Slabá republika dostala k moci Hitlera, monarchie by ho zarazila
Výmarská republika, jak se nazývá německý státní útvar v letech 1918 – 1933, byla silně nestabilní, chyběly ji osobnosti a výsledkem bylo, že vlády se nakonec ujali nacisté. Panovník by s vysokou pravděpodobností malíře pokojů říšským kancléřem nenastolil.
Absolutní moc získal Adolf Hitler před 90 lety v srpnu 1934, kdy se po smrti prezidenta Paula von Hindenburga stal vůdcem poté, co ve své osobě spojil posty říšského kancléře a prezidenta. Nacistickému teroru tak už nic nestálo v cestě.
Domnívám se však, že velký podíl na tomto selhání nese republikánské zřízení s volenými prezidenty, což umožňuje dostat se k moci i těm, kteří pro výkon této funkce nejsou způsobilí. To byl i případ polního maršála Paula von Hindenburga, kterého lidé v roce 1925 zvolili německým prezidentem, přičemž jako přesvědčený monarchista o tento úřad vůbec nestál. On byl vynikajícím vojákem a skvělým velitelem, který zvláště ruské armádě připravil v 1. světové válce několik tvrdých porážek. Jenomže vojevůdcovské schopnosti ještě neznamenají předpoklady pro úspěchy v politice a v tomto ohledu zklamal. Stál věrně po boku svého císaře Viléma II., své prezidentství však nezvládl.
Můžeme jen spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby Německo zůstalo po skončení první světové války monarchií tedy císařstvím. Historie totiž jaksi nezná kdyby. Korunní princové coby následníci trůnu a budoucí vladaři jsou vedeni k vládnutí, vychování k němu, kdežto u prezidentů tomu tak není a zvolen může být i obyčejný neschopný populista. Prezident Hindenburg byl v lednu 1933 v 85 letech již starý a nakonec se nechal přesvědčit svým okolím, aby jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem, ač se tomu dlouho bránil. Jaké to mělo důsledky, dobře známe. Holocaust s masovým vyvražďováním Židů, válkou zničená Evropa, brutální nacistický teror s desítkami milionů mrtvých a o dvanáct let později poražené a rozvrácené Německo.
Jestliže by v roce 1933 vládl v Německu císař Vilém II. z rodu Hohenzollernů, dostal by se hlavní nacista k nejvyšší moci? Troufám si říci, že ne.
Ve své studii Personální politika Viléma II. v německých a pruských politických institucích v éře tzv. liebenberského kruhu, její autoři František Stellner a Radka Vaníčková uvedli, že Vilém II. jmenoval během své vladařské éry od června 1888 do listopadu 1918 za říšské kancléře až na jednu výjimku pouze šlechtice. Hitler by tak za jeho éry mohl překročit vstupní bránu do berlínského královského zámku maximálně jako lokaj, ale nikoliv z důvodu jmenování říšským kancléřem.
Jistě, Vilém II. nebyl vzorem dokonalosti a po válce měl být vítěznou Dohodou souzen jako válečný zločinec. I když to bylo hlavně z důvodu, že stál na straně poražených Ústředních mocností. Přece jenom v letech 1914 – 1918 se válčilo ještě tak nějak v duchu rytířství, kdy například sestřelení důstojníci – letci zajati druhou stranou byli zváni svými soky na oběd. Viz skvělý film Velká iluze francouzského režiséra Jeana Renoira s Jeanem Gabinem v hlavní roli. Se zajatými vojáky se zacházelo v rámci mezinárodních konvencí obecně slušně. Z německé strany existoval naprosto rovný přístup k zajatcům britským, francouzským a ruským. Císař Vilém II. dokonce povolil zajatému britskému důstojníkovi návštěvu smrtelně nemocné matky, který mu dal čestné slovo, že se do německého zajetí posléze opět vrátí. „Mně stačí slovo důstojníka,“ řekl.
Je také fakt, že Vilém II. v nizozemském exilu zpočátku sympatizoval s nacismem, protože se domníval, že by se mohl vrátit na trůn, později jej však kritizoval a zvláště ostře odsoudil židovské pogromy v tzv. křišťálové noci v listopadu 1938. Za jeho vlády Židé byli rovnoprávní občané a mnozí z nich se stali i důstojníky německé armády. V červnu 1940, rok před svou smrtí, pak poslal Hitlerovi blahopřejný telegram k dobytí Paříže Wehrmachtem. Holt se v něm ozval německý nacionalista a ocenil úspěch, kterého on sám nedosáhl. Po válce to však vyneslo konfiskaci hohenzollernského majetku v Nizozemí. Nicméně od své abdikace se do politiky aktivně nezapojoval.
Německo ale i tak mohlo po válce zůstat monarchii a císařem se mohl stát někdo jiný, třeba Ruprecht Bavorský z bavorského královského rodu Wittelsbachů. Ten byl zaníceným antinacistou a velmi rozhodným odpůrcem Hitlera před jehož vládou dokonce odešel z Německa v třicátých letech do Itálie, kde od krále Viktora Emanuela III. Savojského obdržel azyl. I on by rozhodně Hitlera do čela německé vlády v žádném případě nejmenoval.
Zdroje:
Dějiny Německa, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1995
Vilém II. Pruský – Wikipedie (wikipedia.org)
Ruprecht Bavorský – Wikipedie (wikipedia.org)
