Disident Michal David
Zdá se to být málo uvěřitelné, ale je to tak. Žijeme v období rostoucího disentu. Mnozí již mají strach otevřít ústa. bojí se veřejně sdělovat své názory. Prototypem se stává Michal David.
Židé mají na podobné jednání všeobecný termín chucpe. To znamená určitý specifický typ drzosti, který svou razancí vzbudí zaslouženou pozornost okolí.
Ve svém projevu se totiž přiznal, že i on se bojí veřejně projevit svůj názor, protože má obavy z následků. Připomíná svůj „boj“ proti komunistické totalitě.
Jelikož mám zhruba stejně let, tak nějak nemohu nevzpomenout na socialistické estrády, ať šlo o Televarieté, Možná přijde i kouzelník či enderácký Ein Kessel Buntes. V těchto pořadech sobotních večerů vystupovali tehdejší umělci, kteří rozhodně neměli zásadní konflikt s vládnoucí mocí. Pan David býval v podobných estrádách pravidelným hostem.
Pamatuji Davidovy odrhovačky z rádia, kterými byly zaplavovány nejen rozhlasové vlny, ale i povolené diskotéky. Pan Michal David byl skladatelem písně na Spartakiádě. Nepostřehl jsem. že by mu byla zakazována jeho činnost, že by byl ostrakizován tehdejším režimem. Spíše jsem měl pocit, že bezpečně klouže v rytmu doby, kterou on sám pomáhal svými písněmi obdařovat.
Pakliže byl někdo komunistickým režimem likvidován, byla to Marta Kubišová, Plastic people of Universe, z herců pak třeba Vlasta Chramostová. Jsem si jist, že by panu Davidovi třeba Vráťa Brabenec nebo Marta Kubišová něco ne moc hezkého řekli od plic.
Pan Michal David v tom současném hnusném režimu dostal nedávno i metál od hlavy státu, i když v té době ho od ní dostával skoro každý, kdo ji měl tak nějak rád.
Žijeme v době relativizace slov, činů i událostí. Zdá se, že pojem disident dostává zcela jiný smysl, než tomu bylo před 40 lety. To, že někdo skládá hudbu, která už netáhne, protože posluchač má daleko širší výběr a možnost porovnání se zahraniční tvorbou, není ostrakizace hudebníka, ale prostě jen normální stav. Onen člověk není disident, jak se mylně pan David domnívá, ale prostě umělecký „second hand“. Poupata už jen málo obstojí před kvalitní hudbou moderních kapel, které nemusejí procházet zkouškami před komisí komunistické strany, která podrobně studovala sebeblbější text jen proto, jestli tam není něco závadného.
Možná by pan David mohl konkretizovat kdo po něm jde. Kdo čeká na nějaké jím pronesené závadné slůvko, aby jej potrestal zákazem činnosti, nedej přírodo vězením.
Je však možné, že pan David mohl bojovat v minulém režimu tím, že skládal právě ten svůj typ hudby, která měla za úkol otrávit dobrý vkus posluchače. V tom případě je nutné mu zásluhy o destrukci režimu přiznat.
