Židovský humor LXXVII

Po delším čase nové zboží. No….nové. to je otázka. nejspíše nové nejsou, ale jde o staré lety prověřené dobré zboží, žádný aušus. Tak do toho….

Tři přátelé hrají maryáš. Starý Freudenfeld vylicitoval betla, ale v tom ho ranila mrtvice a byl na místě mrtev. Jeho přátelé jsou hluboce dojati. Po chvíli se zvedl pan Kraus a povídá: „Musím se podívat, jestli nebožtík Freudenfeld měl toho betla loženýho, chtěl jsem mu ho oflekovat.“

Moshe pracoval v londýnském luxusním pánském obchodě s oblečením. Jednou se jeho šéf Avraham vrátil z oběda a všiml si, že má Moshe ovázanou ruku. Než se stačil zeptat, co se stalo, Moshe mu řekl, že má skvělou zprávu:

„Konečně jsem prodal ten směšný oblek, který jsme měli na skladě tak dlouho.“

„Myslíš tu dvouřadou zářivě oranžovo-modrou příšernost?“ zeptal se Avraham.

„Přesně ten!“ potvrdil Moshe.

„Mazel tov,“ zvolal Avraham, „už jsem si myslel, že se ho nikdy nezbavíme. To byl nejškaredější oblek, jaký jsme tu kdy měli. Ale proč máš ovázanou ruku?“

„To s tím souvisí,“ odpověděl Moshe, „když jsem tomu chlápkovi prodal ten oblek, tak mě jeho vodící pes kousl.“

Rabínova manželka čekala dítě. Rabín šel do sboru a požádal o zvýšení platu. Po dlouhé diskusi schválili pravidlo, že když se rabínova rodina rozroste, tak se zvýší i jeho výplata.

Po pěti nebo šesti dětech to začalo být drahé. Kongregace se rozhodla znovu uspořádat schůzi, aby diskutovala o platové situaci rabína. Umíte si představit, že to znamenalo hodně křiku a hádek. Nakonec se rabín postavil na bimu a promluvil ke svému stádu.

„Mít děti je aktem Božím!“, zvolal rabín.

V zadní části templu se malý muž s bílým plnovousem a jarmulkou zvedl a pronesl slabým hlasem:

„Pro informaci: Sněžení a déšť jsou také aktem Božím, ale my nosíme galoše!“

Velký rabbi Chatam Sofer řekl komusi, kdo se tvářil velmi pokorně: „Nedělej se tak malým, vždyť vůbec nejsi tak veliký!“

Malá Sára nosila ráda červený baret. Všichni ji celkem neoriginálně přezdívali Červená Karkulka.

Jednou ji maminka připravila košík pirohů pro babičku.

– Poslouchej, Sári. Až přijdeš k babičce, hned ti bude brečet, že „…brzo bude zima, táhne škvírami, kohoutek kape, není čím topit, střecha je děravá, peníze nejsou a vůbec, vnučko, co ty víš o životě?“ Ale ty nic nedbáš, ale pevně stojíš na svém: se zelím po pěti, s masem po osmi!

– Izjo, objevil ses v mém erotickém snu.

– Co jsem dělal, Sára?

– Přišel jsi a všechno zkazil.

Zazvonil zvonek, bordelmamá otevřela dveře a na prahu stál postarší vousatý pán v rabínském oděvu.

„Můžu dál?“ zeptal se šeptem.

„Ale rabi,“ řekla madam poněkud zaskočeně, „asi jste zabloudil. Tady je… “

„Vím dobře, kde jsem,“ přerušil ji rabín. „Nepřišel jsem na slepičí polívku, ne? Přiveď dívky.“

Stále trochu vykolejená, přivedla madam několik dívek, aby si rabín mohl vybrat. Rabín si se zájmem prohlížel jednu po druhé, až došel k Rosie, velké zrzce s obrovskými ňadry.

Uznale se na ni podíval a řekl: „Tuhle si vezmu!“

Zaplatil požadovanou částku a Rosie si ho odvedla nahoru.

Pomohla mu z kabátu a ten opatrně zavěsila na hřebík na dveřích. Pak ho zbavila zbylého oblečení a ulehli do postele.

K dívčině údivu se z rabína vyklubal zkušený a neúnavný milovník. Nakonec i taková zkušená profesionálka, ke svému překvapení, dospěla k orgasmu.

Chvíli v posteli odpočívali a pak se Rosie osmělila a zeptala se rabína na věk.

„Bůh byl ke mně laskavý,“ odpověděl rabín. „Je mi osmdesát osm.“

„To je úžasné. Poslyšte, rabi, kdybyste by zase poblíž a měl náhodou chuť, poručte si zase mě – Rosie. Velice ráda vás potěším.“

„Co tím myslíš, kdybych měl náhodou chuť?“ řekl rabín trochu uraženě. „Dopřej mi šlofíka pět minut a zase budu mít chuť.“

„Opravdu, rabi? Tak si beze všeho zdřímněte.“

Rabín se uvelebil v posteli na zádech, položil si ruce na hruď a řekl:

„Ještě jedna důležitá věc: až budu spát, vezmi do pravé ruky moje varlata a drž je opatrně tak, aby se nedotýkala prostěradla.“

Jak rabín řekl, Rosie udělala: zatím co on spal, ona držela rabínův šourek opatrně pár centimetrů nad prostěradlem.

