Kámen, aneb nečekaně navázaná nit
Když někdo zemře, odchází s ním spousta příběhů, které si pamatoval jenom on, a které nejsou nikde zachyceny. Někdy se ale stane opak. Nečekaně se příběhy vynoří. A mohou to být věci neuvěřitelné.
Moje žena Hanka se po smrti své maminky věnovala pozůstalosti a narazila při tom na záležitosti, které ji zarazily. Šlo o rukou načmárané lístky, záznamy a dopisy. Mnohdy na nich byly banální vzkazy typu: pošlete prosím cukr, pošlete mýdlo, potřebujeme zápalky, tužku, zápisník.
Našly se ale i další, například: pošlete prosím mojí manželce zimní kabát, který jsme u vás odložili, potřebuje ho pro případ, že bychom museli utíkat, nic teplého s sebou nemá. Nebo: když to půjde, napište, co je ve světě nového, jaká je situace na frontě. K tomu se občas objevila poznámka o spolehlivosti doručitele – nebo doručitelky – často to byly děti.
A tak začala moje žena postupně rozplétat fascinující příběh svého dědečka a jeho bratra, kteří během války ukrývali Židy. Ukázalo se, že šlo o několik skupin. Vyvinuli podle všeho velmi promyšlený systém úkrytů, zásobování a komunikace. Skupiny se musely z bezpečnostních důvodů přesouvat z místa na místo. Vše se dělo v okolí Staré Turé, na takzvaných Kopanicích.
Dědeček a jeho bratr nesli ohromné riziko. Nikdy o tom ale nemluvili. Brali jako samozřejmé, že ve výjimečné situaci člověk podniká výjimečné kroky. Byla to součást jejich víry, v tomto případě křesťanské. Vlastně i ty zápisky se zachovaly jen proto, že byli zvyklí mít ve věcech pořádek. Tak trochu v duchu sira Nicholase Wintona, o kterém bychom se možná nikdy nedozvěděli, nebýt objeveného kufříku s dokumenty, zastrčeného kdesi na půdě.
Mojí ženě se po dlouhém úsilí (trvalo to pár let) podařilo najít stopy několika zachráněných. Jeden z nich se jmenoval Bela Pless. Po válce odešel i s manželkou do Ameriky (to pro ni měl být ten kabát). Bela Pless před několika lety zemřel, ale zjistilo se, že nahrál svůj příběh pro Shoah Foundation, kterou založil kdysi slavný režisér Steven Spielberg.
A tak se moje žena nakonec dostala až k jeho dceři a vnučce. Judy a Emily. Od prvního telefonátu se začal odvíjet zcela nový příběh. Velmi nečekaný, velmi emociální a neuvěřitelně krásný. Jako přetržená nit, která je překvapivě znovu navázána.
Jednoho dne přiletěly Judy a Emily do Prahy, a my jsme je naložili do auta a společně jsme vyrazili po stopách dávných událostí. Pokračování je zde.
Jsou příběhy, které bychom měli znát. O lidech, o nichž se nic neví, ale kteří byli LIDMI v tom pravém smyslu slova. Děkuji Danielovi za připomínku, navíc mistrně vyprávěnou.