Se špinavým nádobím to už lepší nebude
Mužský a ženský pohled se na problém špinavého nádobí liší. Někdy dokonce tak moc, že konflikt v manželském soužití je dílem okamžiku.
„Ahoj, miláčku,“ zněl známý hlas z mého mobilního telefonu. „Dneska dorazím později, musím něco dořešit v práci. Pro děti se v družině stavím, to stihnu. Mohl bys pro mne něco udělat?“
Stál jsem zrovna u tiskařského stroje a ťukal do klávesnice. Číslicemi a písmeny jsem vyplňoval program na tvorbu filmového plakátu. Podle něj měli v kině dávat Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Starý, ale dobrý, kus v rámci dopoledního promítání pro seniory. Soustředil jsem se na pomocný manuál a poslouchal manželku na půl ucha.
„No, copak?“
„Potřebuji, abys udělal večeři.“
„Všem?“ zeptal jsem se.
„Ano, všem. Úplně všem. Sobě, taky mně, Patrikovi i Sylvii. Nebo co myslíš? Děti necháme o hladu?“ Zasmála se. Přišlo mi, že zbytečně zlomyslně.
Protože jsem dobrý manžel a poznám, když je má žena v nouzi, souhlasil jsem.
Po příchodu domů jsem mrskl městský batoh do kouta a sházel ze sebe všechno propocené oblečení, až na trenýrky. Venku panovalo už několik dní neskutečné vedro. Pot mi stékal z čela v různých směrech a úhlech a točil se v záhybech mého mírně otylého těla. Prásknul jsem sebou do křesla v obýváku a pustil televizi. Předtím jsem si z mražáku vytáhl zmrzlinu na špejli.
Zatímco mi čokoládový obal se zmrazeným obsahem křupkal mezi zuby, našel jsem ve videotéce film, na který jsem dnes vytiskl asi padesát plakátů pro místní multikino. Zrovna jsem se plácal do kolen u scény, ve které spisovatel Melvin naštval servírku Carol. Potom jsem si všiml, že v ní všude mají na stolech talíře s jídlem a měl z toho nepříjemný pocit. Takový, jaký máte v poledne, kdy si nemůžete vzpomenout na nákup, který jste si ráno v hlavě naplánovali a nezapsali.
Když do sebe v další scéně Melvin házel slaninu s vejci, hrklo ve mně. Večeře! Podíval jsem se na hodiny a zděsil se. Za chvíli měla dorazit rodina a já neměl nic nachystané. Původně jsem chtěl udělat dětem radost pizzou, ale nakonec jsem ji zapomněl koupit. Vypnul jsem televizi a rychle naběhl do kuchyně.
Prolétl jsem špajz i lednici a měl hned jasno. Nechápu, že manželka každý den klade stejně přihlouplou otázku: Co mám dnes uvařit? Potom se kysele zatváří, když jí odpovím: Mně je to jedno. Ona jen utrousí: To jsem si myslela. A znova se zatváří, jako kdyby vypila sklenici octa.
Postavil jsem na plynový sporák hrnec s vodou osolil ji. V lednici zbyla z loňska plechovka s nějakou omáčkou, projít měla teprve za několik dní. Ohřál jsem ji v druhém kastrolu, vylepšil česnekem, černým pepřem a rozdrcenou feferonkou. Když začala voda vřít, hodil jsem do ní špagety. Jakmile změkly, klaply dveře.
„Ahój,“ zahlaholil jsem na celý byt. „Za pět minut bude večeře.“ Zatímco se všichni převlékali a umývali, naservíroval jsem rychle jídlo. Když přišla žena s dětmi do kuchyně, na stole bylo prostřeno a z talířů se kouřilo. Byl jsem na sebe hrdý, protože ani Carol by nedokázala lépe naservírovat špagety s pikantní omáčkou. Doufal jsem, že žena mou snahu ocení a večer bude v ložnici čekat patřičně roztoužená.
