Třetina Čechů teskní po komunismu

Agentura STEM uvedla zajímavý údaj, že 31% Čechů považuje současný systém jako horší, než ten, v němž vládl soudruh Milouš Jakeš.

Agentura současně dokládá, že mladší jedinci, kteří jej nezažili, tuto skepsi nesdílejí. Což znamená, že i přes absenci své vlastní historické zkušenosti s komunismem vidí současnou dobu jako příležitost k seberealizaci, možnost cestovat po světě bez omezení a uplatnit své zkušenosti nejen u nás, ale i mimo Českou republiku.

Onu nostalgii za minulým režimem bych tak trochu chápal ( i když ne zcela ) u našich starších spoluobčanů, kteří vzhledem k letům prožili své mládí v době vlády jedné strany, prožívajíce své dospívání, a do té doby se střetávali se systémem jen sporadicky. Brali život v drátěné kleci jako hotovou věc, stejně jako povinné brigády a uctívání gerontů na tribuně 1. máje. Orientovali se na zcela jiné věci, jako třeba balení holek (opačně kluků) nebo čundry do hor s pocitem svobody, Všechen sliz té doby nechali na starostlivých rodičích.

Průzkum uvádí očekávaný fakt, že nespokojeným jedincům vadí současná nejistota, kterou zažívají dnes a denně. Inflace, migrační vlny a válka na Ukrajině atd. jsou dennodenní témata, provázená informacemi o korupci politiků, jejich veřejnými hádkami, které nejsou prosty vulgarit a osobních útoků. K tomuto koktejlu, který jim večer nabízí všechny zpravodajské stanice, je nutno přimíchat zadokumentovanou sobeckost jedinců, násilí a vraždy.

Což v dobách vlády ÚV KSČ nebylo. Socialistický občan byl kolébán pevným spojenectvím se Sovětským svazem a dalšími lido demo, stálými cenami v obchodech, kde toho pravda sice tolik nebylo, ale cena nechutného mléka byla léta stabilní a nepodléhala výkyvům trhu.

Že občas nebyly vložky pro dámy, toaletní papír pro všechny a pomeranče jen o vánocích a na 1. máje. již paměť vytěsnila, stejně jako potupné žádosti o devizový příslib při bláhové naději, že se aspoň jednou v životě podíváme na Paříž z Eiffelovky. Rovněž je zapomenuta absence základních léků, přístrojů atd., které po listopadu 1989 umožnily skokový nárůst doby života v průměru o 7 let. A také třeba i to, že poznámka o inteligenci vládnoucího soudruha (která byla začasté na úrovni třeťáka zvláštní školy) byla spolehlivou jízdenkou do geodézie, kotelny či v horším případě do kartouzy.

Dnešní doba je samozřejmě plná nejistot a turbulencí. Je to daň za svobodu, za možnost rozvoje osobnosti bez toho, aby se člověk musel sklonit před nějakým stranickým idiotem ve vyšším postavení, na němž závisel lidský život žadatele. Doba, kde je možné vyrazit do světa na zkušenou a poznat, že nikde nikdo nikomu zadarmo nic nedá a že jen vlastní um a šikovnost člověku přinese úspěch a potěšení z vlastní práce.

Ti, co se vyjadřují kladně k minulému zřízení a považují je za dokonce lepší než to současné, by nejspíše ve skrytu své duše onu rošádu nechtěli. Jejich snem je jakýsi hybrid pověstných jistot, kde jim bude vše servírováno na zlatém podnose, kde bude vše levné při stoupacících mzdách a pensích. Kde v čele státu bude moudrá rada starších, jejichž jediným cílem bude blaho prostého občana, pro něž budou neúnavně pracovat 24 hodin denně po celé 4 roky svého mandátu. Kde budou vymazány průvodní jevy demokracie, jako je strpění opačného názoru s nímž nesouhlasí či záplava zneklidňujících informací, v nichž se není snadné ihned vyznat.

Dokladem napsaného je nárůst preferencí stran, které využívají zmíněných atributů neklidné doby a slibují nesplnitelné. Občan, který je volí, podvědomě ví, že tomu tak nebude, že to, co je na plakátech, je prachsprostá utopie.

Ale pohádky jsou přeci tak krásné, dobro v nich vždycky vítězí, tak proč bychom si je před spaním zase jednou neposlechli.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články