Po pěti minutách se rabín probudil a řekl: „Jsem připraven.“

A také byl, protože její vyvrcholení bylo ještě lepší než to první.

Když konečně popadla dech, Rosie řekla:

„Bylo to báječné, rabi, ale v čem spočíval ten trik s varlaty? Proč se nesměla dotýkat prostěradla, zatímco jste spal?“

„Nu,“ řekl rabín. „Jsi hodná a šikovná holka a moc se mi líbíš. Ale na druhou stranu se ještě neznáme tak dobře a v kapse kabátu, co mi visí na dveřích, mám tisíc liber v hotovosti.“

Učitelka se ze svých žáků zeptala, jaké náboženské objekty mají doma.

Chlapec z katolické rodiny odpověděl: „Máme obraz, na kterém je žena se svatozáří, která drží dítě a maminka se před ním každý den modlí vkleče.“

Další chlapec řekl: „Máme doma mosaznou sochu člověka, který sedí se zkříženýma nohama, má čínský obličej, a každý den před ním moji rodiče pálí vonné tyčinky.“

Třetí chlapec, z židovské rodiny, pronesl: „V koupelně máme malou bílou desku s čísly. Každý den ráno si na ni maminka stoupne a zakřičí „ACH MŮJ BOŽE!!!““

Za rabim přijde chudý Žid s podříznutou slepicí. „Rabi, je ta slepice košer? Nemá žlučník!“

Rabí zkoumá vnitřnosti – a skutečně, žlučník chybí. Rabi se dotkne místa, kde by měl žlučník být, a olízne si prst, aby zjistil, jestli ucítí alespoň chuť žluči. Necítí ale nic.

„Zkusej‘ sami,“ vyzve Žida, „cejtěj‘ hořkost?“

Žid si zhluboka povzdechne: „Jestli cejtim hořkost, rabi! Syn je nemocnej, doktor nařídil slepičí vývar, prodal jsem svůj polštář, abych moh’ koupit slepici – a teď ji syn nesmí ani sníst. Je to hořkost, no řeknou sami?“

Na to rabi zcela klidně: „Když cejtěj‘ hořkost, je slepice košer!“

Socialisté v Minsku prosili rabiho Eliezera Rabinowitze, aby je podpořil v jejich úsilí o sociální reformy.

Rabi řekl: „Rád pomohu uskutečnit vaši ideu. Rozdělíme si práci. Vy budete přemlouvat bohaté, aby dávali, a já chudé, aby brali.“

Chlapec z intelektuálské moskevské rodiny hrál s chlapci na dvoře fotbal a nešťastnou náhodou rozbil míčem okno.

Rozzlobený domovník vyběhl ze suterénního bytu s koštětem v ruce a rozběhl se za chlapcem. Chlapec běžel a přemýšlel:

„Proč jsem šel na dvůr, na co je mi tenhle pitomý fotbalový míč? Pocházím z intelektuálské rodiny, rád hraji na housle a čtu chytré knihy. A já tu utíkám před nějakým hnusným správcem se smetákem.

Kéž bych žil na Kubě, neutíkal bych před domovníkem, ale povídal bych si s velkým americkým spisovatelem Ernestem Hemingwayem.“

Právě v té době seděl velký americký spisovatel Ernest Hemingway ve špinavé kubánské krčmě za sklenicí rumu a říkal si:

„Co tady dělám? Tohle místo je nechutné! Zpocené ženy a zpocení černoši, horko, teplý rum, špína. Život mi proklouzává mezi prsty.

Kéž bych teď bych seděl v Paříži se svým přítelem, velkým francouzským spisovatelem André Mauroisem, popíjel absint v kavárně na Montmartru, obdivoval Eiffelovu věž a mluvil o literatuře…“

Ve stejné době seděl velký francouzský spisovatel André Maurois v kavárně na Montmartru, popíjel levné víno a přemýšlel:

„Zatracená Paříž… Děvky, ulepené stoly, nekonečný a otravný šanson… Ta ošklivá Eiffelovka, ta špína na ulicích a smrad…

Kéž bych teď mohl sedět v Moskvě s velkým ruským spisovatelem Andrejem Platonovem, pít vodku a mluvit o literatuře…“

A právě v té době běžel v Moskvě velký ruský spisovatel Andrej Platonov s koštětem přes dvůr za chlapcem z moskevské intelektuálské rodiny, který omylem rozbil míčem okno, a myslel si:

„Já ho doženu – já ho kurva zabiju!“

Žid chce radu po rabim ze sousedního města. Ten se ptá: „Proč nejdeš za vaším vlastním rabim?“

„U toho už jsem byl,“ přiznává Žid, „ale napadlo mě, že dva volové vytáhnou káru z hnoje líp než jeden.“

„Rabi, pomoc! V mým kurníku vypukl mor.“

Rabi se zamyslí a dá radu.