Strčila si první sousto do pusy a zakuckala se: „Co to…?“ Malý Patrik škytl a zeptal se: „Tati, proč to jídlo tak pálí?“
„Pálí?“ zeptal jsem se a namotal pár špaget na vidličku. „Hm, je trochu ostřejší, ale snad nic tak hrozného. Viď , Sylvinko?“
„Jsou moc dobré, tati!“ přikývla dcera přes slzy, které jí tekly do talíře.
„Fakt dobrý,“ přidala se žena. „Sice trochu víc ostřejší, ale hlavně, že jsem nemusela vařit.“
Po večeři jsem posbíral talíře a dal je s příbory do dřezu. Potom jsem si vytáhl pivko z ledničky a chystal se k televizi, že shlédnu druhou polovinu filmu s Jackem Nicholsonem.
Manželka zvedla ruku. „Kam jdeš?“
„Odpočinout si na chvíli k televizi, “ odpověděl jsem bezelstně.
„Co nádobí?“
„Nádobí? No. Já myslel, že když jsem dnes udělal večeři, že ho do myčky naskládáš a linku uklidíš.“
Na chvíli se odmlčela a potom chvějícím se hlasem řekla: „Uff. Dobře. Prosím tě, miláčku, mohl bys, DNESKA MIMOŘÁDNĚ, uklidit to nádobí? Až si odpočineš u televize? Já mezitím zkontroluji dětem úkoly. Prosím. Jsem opravdu moc unavená.“
V hlavě se mi mihla krátká představa manželky v pyžamu. Nechtěl jsem, aby byla večer moc unavená. Otráveně jsem mávl rukou. „Tak, jo. Udělám to.“
S malým pocitem zadostiučiněním jsem se rozvalil v křesle a popíjel pivo u druhé poloviny filmu. Když běžely titulky, můj ovladač automaticky přebíral obsah videotéky. Zaujal mě dokument o tajemném hlasu na jednom českém hradu.
Z kuchyně se však ozval jiný hlas a nebyl vůbec tajemný.
„Miláčku…!“
Nezareagoval jsem a stiskl tlačítko s nápisem „Play“.
„Ty neslyšíš nebo co?“ Manželka stála mezi dveřmi a mračila se. „Jsem fakt ráda, že se dobře bavíš, ale nádobí na tebe pořád čeká. Je horko, zbytky jídla zasychají a v kuchyni začíná být smrad.“
„Jo, jo, jo, vždyť to udělám. Dávají teď takový zajímavý dokument z toho hradu na Moravě. Pamatuješ, jak jsme tam byli minulé léto?“
Vzdychla. „Už nevím, jak se jmenoval. Až to skončí, mohl bys zlikvidovat to nádobí?“
„Jasně. Žádný strach!“
Když doběhly titulky, protáhl jsem se v křesle a zívl. Před očima se mi znova zjevila představa manželky v pyžamu. Jestli budeš po dobré večeři, pivu a televizi uondaný, večer se na nic nezmůžeš a místo sexu usneš, napadlo mě. Zvedl jsem se, oblékl si triko a kraťasy, které ležely na zemi a vyrazil ke dveřím bytu.
„Stůj!“ zastavil mě rázný pokyn, za který by se nemusel stydět ani carský důstojník. „Kam jdeš?“
„Jdu se jenom na chvíli projít, vrátím se asi za deset minut. Musím se protáhnout a rozproudit si v těle krev.“ Významně jsem se na manželku usmál.
Zeptala se: „Co nádobí a linka? V kuchyni už poletují mouchy.“
„Jo, nádobí,“ plácl jsem se dlaní do čela. „Všechno uklidím, hned jak se vrátím!“
„Ne.“ Manželka se zatvářila přísně.
„Co, ne?“ zeptal jsem se, netuše, že se blíží letní bouřka.
„Ukliď nejdříve nádobí. Trochu opláchnout, dát ho do myčky a utřít linku. To snad zvládneš?“
„Jo, ale vydrž než se vrátím.“
Najednou zařvala tak, že jsem sebou škubl. „A dost!!!“
Zakoktal jsem. „Co je, co se děje?“
„Mám toho prostě dost!“
Potom pokračovala zvýšeným hlasem:
„Ráno jsem odvezla děti do školy, kde mě zastavila učitelka. Hrozně chtěla řešit, že Patrik předešlý den tahal při vyučování spolužačky za vlasy a běhal za nimi na záchod. Samozřejmě jsem dorazila pozdě do práce, takže šéf se na mě hezky povozil. Poslal mi e-mailem tolik práce, že jsem si nestačila zajít na oběd.
