Matky, které bojovaly jako lvice vedle lavičky

Války začínají nenápadně. Na počátku je maličkost, stejná jako když při dešti spadne první kapka. Ta postupně přejde do bouřky, kterou není jednoduché zastavit.

Vzduch ve městě odpoledne ztěžkl tak, že i zdravému člověku se motala hlava. Sanitky houkaly jedna za druhou a vozily do nemocnic dehydrované seniory, děti s těžkým úžehem a pracující s infarktem. K místům, kde se dalo vydržet venku, patřil snad jenom městský park.

Při odchodu z práce jsem si hodil batoh na záda a vyrazil domů. Do odjezdu autobusu zbývala asi hodina a já jí netoužil strávit v klimatizovaném prostoru, ani procházkou po rozpálených ulicích. Mou oblíbenou lavičku v parku stínil obrovský dub. Hodlal jsem se v ní uvelebit a pustit se do rozečteného historického románu, v kterém se od strany sto pět odehrávala v Británii bitva mezi římskými legiemi a armádou Keltů.

V parku se opravdu dýchalo lépe. Technické služby naštěstí nechaly vyrůst více než obvykle trávu, která, spolu s několika rozmanitými stromy alespoň trochu ochlazovala rozlehlý prostor uprostřed města. Jenže „moji“ lavičku obsadila mladá dvojice, která držela v ruce mobilní telefony. Jejich vyvalené oči upnuté na displeje dávaly tušit, že ji budou okupovat hezky dlouho.

Přesunul jsem se blíže k dětskému hřišti v koutu parku. U něj sice hrozilo, že na četbu nebudu mít klid, ale stromy a keře tady stínily několik laviček. Na jednu jsem se usadil.

Předtím jsem na pískoviště vrhl zamračený pohled.

Seděl na něm hošík s blonďatými vlásky a hnědými kraťásky, který s plastovou lopatkou soustředěně uplácával jakýsi záhadný kopec. Kousek od něj další klučík, se zrzavou čupřinou a přidrzlým úsměvem, zdolával dětským náklaďákem nerovnosti pískoviště, stejně jako Loprais s Tatrou poušť na Dakarské rallye.

Jejich maminky seděly každá na volných lavičkách. Drobná blondýna v legínách se evidentně nudila, zatímco zavalitá zrzka ťukala zuřivě všemi prsty do velkého mobilu. Šlo o dvě pohledné dámy, které vypadaly šťastně.

Pustil jsem se do knihy. Vedro pod stromy se dalo snést a když začal pofukovat lehký větřík, spokojeně jsem na čtečce sjížděl jednu stránku na druhou. Srdce se mi sevřelo jen ve chvíli, když statný legionář odrazil ránu sekyrou obrovitého keltského bojovníka a potom ho propíchl krátkým římským mečem, zvaným Gladius. V ten okamžik se ozvalo houkání. Nelibě jsem zvedl hlavu.

Příčinou však nebyla siréna, ale řev malého blonďáka. Důvod byl jasný, vždyť koho by nerozlítilo zničení vlastní celodenní dřiny. Potměšilý zrzek plnými hrstmi nabíral písek a nakládal jej na korbu náklaďáku. Potom s ním nečekaně rozmašíroval kopec, pečlivě uplácaný druhým hošíkem.

„Co, co, co to je?“ Zvedla hlavu nahoru znuděná blondýna. Po výskoku z lavičky natáhla krk směrem k pískovišti. Její pracovitý syn právě dostal dávku pískem do obličeje. Malého zrzounka zřejmě posedl amok a vypadal, že ho nic nedokáže zastavit. Nabral si do obou dlaní další nálož a chystal se k dalšímu výstřelu.

„Dost!“ zařvala blondýna a rozběhla se k němu. „Opovaž se tím pískem hodit, ty smrade!“ Zrzek si všiml hrozícího nebezpečí. Jenže si z něho nic nedělal. Dobře si spočetl, že žena je od něj dost daleko a navíc se domníval, že to s ním dopadne jako vždycky v podobných případech. To znamená maximálně zdvižený prst a slovní pokárání, čemuž se už naučil čelit sklopenou hlavou a potměšilým úsměvem.

Pořádně se rozmáchl a plnou silou mrštil písek směrem k blonďáčkovi. Ten vytřeštil doširoka oči a otevřel na maximum ústa, takže zásah schytal naplno. Leknutím dokonce přestal ječet, jenom slzy mu po obličeji tekly dál.

