petřinách. Tam jsme spolu procvičovali mimo jiné zmíněnou němčinu. Na jazyky byla opravdu vynikající.
V táboře u Rotterdamu jsem se přesvědčil, že s tím kapitalismem, který nám v Československu sveřepě rozmlouvali, to nebude tak hrozné. „Tady je lednice a špajs, berte si kdykoliv, co chcete, na co máte chuť,“ řekli nám hned na úvod. Když jsem ty zásoby viděl, nevěřil jsem svým očím. Byly tam potraviny, které jsem nikdy předtím neviděl. A bylo jich dost. A to vše úplně volně k dispozici. Samozřejmě nikdo (včetně hladovce, který byl dva týdny na konzervách) nadbytku nezneužíval. Nikdo neměl potřebu syslit, nedej bože krást, jak by se stalo v Československu, kde mizely i toaletní papíry na veřejném WC. Tak by měl vypadat komunismu – každému podle jeho potřeb. Tak to Marx říkal a psal, že? Hodně velký rozdíl oproti společné kuchyňce na kolejích pražských Petřin. Jestli to budování socialismu u nás doma má nějaký smysl, jestli bychom se neměli snažit spíše o cestu ke kapitalismu, napadlo mne. Ale to jsem netušil, že doma už se na tom usilovně pracuje.
„Hele, Petře, to je u vás, ne?“ ukázali mi jednou místní noviny a v nich kratičkou zprávu. Holandsky jsem nerozuměl ani slovo, ale i tak jsem pochopil, že v Praze byla nějaká demonstrace a policajti tam rozehnali lidi. To bylo asi 22. srpna 1989 a noviny popisovaly události v Praze minulého dne.

Několik vět
Po pár dnech společného pobytu, asi v době, kdy už mi věřil, za mnou přišel zmíněný Slovák a ukázal mi list papíru – klasickou kancelářskou čtvrtku. Strojem psaný text o několika odrážkách byl nadepsán „Několik vět“. „V Paříži jsem se stavil ve Svědectví a toto mi dal samotný Tigrid,“ oznámil spolutáborník. Svědectví bylo exilové vydavatelství v Paříži a výzvu Několik vět sepsala Charta 77 na jaře 1989. V Československu ji v podstatě nikdo nečetl, o to důrazněji s ní bylo třeba nesouhlasit. Rudé právo vysvětlovalo, že je to snůška nesmyslů, které sepsaly podvratné živly. Když jsem těch Několik vět poprvé četl takto někde na lukách u Rotterdamu, dával mi ten text smysl a upřímně řečeno mi nepřišel až tak dramaticky výbušný.
Přesto bylo jasné, že kdyby ho u nás našli celníci cestou zpátky, byl by to ještě větší průšvih než odhalené načerno vyměněné valuty. Znovu mi pomohl fotoaparát – vyfotil jsem tu stránku a vrátil papír majiteli. Nevím, co s ním udělal, možná jej snědl jako Jaroslav Dušek, alias ředitel školy v již zmíněném Pupendu.
Do Československa tak v jedné z kazet s kinofilmy v mé brašně přejela železnou oponu i fotokopie výzvy Několik vět. Když jsem doma zvětšoval fotky, vyvolal jsem i ten text a ukázal jej doma pár spolehlivým kamarádům. Až po letech mi došlo, že kdybych nebyl hlupákem, mohl jsem to za takový hrdinný počin, jako bylo nelegální rozmnožování podvratného textu, dotáhnout za pár měsíců poté klidně až do Parlamentu ČR a dneska už být třeba europoslancem. To bych ale nezažil ty krásné roky, kdy jsme s kolegy byli svědky a hlavně přímými aktéry rozvoje svobodné a špičkové žurnalistiky v této zemi. Ten nastal krátce po mém návratu z brigády v Holandsku. Přišel totiž listopad 89 a vše bylo jinak.
Zkorodovaná želená opona se rozpadla v šrot. A Čechoslováci začali jezdit na Západ už (skoro) jako lidé.