Třetí cesta – pro Rusko či proti Americe?
Mnozí jsou pro Rusko a mnozí proti Americe, ale málokdo je pro silné Česko.
V názorech na USA lze v české veřejnosti pozorovat nejvíc následující dva trendy. Podle prvního trendu diktují Američané světu svou vůli, svévolně vyvážejí svou demokracii a pod vedením vojensko-průmyslového komplexu nás tahají do války rozdmychávajíce ve světě chaos. Narušují mírovou spolupráci s Ruskem a Čínou a dalšími mocnostmi. Dokonce i Biden je v jejich vleku. Proč chodit do války, mír je nade vše.
Podle druhého trendu Američané dost Evropě nepomáhají, zahrabávají se do svého izolacionismu a nechtějí nás chránit. Lidé jako Trump sabotují řešení globálních problémů a také narušují spolupráci v NATO pod záminkou, že ostatní na svou obranu přispívají málo. USA nás možná hodí přes palubu, jako to udělala Anglie a Francie za Mnichovské dohody. Slušní lidé všech zemí by se měli spojit.
První trend působí, jako by se inspiroval americkou levicí 60. let minulého století, která zuřivě bojovala proti válce ve Vietnamu s heslem „make love not war“. Druhý trend zas, jako by se inspiroval dnešní západní levicí, která je ochotna obětovat národní zájmy v boji za globální cíle, jako jsou ochrana menšin a ochrana klimatu (obdoba hesla „proletáři všech zemí spojte se“).
Málokdy lze nalézt podporu pro třetí trend: oprostit se od hesel, spolehnout se na sebe, dát větší váhu tomu co děláme my, než tomu co dělají ostatní. Fakt, že oba převažující trendy se inspirují levicí, není příliš překvapivý, když obhlédneme českou politickou scénu sto let nazpět a uvědomíme si převažující vliv levicových stran. Od roku 1920 do roku 1938 získávaly v Československu ve volbách strany hlásící se k socialismu a komunismu 30-34% hlasů, při odečtení německých hlasů to bylo asi 37-49% a při odečtení slovenských hlasů to bylo zhruba 60-70%. V letech 1939-1945 bylo Česko pod vlivem německých národních socialistů a mezi lety 1945-1989 pod vlivem českých komunistů. I po pádu komunismu měla v letech 1998-2006 a 2010-2013 v Česku většinu Sociálně demokratická strana.
Prezidentem Československa byl v letech 1935-1938 a 1945-1948 socialista Edvard Beneš, a v letech 1948-1989 to byli postupně komunisté Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda a Husák. Prezidentem České republiky byl v letech 2013-2023 bývalý komunista Zeman, a od roku 2023 to je bývalý komunista Pavel. Zda jsou levicové inklinace voličů příčinou nebo následkem levicového establishmentu (problém slepice-vejce) není jasné, ale jisté je, že levice byla a je pro Rusko a taky je proti Americe.
Je znepokojující, že počet lidí odsuzujících Bidena nebo Trumpa nebo obecně USA je větší než počet lidí odsuzujících Rusko nebo Čínu. Nejde samozřejmě jen o Česko. Evropští politikové trpí zmíněnými trendy také: buď jsou pro mír a spolupráci s Ruskem a Čínou navzdory Americe (Nordstream, Macronovy lichotky Putinovi, ustupování Číně), nebo podporují válečné úsilí Ukrajiny s tím, že by měla Amerika přispívat mnohem víc. Chtějí bojovat za lepší svět, ale nemají žádné vojáky (kromě Polska). Jejich boj za svět bez diskriminace menšin, bez klimatických změn a bez válek nepotřebuje vojáky, stačí neziskovky – s těmi všichni ochotně spolupracují, včetně Číny nebo Iránu.
Například nejslavnější neziskovka, Světové ekonomické fórum, na svém posledním pravidelném zasedání v Davosu v lednu 2024 hostilo představitele Iránu, kterému bylo umožněno vysvětlit, proč si Izrael zasloužil útok v říjnu 2023. Jako čestný host v Davosu promluvil Li Qiang, premiér Číny, která od roku 2000 rozebrala na orgány pro transplantace milion politických vězňů. Neziskovky Evropu ani Česko před smrtelnými nepřáteli neochrání, a naopak někdy hrají úlohu trojského koně. Ale zpět k tématu: mnozí jsou pro Rusko a mnozí proti Americe, a jen málokdo v Evropě je pro silnou Evropu a málokdo v Česku pro silné Česko.
Historie ukazuje, že USA vždy byly demokracií a Rusko bylo vždy despocií – Rusofilie a antiamerikanismus jsou dvě strany jedné mince. Bez ohledu na Ameriku by se měl každý evropský stát připravovat na obranu, když chce mír (si vis pacem, para bellum), a třeba i nezávisle na ostatních státech. Platí to i pro Česko. Jak říkal klasik, když bude každý z křemene, bude celek z kvádru. Ve výchově mladých by ovšem bylo třeba mnoho změnit, aby více z nich vsadilo na třetí cestu. Prvním a nejlepším krokem by bylo zavést všeobecnou vojenskou službu, například v délce půl roku.
Muži a ženy, kterým by služba se zbraní nevyhovovala, by mohli zvolit veřejně prospěšné práce jako náhradní službu. Ti, kteří by po půl roce nenašli školu nebo práci, by mohli pokračovat v placené vojenské službě. Několikrát za život by záložáci občerstvili své znalosti dvoutýdenním cvičením. Šlo by nejen o vytvoření odstrašující síly pro eventuální nepřátele Česka a o posílení demokratické Evropy, ale i o znamení, že svobodu a demokracii je třeba chránit s přispěním všech občanů.
Je fatk, že drtivá většina Čechů má informace z Ameriky zprostředkované (já rovněž), takže obrázek skutečné společnosti je jistě zkreslený. ¨Z toho možná pramení některá nedorozumění.
¨Naprosto souhlasím s tím, co píšete o nutnosti vlastní obrany. Jistě – 10 miliónů Čechů nejspíše nepostaví armádu, schopnou čelit mužikům. Nicméně Polsko dokladuje, že výrazné investice do armády jsou možné a nutné. Bohužel, naše mnichovanství máme zažrané pod kůží, na politické scéně je řada vyslovených kolaborantů. A místo jejich veřejného hanobení jim lidé dávají hlasy. Typický český postoj – pivo a klídek.