21.8.1969 byl horší než 21.8.1968

Rok předtím byly v ulicích tanky a mrtví ruskými kulkami. Jen o rok později už zabíjeli „naši“ bez „bratrské pomoci“. Z hlediska vyššího principu mravního byl srpen roku 1969 mnohem horší.

Rok poté, co naše malá země měla možnost ochutnat tu pravou tresť Brežněvovy doktríny omezené suverenity, se v našich ulicích znovu střílelo. Zatímco v roce 1968  po deklaraci bezbřehé arogance komunistického myšlení, v němž jsou národní sebeurčení a svoboda rozhodování směšnými pojmy, kterými se nikdo nepotřebuje zabývat, došlo k tomu, že sešup do šedivého bezčasí normalizace měl svou ouverturu v dalších mrtvých, tentokrát však kulkami spoluobčanů, oblečených v uniformách SNB, armády a především Lidových milicí, jakési obdoby SS z doby, kterou tehdejší občané stále dobře pamatovali.

Bylo to symbolické zakončení roku mezi srpny 1968 a 1969, kdy ještě národ nesklonil hlavu. Pohřeb Jana Palacha se stal tichou demonstrací, o to více křičící do světa, že těch pár miliónů Čechů a Slováků má stále v paměti nedávnou dobu bez cenzury, dobu, jež i přesto, že byla pevně v rukách komunistických pohlavárů, se dalo volně dýchat, jezdit za hranice mimo lido-demo, případně číst to, co opravdu číst chce.

V březnu téhož roku českoslovenští hokejisté na mistrovství světa porazili dvakrát po sobě tým SSSR. Jakkoli je míchání sportu a politiky problematické, tato dvě vítězství se stala nepochybnou symbolikou, vítězství chytrého Davida nad tupým Goliášem. Hokejisté navíc dali před světem najevo svůj postoj tím, že si přelepili na dresu rudou hvězdu nad lvíčkem (kde bývala a nyní zase je korunka). Nikomu nevadilo, že náš tým skončil až třetí. Bujaré oslavy neznaly mezí a vyústily až v provokaci StB, kdy byla rozbita kancelář Aeroflotu v dolní části Václavského náměstí.

Stačil jeden rok. V srpnu 1968 byly naše ozbrojené složky „neutralizovány“, nepochybně značná část příslušníků armády, sboru národní bezpečnosti a nejspíše i těch, co nosili uniformu LM, nečekala vpád vojsk Varšavského paktu do naší země a jistě měla k věci odmítavý postoj. Za pouhých 365 dní v srpnu 1969 byly tytéž složky již připraveny hájit ono znásilnění vlastního národa a to i za cenu 5 životů a mnoha zranění.

O den později – dne 22.8.1969 pak Federální shromáždění schválilo tzv.“;pendrekový zákon“, umožňující zadržení osob na 21 dní, zvýšit trestní sazby za některé činy a vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Tragickou a výmluvnou symbolikou bylo, že zákon podepsal tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, který byl ještě rok předtím ikonou protestu proti okupantům. Pokud by někdo hledal téma pro absurdní divadlo, není lepší osoby.

Symbolicky tak odstartoval 20 let trvající šílené doby „normalizace“, kdy bylo lidem jasně sděleno, že pokud zůstanou za dveřmi svých bytů, chat a budou držet hubu, nechá je režim být. Bylo zřetelně deklarováno, že rozhodující nyní není pravda, život v ní, ale konformismus, podřízení se moci, která své nejvěrnější odmění snadnou kariérou či lepším zbožím. Naopak – těch několik bloudů, kteří si stále vedli svou a požadovali dodržování lidských práv – vykreslovala vládnoucí moc jako ztroskotance a zaprodance, což nebylo vzhledem k jejich počtu a isolaci až tak nepředstavitelné.

Komunistická moc vedle tohoto znásilnění národa a pěti mrtvých způsobila i další nepředstavitelnou škodu. Ze země odešlo v letech 1968 -1989 odhadem čtvrt miliónu lidí. Většinou intelektuálních elit, těch, kteří si věřili, že se jinde uchytí, těch, kteří věřili ve svůj um a talent. Těch, kteří přestali doufat, že by své schopnosti uplatnili doma. Bez přehánění to lze nazvat genocidou inteligence, neboť genetický fond emigrantů se rozmělnil mimo naši vlast a její přínos byl pro ni navždy ztracen. Pro tak malý národ je chybění každého geniálního mozku citelnou ztrátou.

21. srpen 1969 zůstane dnem hanby a hnusu, neboť to vše jsme si dělali navzájem, bez přímého zásahu ruských mužiků, v té době již ukrytých v lesích či zrekvírovaných kasárnách.

Je třeba si to pamatovat.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články