Krasavice, která si silně uvalila na přechodu pro chodce
Některé situace nám připomínají, že jsme jenom obyčejní lidé. I se svými tělesnými potřebami a projevy, které na okamžik dokáží zastínit sílu našeho ducha.
Polední pauza na oběd je pro někoho příliš dlouhá a pro jiného příliš krátká, zvláště když se pracující musí najíst v restauraci. Podle zákona trvá třicet minut. Části populace tato doba z různých důvodů nestačí, i kdyby se na nose vrtěla, ale to šéfy nezajímá. Pro ně je hodnotnější zaměstnanec workoholik, který během půlhodiny dokáže zhltnout jídlo tak rychle, aniž by zaznamenal, co jedl, čím jedl a kde jedl, přičemž se téměř bez nadechnutí čerstvého vzduchu dokáže neprodleně vrátit na pracoviště. Samozřejmě, že tento způsob stravování dříve nebo později způsobí problémy s trávením. Patrně jako v případě oné dámy, kterou jsem v ten den potkal.
S návratem z oběda do kanceláře jsem nemusel spěchat, protože obsluha v hospodě, do které chodím na meníčka, pracovala mimořádně rychle. Mít k dobru deset minut je fajn, takže na mojí trase by mě předběhl i hlemýžď s domečkem na zádech. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho paprsky hladily příjemně můj obličej. Hlemýždě by se proto snažil předběhnout jenom blázen,
Před přechodem silně frekventované silnice zarazila všechny chodce červená. Zůstal jsem stát, s rukama v kapsách si pískal a sledoval cestu před sebou. V tom se na opačné straně přechodu objevila žena, která k němu došla z nedalekého parku.
Měla na sobě tenký béžový kostýmek, hodící se do úmorného letního počasí a obuta byla do bílých lodiček. V ruce držela černou tašku s notebookem. Z ženy čišela nervozita, protože přešlapovala z jedné nohy na druhou. Vzhledem k vysokým podpatkům se její postava lehce kývala ze strany na stranu, čímž připomínala rozevlátou plachetnici v bouřlivém oceánu. Ze svého hezkého obličeje vystrkovala dopředu bradu a tvářila se přitom velmi sebevědomě, takže buď šlo o manažerku vracející se z oběda taky do práce nebo o obchodnici spěchající za klientem.
V každém případě šlo o krasavici, která se hned tak nevidí.
Auta zastavila a na semaforech zazářili zelení panáčci. Vyrazil jsem kupředu a ve stejný okamžik vystartovala žena odnaproti. Přes hustý provoz nešlo přeslechnout klapání jejích podpatků. Klapity, klapity, klap.
Blížili jsme se k sobě, když nečekaně zpomalila. Klap, klap, klap.
Prudce zastavila. Klap.
Jakmile jsem prošel kolem ní a nechal ji za zády, ozval se podivný zvuk.
Připomínal protáčení lopatek lodního šroubu atomové ponorky v mořských hlubinách.
Připomínal člověka, který padá ze schodů, prudce brzdí holí a přitom stíhá používat kloktadlo.
Připomínal silné zatroubení rozmanitého kakofonního orchestru doprovázeného nemocným slonem se střevními potížemi.
Klapity, klapity klap, ozvalo se. Žena se opět dostala do svého obvyklého tempa.
Otočil jsem se, jakmile jsem došel na druhou stranu silnice. Žena se znova zastavila, tentokrát, aby si popotáhla sukni. Nebo možná kalhotky, které jí, následkem vypuštěné plynové bubliny, sjely prudce dolů. Zřejmě stejně jako ona jsem zadoufal, že šlo jenom o bublinu a nic navíc. S pocitem úlevy v obličeji vyrazila zase rychle vpřed.
Možná se ptáte, jak jsem v ruchu města rozeznal, o jaký zvuk šlo. Mohlo jít klidně o sérii výstřelů z děravého výfuku vozidla, které mělo nejlepší léta dávno za sebou. Nebo auto přejelo pneumatikou po poklopu kanalizace, který se několikrát nadzvedl a se silným čvachnutím dopadl. Či kdesi v dálce udeřil blesk a do místa činu dolehl zvuk hromu doprovázený průtrží mračen.
Jenže onen zvuk by zaslechl snad každý. Situace se odehrála v podobné atmosféře, jako když dojde k neštěstí následkem hromadné autonehody nebo explozí bomby nastražené teroristy.
Ptáci z nedalekého parku ztichli. Mírný větřík přestal foukat. Lidé spolu přestali mluvit. Z projíždějících aut se staly nehlučné obrazy, které kostičkovaly zeleně, podobně jako televize přijímající signál ze satelitu za silného deště.
Matrix.
Jenom v něm se zvýrazní to hlavní, co máte vidět nebo slyšet. Všechno ostatní ustoupí do pozadí. Mimo zápachu vycházejícího z kanalizace těsně před deštěm. Pokud šlo tedy o něj.
Existuje asi dvacet stupnic vesmírné síly. V tomto případě naštěstí nebyly ohroženy lidské životy, protože u sedmého stupně, zvaného Motorák, padají na zem pouze malé předměty.
Podle stupnice lze dobře odhadnout i typ člověka. V tomto případě šlo nepochybně o silnou a nezávislou ženu, která dokáže dosáhnout svého. Do rodinného typu má daleko a není snadné s ní žít, protože má velké nároky na svého potencionálního partnera. S ničím a s nikým se nemaže. Je fyzicky aktivní a plná síly. Má hladkou pleť a pevná ňadra. Při sexu utahá drtivou většinu milenců. Málo čte, hodně cvičí, tvrdě pracuje. Své emoce nedává najevo, uvnitř ní však všechno vře jako v zavřeném papiňáku. Hodí se na manažerské nebo obchodní pozice.
Všichni jsme jenom obyčejní lidé. Dokonce jsou jimi i politici, jako třeba Donald Trump nebo celebrity, jako Angelina Jolie, či ilumináti, jako Bill Gates. Každého z nich přepadnou čas od času trávicí potíže, když zhltnou oběd na tři doby. Potom si taky těžko vybírají místo, kde si uvalí. Oni jsou na tom vlastně hůře, protože málokdy jsou úplně sami. I tito „nadlidé“, kteří podle konspirátorů řídí celý svět, kupodivu chodí na záchod, kde se neobejdou bez toaletního papíru.
To jen sociální sítě a média, nově vydatně podporována umělou inteligencí, vytváří z člověka dokonalou bytost.
Dokonalá bytost však není.
Existuje jenom obyčejný člověk.
Pokud jste došli až sem, tak vás varuji. Nevěřte všemu, co čtete!!!
Tento text je totiž důkazem, že i z prdu lze vytvořit plynu plný článek.
V srpnu 2024 psáno pro iDNES.cz a upraveno pro Blogosféru a Médium.cz
Náhledový obrázek: JAN ŠIK/AI BING Copilot Designer