Žid spěchá šťastný domů. O dva dny později je znovu zpět: „Rabi, slepice chcípou dál!“

Rabi se znovu zamyslí a dá mu novou radu.

Brzy ale Žid oznamuje: „Rabi! Jejich prostředky nezabraly!“

Na to rabi: „Co se týká mě, já radu ještě mám. Ale máš ty ještě nějaké slepice?“

Je velmi horké srpnové odpoledne a Sarah jde na každodenní procházku. Když se blíží místnímu šulu, všimne si, že křoví před vchodem je v plamenech. Zabuší gabajovi na dveře a když správce otevře, řekne mu, že by měl zavolat hasiče. Gabaj vytočí číslo na hasiče, identifikuje se, uvede svou polohu a popíše situaci. Na drátě je chvíli ticho a pak se ozve nevěřícně operátor:

„Chcete mi říct, že na trávníku před synagogou je hořící keř a vy chcete, abychom ho uhasili?“

Vážený občan se nabídne obci jako zpěvák. Zpívá však příšerně, a tak si obec stěžuje u rabiho. Ten rozhodne:

„Nechte ho zpívat! Právě proto, že to neumí. Stojí přece psáno: Požehnaní, kdo dávají, ačkoliv nemohou.“

Goldie Cohenová, postarší židovská dáma z New Yorku, přijde do cestovní kanceláře.

„Musím jet do Indie.“

„Paní Cohenová, proč do Indie? Je tam špína, horko, plno lidí.“

„Musím jet do Indie.“

„Ale je to dlouhá cesta a ty vlaky, jak to zvládnete? Co budete jíst? Jídlo je na vás příliš horké a pikantní, nemůžete pít vodu, nesmíte jíst čerstvé ovoce a zeleninu. Spousta nemocí: mor, hepatitida, choleru, tyfus, malárie, B-h ví co ještě. Co si počnete? Umíte si představit nemocnici bez židovských lékařů?“

„Musím jet do Indie.“

Vše potřebné je tedy zařízeno a paní Cohenová odjede. V Indii bez ohledu na hluk, zápach a davy se vydá do ašramu. Tam se postaví na konec nekonečné fronty lidí, kteří čekají na setkání s guru. Asistent jí oznámí, že bude stát nejméně tři dny ve frontě, než přijde na řadu. Nakonec dorazí k posvátné bráně. Tam jí oznámí, že může říct jen tři slova.

Odvedou ji do vnitřní svatyně, kde sedí moudrý guru připravený udělit duchovní požehnání dychtivým zasvěcencům. Těsně předtím, než předstoupí před světce, je jí znovu připomenuto: „Nezapomeňte, jen tři slova.“

Na rozdíl od ostatních, ale nepoklekne u jeho nohou. Postaví se přímo před něj, zkříží si ruce před sebou, upře na něj pohled a řekne:

„Izáku, pojď domů!“

Zbrusu nový zlatý telefon, který dostal vrchní rabín Izraele, zazvonil, i když ještě nebyl připojen k síti. Ohromený rabín zvedl sluchátko a třesoucím se hlasem se zeptal: „Kdo je tam?“

„Tady Bůh. Mám pro tebe dvě velmi důležité zprávy. Chceš slyšet nejdřív tu dobrou, nebo tu špatnou?“

Rabín, který rychle pronesl požehnání, odpověděl: „Baruch Hašem, pokud je to možné, dej mi prosím nejdřív tu dobrou zprávu.“

Bůh pokračoval: „Dobrá zpráva je, že všichni Židé se konečně shodnou a v našem národě zavládne mír. Budeme mít jednu formu judaismu a všechny denominace se sjednotí v míru, harmonii a vzájemné dobré vůli na věky věků.“

Rabín odpověděl: „Baruch Hašem, to je nejúžasnější zpráva v židovské historii! Co by mohla být ta špatná zpráva?“

Bůh odpověděl: „Volám ti z reformní synagogy.“

Pan Weil přijel do Prahy a ve velkoobchodě nakoupil za pět set korun zboží galanterního pro svůj obchůdek na vesnici. Čtyři sta zaplatil hotově a za sto korun dal směnku.

„A teď, když jsem vám dal tolik utržit, co mi přidáte jako dárek?“ povídá nakonec.

„No že jste to vy, pane Weil“, praví obchodník, „dám vám tuhle pěknou anglickou kravatu.“

„Takovou aušusovou kravatu? Takový stálý a dobrý zákazník, jako já?“

„Máte pravdu pane Weil. Tak víte co? Já vám vrátím tu vaši směnku.“

Pan Weil se zarazí a po chvíli praví: „No, tak to si tedy přeci jen vezmu tu kravatu.“

Tak shavua tov.