Ty ses milostivě uvolil, že večer uvaříš, ale já musela po dlouhém přesčasu běžet ještě pro děti a předtím nakoupit, aby sis večer mohl dát ledňáčka a pivo. Do toho všeho samozřejmě vedro jako prase.
Potom přijdu naprosto vyřízená domů, kde hladová zhltnu extra pálivé jídlo, z kterého mi asi praskne žaludeční vřed nebo se rozteču horkem. Zatímco ses podíval na filmeček a dokument, tak já musela dohlédnout na Patrika a Sylvii, aby si udělali úkoly, nachystali věci na druhý den a vyčistili zuby.
Teď se chci polomrtvá osprchovat a jít spát. Po tobě jenom chci, abys naskládal nádobí do myčky a zapnul ji. Je to takový problém?“
Jo. Ještě bych ráda, aby sis zvedl ze země v obyváku ty smradlavé ponožky a hodil je do koše s prádlem. Nerada bych, aby nám v další místnosti našeho bytu začaly poletovat mouchy.“
„Ty chceš jít spát? Už?“ Představa manželčina teplého a vášnivého těla se najednou někam ztratila.
Pohlédla mi do očí a moji mizející představu patrně zahlédla, protože znova explodovala.
„Ven! Běž, prosím tě, běž, než řeknu něco, co mě bude mrzet. Nevracej se dříve než za hodinu!“
Na zahrádku nejbližší hospůdky jsem se doklopýtal úplně propocený.
„Pivko a pořádně studené,“ zachroptěl jsem na výčepního.
„Zdar!“ Zahlaholil místní štamgast Tonda a plácl mě po zádech, jakmile jsem ztěžka dopadl na židli. Můj pocit, že shořím uvnitř i zvenku naštěstí uhasilo pivo, které mi donesla servírka Karla. Za chvíli už přede mnou stálo druhé.
„Tak, co? Cos dnes dělal chlape?“ Zeptal se Tonda. Jemu jsem podobnou otázku klást nemusel, protože on seděl v hospodě od otevíračky do zavíračky v každém ročním období. Dokonce jsem měl kdysi podezření, že si na konci pracovní doby vleze tajně pod stůl a v lokále přespává.
„Ále,“ zatvářil jsem se otráveně. „Dnešek nestál za nic. Manželka mě honila jak psa. Musel jsem dělat večeři celé rodině. V takovém hicu, chápeš. A ještě frflala.“
Tonda se zatvářil chápavě, byť on sám byl celoživotní single a bydlel u maminky. „No, jo. Vy ženáči to máte těžký. Podívej, dáme pár kousků, zchladíš se a bude ti fajn.“
Tonda má vždycky pravdu.
Když jsem s veselou náladou dorazil domů, při odemykání dveří mě napadlo, že žena možná ještě nespí a před očima se mi znova vynořila její postava v pyžamu.
V bytě byla tma a z ložnice se ozývalo chrápání. Potichu jsem nakoukl dovnitř a celkem logicky usoudil, že pokus vzbudit manželku by se rovnal japonskému harakiri.
Rozsvítil jsem v kuchyni. Linka zářila čistotou a plná myčka potichu předla.
Když jsem si lehl do postele, zívl jsem a v duchu si řekl:
„Vida, jak to jde. I to nádobí se uklidilo a nakonec se všechno v klidu vyřešilo.“
Strčil jsem si do uší ucpávky připravené na nočním stolku, abych, jako každý den, neslyšel manželčino unavené chrápání.
Potom jsem se otočil na bok a spokojeně usnul. Předtím jsem měl ještě takový nejasný pocit, že mám něco zvednout ze země v obývacím pokoji.
Z cyklu Manželské sitcomy
Psáno v srpnu 2024 pro Blogosféru a upraveno pro iDNES.cz a Médium.cz
Náhledový obrázek: JAN ŠIK/AI Copilot BING
