Konečně jsi mi umřel

Sedím na terase penzionu, ucucávám kofolu z půllitru a koukám kolem sebe. Konečně po mnoha létech prožívám zas chvíle dovolené, kdy nemusím na nic myslet a můžu být sama sebou.

Před chvilkou přijela z výletu rodinka cyklistů. Sundali kola z auťáku, sedli si k vedlejšímu stolu a kluka pustili do bazénu. Taťka skočil do baru pro dvě piva, přiťuknul si s mamkou, teď spolu klábosí a sledují synka, jak blbne ve vodě s ostatními dětmi. Rozplývají se, jak se jim výlet vydařil, a plánují, kam si to namíří zítra.

Jó, Jozífku, taky jsme kdysi bývali šťastní, pamatuješ? Taky jsme jezdili na dovolené ve třech s naším Pepíčkem. Koukej na toho kluka v bazénu, vždyť je to celý on, stejně se nebojácně přetahuje o mičudu s většími kluky, jako to dělal ten náš. To byly časy, viď, ještě před tím, než ses mi dal na chlastání.

Já vím, žes tehdy měl velké plány, jak si založíš firmu, jaký budeš pán, kterého každý poslouchá a jak budeme mít peněz jako šlupek. Ze začátku to fungovalo, však vím, kšefty se jen točily, tys byl spokojený a já ti strašně moc fandila, obdivovala tě a byla na tebe hrdá.

Jenomže pak se to všechno zvrtlo, viď, Jozífku? Víš, že vlastně ani nevím, co bylo prvotní příčinou? Vždyť tys mi to neřeknul. Dlouho jsi mi nechtěl říct, že už nejsme na výsluní, dlouho jsi nedokázal přiznat, že to jde s firmou z kopce a že ses zadlužil. Pořád ses tvářil jako king, pořád ses snažil, abych já mělo všechno, nač si dokážu vzpomenout a Pepíček dostával vždycky jen to nejlepší. Pak to šlo z kopce dál a dál, ty už jsi to nedokázal před nikým hrát, začal jsi pít, postupně chlastat víc a víc.

Pamatuješ Jozífku, jak jsi mě tehdy strašně seřval? Přitáhnul jsi domů pozdě v noci pořádně pod párou, já na tebe čekala, třásla se strachem, že se ti něco stalo, když jsi mi nebral telefon a tys mi pak vyčetl, jaká jsem špatná ženská. Jak neumím vařit, postarat se o domácnost, o kluka, aby ve škole prospíval a o všechno možné další. Pamatuješ, jak jsi mi dal pár facek, pak ses nakonec sám rozbrečel a vylezlo z tebe, že jsme s prachama na dně? Tehdy jsi mi to řeknul poprvé, ale nemysli, já už dávno věděla, která bije, to každá ženská na chlapovi pozná. A víš, proč jsi na mě byl tak zlý? Potřeboval jsi sám před sebou zakrýt svoje selhání. To selhání, které jsem ti nikdy nevyčetla, ale to tys nepochopil. Stejně jako jsi nepochopil, že mi nikdy nešlo o luxus a že jeho ztráta mi byla leda tak ukradená.

Ty, velký podnikatel jsi musel najednou do práce a začít znovu makat pro jiné. I já šla dělat a Pepík už nemohl dál chodit na tu prestižní drahou školu. Mně práce nevadila, Pepík se na normální škole cítil líp, ale to tys nepřijal. Čím dál víc ses utápěl ve vlastním selhání, čím dál víc jsi chlastal. Pamatuješ, jak jsem tě přemlouvala, prosila na kolenou, abys toho nechal? Pamatuješ, jak jsi mi to snad stokrát slíbil, chvilku ses držel, abys nakonec spadnul ještě hloubš?

Pamatuješ, Jozífku, jak ses postupně prochlastal až k rakovině, jak ses mi ztrácel před očima a jak jsem byla nešťastná? Ano, býval jsi na mě zlý a hrubý, ale já byla stále s tebou. Než abych se na tebe vykašlala a nechala tě chcípnout, pořád jsem v tobě viděla toho chlapa, kterým jsi kdysi na začátku býval. Milovala jsem tě, a když jsem viděla, jak se tvé dny krátí, na jedné straně jsem věděla, že tvoje smrt mi bude úlevou a na druhé straně jsem si nedokázala představit, že o tebe přijdu.

Pamatuješ, Jozífku, jak jsi mě naposled dokázal vnímat, když jsem za tebou byla v nemocnici těsně před tím, než se ti milosrdně zastřela mysl? Mluvila jsem na tebe a ty jsi mi odpovídal ne hlasem, ale očima. Vím, co jsi mi jimi říkal a já v tu chvíli pochopila, že i ty jsi mě navzdory vší své zlobě měl až do posledních chvil rád, akorát už jsi mi to nedával znát. Pochopila jsem tě, byla ti vděčná za vše dávné dobré a krásné, a odpustila ti to ostatní.

Jestli mě, Jozífku, odněkud pozoruješ, tak teď vidíš, jak tady sedím na terase penzionu a ve svých pětapadesáti si připadám o třicet let starší. Spoustu jsi mi v našem společném životě dal a ještě víc jsi mi toho vzal. Často si připadám jako stará bába, která by se měla už tak akorát chystat za tebou. Ale když vidím dění kolem sebe, třeba ty cyklisty s malým klukem, támhle ten mladý zamilovaný pár nebo tady tu partičku lidí mého věku, jak se vesele baví…

Jozífku, ty jsi mi konečně umřel a vysvobodil tak sebe i mě z našeho společného trápení. Promiň, Jozífku, nezlob se na mě, ale já ještě potřebuju žít a jít dál…