Jeho matka dorazila pozdě. Když spatřila špinavý a vzlykající uzlíček, který byl donedávna jejím synem, rozlítila se. Vzala překvapeného zrzouna za ruku, zvedla jej ze země a dlaní několikrát udeřila přes zadek. Asi tak silně, jako když praklem prášíte koberec.

Naštěstí zrzavý chlapec, na rozdíl od blonďatého, stále ještě nosil plíny, Byť tedy plesknutí po zadečku rozhodně nebylo zanedbatelné, ucítil pravděpodobně jenom lehké vibrace. Protože však nebyl na rozhodné a hrubé zacházení zvyklý, spustil povyk. Teprve tehdy jsem poznal co znamená, když někdo řekne: řve, jako když ho na nože berou.

„Co si to dovoluješ k mému synovi, ty huso?“ Zařvala zrzavá matka a rozeběhla se k pískovišti. Při překračování obrubníku zvedla málo nohu a zakopla. Obličejem dolů dopadla plnou vahou svého těla do písku, až to zadunělo. Mobil jí přitom vyletěl z ruky a displejem přistál na dětském náklaďáku. Když vstala, podobala se hošíkovi blonďaté matky. Měla špinavou tvář a splihlé vlasy.

Vyplivla písek z pusy a výhružně vykřikla: „Teď něco uvidíš, ty káčo!“ Vytrhla vyděšenému blonďáčkovi z ruky plastovou lopatku a zaútočila s ní na jeho matku. Ta zareagovala nečekaně rychle. Z ramene si strhla kabelku, z náklaďáku zvedla mobil své sokyně a postavila se na odpor.

Oplácaná zrzka měla tričko vytažené nad tlustým pupkem a kraťasy zařezávající se do nadměrně velkých stehen. Drobná blondýna zase byla oblečená v lehce průsvitných červených letních šatech, pod kterými nešlo nevidět, že nenosí spodní prádlo. Obě ženy se rozkročily a zamračeně se prohlížely.

Připomněly mi mou knihu. Podíval jsem se do ní a potom zase na obě matky. Došlo mi, že začíná válka.

Na začátku ní barbar udeřil tvrdě na Římana obrovitou sekyrou. Římský legionář jeho ránu odrazil štítem a zespodu vyrazil krátkým mečem Gladiem směrem do Keltova břicha.

Na začátku ní zrzka udeřila tvrdě na svou sokyni lopatičkou shora. Blondýna její ránu odrazila kabelkou a zespoda vyrazila mobilem směrem do břicha svého protivníka.

„Děje se tady něco, dámy? Potřebujete s něčím pomoci?“ ozvalo se náhle za mými zády. Hlas patřil příslušníkovi Městské policie, který právě vykonával pravidelnou obchůzku parkem se svou partnerkou. Oba uniformovaní kolegové si mezi sebou vyměňovali nějaké tajemné signály. Napadlo mě, že se rozhodují, jakou zbraň mají při případném zásahu proti oběma bojujícím lvicím použít. Tedy, zda mají vytáhnout obušek nebo paralyzující sprej či dokonce pistoli z pouzdra u pasu.

Dalšího násilí naštěstí nebylo potřeba.

Jak rychle válka začala, tak díky pouhé přítomnosti obou policistů zase rychle skončila.

Zrzavá matka vrátila lopatičku blonďatému klučinovi a blondýna pohladila po hlavě zrzounka.

Potom blonďatá matka vrátila zrzce mobil. Obě ženy kývly hlavou a věnovaly jedna druhé přísný pohled. Žádný neříkal „omlouvám se“ nebo „jsou to jenom děti“. Spíše z nich šlo vyčíst: „Ještě jsme neskončili“.

Blonďáček dál klidně uplácával písek lopatičkou a zrzounek se zaťatým výrazem přemýšlel, co dalšího mu provede, aby dobyl jeho kopec.

Městská policistka zašla k vozíku se zmrzlinou a koupila pro sebe a pro kolegu dva kornouty s kopečkem čokoládové a kopečkem vanilkové. Spokojeně se do nich pustili a jejich ostražitost opadla.

Já si oddechl, že bitva mezi matkami se obešla bez padlých a zraněných. Potom jsem si otevřel čtečku na straně sto šest a s hrůzou zjistil, že mezi Římany a Kelty znova vypukla bitva.

Lavička si jenom pomyslela: Tak lidi zahajují války a tak šmudlají světový mír.

Potom se diví, když se konflikt znova rozhoří.

V srpnu 2024 psáno pro blog iDNES.cz, upraveno pro Blogosféru a Médium.cz

Náhledový obrázek: JAN ŠIK/ AI Microsoft Copilot v Bingu