K hlavním viníkům porážky SNP patří rabující a vraždící partyzáni
Slovenské národní povstání (SNP) náleží k nejvýznamnějším protinacistickým odbojovým činům v celé Evropě. Povstalci se dva měsíce statečně bránili lépe vyzbrojenému a zkušenějšímu nepříteli. Bohužel, komunisté jej ukradli a zneužili.
Od tohoto odvážného protinacistického vystoupení letos uplynulo 80 let a historiky bývá společně s Varšavským povstáním hodnoceno a jako nejvýznamnější protinacistický odbojový čin v okupované Evropě. Připravovaly jej všechny slovenské nekomunistické a komunistické síly, které byly v opozici vůči tehdejší vládě prezidenta Jozefa Tisa. Vyplynulo to z tzv. Vánoční dohody z prosince 1943, kterou tito opozičníci uzavřeli. Podle mého názoru se Slovákům křivdí v tom, že se takto pouze chtěli vykoupit ze své předchozí spolupráce s nacisty. SNP se však rovněž stalo terčem falšování historie ze strany komunistů, jejichž přínos rozhodně nebyl klíčový, kteří si zásluhy za něj drze přivlastnili, mimo jiné i nekritickým oslavováním partyzánů patřící spíše k jeho škůdcům.
O tom se zmiňuje ve skvělém článku Ukradené povstání v časopise Reflex. č. 35 historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu v Praze. Ten jasně doložil, jak povstání silně poškodil sovětský partyzánský velitel Pjotr Alexejevič Veličko, který byl vysazen se svoji paraskupinou 25. července 1944 u Liptovské Osady v okrese Ružomberok. Postupně kolem sebe soustředil asi tisíc partyzánů. Jenomže jeho činnost byla spíše kontraproduktivní. Dokonce sám komunista Gustáv Husák, jej prosil, ať se zdrží jakýchkoliv hurá akcí, které by narušily přípravu povstání, bylo to však marné. Veličkovi bojovníci poškodili několik železničních tunelů, mezi nimi Strečnianský a Kraľovianský, což silně ztížilo pozdější zásobování povstaleckých jednotek. Zároveň byli z jeho popudu 28. srpna 1944 v Martině zavražděni členové německé vojenské mise. kterou vedl pplk. Walter Otto. Jednalo se o důstojníky cestující z Bukurešti do Berlína. Tato naprosto zbytečná akce způsobila že německá armáda začala téhož dne obsazovat Slovensko a podplukovníku Janu Goliánovi nezbylo než o den později 29. srpna 1944 vydat rozkaz k boji proti vetřelcům. Bylo to dřív, než se původně plánovalo, protože všechny přípravy ještě nebyly dokončeny, a logicky to způsobilo značné problémy.
Veličko totálně selhal při obraně soutěsky u hradu Strečno v údolí Váhu, kde na jeho levém břehu zaujaly slovenští vojáci společně s francouzskými partyzány výhodné obrané postavení. Pravý břeh řeky měl bránit Veličko, který se původně chvástal, že zadrží se svými partyzány i dvě německé divize. Nakonec však tito „hrdinové“ jaksi nedorazili, což Němcům umožnilo obejít postavení statečné bojujících obránců, kteří nakonec byli nuceni vinou Velička a spol. ustoupit až za Vrútky k Martinu. Proč veličkovci nepřišli, se neví, nejspíš proto, že chlastali a rabovali, jak bylo tradičním partyzánským zvykem. Ani nepřekvapuje, že po válce byl zbabělec Veličko komunisty glorifikovaný, kdežto skutečný hrdina povstání podplukovník Jozef Dobrovodský velící zpočátku úspěšné obraně Strečna byl rudými perzekuován. Jen tak tak unikl oprátce a v listopadu 1950 byl odsouzen k osmnácti letům vězení, z nichž si sedm odseděl.
Partyzánské jednotky vyslané z území Sovětského svazu se v mnoha případech staly spíš přítěží než účinnou ozbrojenou složkou v protinacistickém odboji. Mezi partyzány byli jistě hrdinové, ale často také dobrodruzi, kteří se místo bojování věnovali spíše terorizování slovenských vesničanů a německých civilistů. Loupili, znásilňovali, kradli a někdy také vraždili neozbrojené obyvtelstvo, což se dá hodnotit i jako zločiny proti lidskosti. To rovněž přispělo ke krutým odvetným německým represím vůči slovenskému obyvatelstvu a vypálení některých vesnic na povstaleckém území. I když to samozřejmě bylo neomluvitelné.
Většina partyzánských oddílů se navíc nechtěla podřídit společnému vojenskému velení, s tím, že poslouchají jenom svoje velitele a partyzánský štáb v Banské Bystrici. To samozřejmě komplikovalo obranu povstaleckého území. Partyzáni odmítali bojovat na frontě, hrdinstvím často neoplývali a utíkali ze zákopů dřív, než se k nim přiblížil německý voják. Mnozí skutečně vynikali „statečností“ jen proti civilistům, ale boji s ozbrojeným nepřítelem se vyhýbali. ze Slovenska. Stalo se také, že partyzáni odebrali děla vojenské jednotce, která s nimi jel ana fošnu. Dá se tedy říci, že partyzáni měli velký podíl na konečném neúspěchu povstání.
Je ovšem také pravdou, že přípravy SNP provázely chaos a chybějící koordinace. Na chystaném vojenském vystoupení, které by Slovensko převedlo z nacistického do protinacistického tábora, se podílel i ministr národní obrany generál Ferdinand Čatloš. Ten plánoval při přiblížení se Rudé armády ke Krakovu státní převrat, zatčení a uvěznění ministrů slovenské vlády, nastolení vojenské diktatury a vyhlášení války Německu.
Povstání však připravoval v součinnosti s londýnskou čs. zahraniční vládou a prezidentem Edvardem Benešem, zabezpečoval ho materiálně a kádrově, i náčelník štábu velitelství pozemních vojsk podplukovník Golián, povýšený později do hodnosti brigádního generála. Ten se také stal jeho prvním vojenským velitelem. Na začátku října ho vystřídal divizní generál Rudolf Viest.
Na začátku povstání způsobily zmatek i protichůdná vyjádření slovenských představitelů, kteří si protiřečili. Tak prezident Jozef Tiso vyzval vojáky, aby se nezapojili do povstání a nařídil jim, aby spolupracovali s postupující německou armádou.
Hlavním vojenskou silou povstání byly jednotky Slovenské armády, které přešly na stranu povstání. Na konci srpna z nich vznikla I. československá armáda na Slovensku a nakonec ji tvořilo asi 60 tisíc mužů. Na stranu povstalců se přidaly i některé oddíly policie, četnictva a finanční stráže.
Povstalce také úspěšně podpořil 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk vyslaný ze SSSR tvořený 22 stíhacími letouny Lavočkin La-5FN pod velením štábního kapitána Františka Fajtla. Ten mi později poskytl osobní svědectví o této válečné epizodě a řekl jasně. „Na Slovensku jsme se stali pány vzduchu.“ Popsal mi také úspěšnou misi jeho podřízených z 18. září, kdy desítka jeho letadel úspěšně napadla letiště v Piešťanech a buď zničila nebo poškodila všech třicet zdejších německých letadel. „Poslal jsem tam kluky, kteří tam před válkou sloužili,“ objasnil.
Nicméně ani úspěchy čs. letců neodvrátily konečnou vojenskou porážku Slovenského národního povstání, kdy Němci 27. října bez boje obsadili Banskou Bystrici a o den později pak generál Viest vydal rozkaz k přechodu na partyzánský způsob boje. Příčin nezdaru akce bylo víc, kromě neukázněnosti partyzánů i nedostatek zbraní a slabá úroveň výcviku části povstaleckých jednotek. Odzbrojení dvou východoslovenských divizí německou armádou pak způsobilo, že Rudá armáda nemohla rychle proniknout přes karpatské průsmyky na Slovensko.
Přesto všechno však SNP bylo významnou ozbrojenou akcí, která přispěla ke konečné porážce nacismu. Už třeba tím, že vázala desítky tisíc německých vojáků, kteří nemohli být nasazeni jinde.
Zdroje:
Slovenská armáda 1939-1945, Charles K Kliment, Břetislav Nakládal, nakladatelství Kma, Praha 2006
Ukradené povstání, Jindřich Marek, Reflex č. 35
Slovenské národní povstání – Wikipedie (wikipedia.org)
