Nice, den třetí: Dneska se budu koupat všude (i ve Villefranche sur Mer)

Když jsem si balila plavky a ručník s tím, že se samozřejmě v Nice v moři vykoupu, část rodiny v Praze to brala s rezervou a s jakýmsi nechápavým úšklebkem, co zas blbnu. Ale já věděla, co dělám. Teď přišlo do Nice opravdové teplo a Radek – jako nekoupající se doprovod – sedí na sluncem rozpáleném kameni na pláži. Na hlavě má můj pončo ručník s kapucou, aby se neuvařil, a sleduje, jak se odvážně a nekompromisně nořím do vln. Snaží se mi  zážitek „vylepšit“ aspoň tím, že mi ukazuje strouhu, kudy z hor do moře teklo bahno a špína z kopců po předvčerejší povodni, ale to mě už nezastaví.

A je to paráda. Slunce praží, voda má 22 stupňů, což samozřejmě oproti bazénu doma s 29 stupni je malý sestup, ale po chvíli mi moře připadá úplně teplé. Kromě mě se pláž začíná plnit dalšími nadšenci/plavci a já si spokojeně v duchu říkám, že jsem to fakt dobře vymyslela a už mi tenhle zážitek říjnového koupání v moři ve Francii nikdo nevezme. Moment k zapamatování.

Nepodcenila jsem nic a přivezla jsem si dokonce i boty do vody, protože si pamatuju, jak hrozně to minule bolelo, když jsem klouzala po oblázcích, které se mi zabodávaly do chodidel. Nemusím se tedy ponižujícím způsobem s bolestí zkřiveným obličejem klátit sem a tam jako odvážlivci kolem, ale slavnostně si vykračuji bez problémů po oblázcích sem a tam. Vykoupu se přibližně 3x a pak Radka z výhně vysvobodím s tím, že pojedeme na výlet do destinace, kterou nám poradila moje kamarádka Lenka, která ve Francii žije. Není to ani Monaco, ani Cannes, ale Villefranche-sur-Mer.

Jsem odvážná, takže si asi naposledy v tomto roce oblékám zelené letní šaty, protože je letní počasí. Do kabelky hodím plavky, ručník a jsme připraveni vyrazit.

Tentokrát to pěšky naštěstí nepůjde a tak jedeme zase Boltem, mimochodem s prvním místním Francouzem. Ostatní řidiči Boltu jsou – stejně jako u nás – většinou cizinci, kteří marně loví v navigaci. Francouzský řidič se raduje, že jsme z Česka, protože v Praze nedávno byl na koncertě a moc si to u nás oblíbil. Je milé, že se někomu naše domovina zdá jako přívětivé přátelské a bezpečné místo, kam se chce vracet a kde se mu líbilo celkem všechno. Tedy kromě jídla, knedlíky ho opravdu nezaujaly. A já se nedivím.

Cesta z Nice trvá asi 20 minut a cestou si užíváme nádherné výhledy na azurové pobřeží.

Villefranche sur Mer má právem pověst krásného přímořského městečka. Vzniklo ve 14. století a patřilo k významným přístavům, než ho svým významem v 18 století předehnalo Nice. Návštěvu určitě doporučuji, protože tohle místo má příjemnou atmosféru, která na vás skočí hned, jak vejdete do historického centra. Klikaté uličky, šedá kamenitá schodiště a barevné domky ozdobené květinami, to všechno je vkusně zabudováno v kopci kolem přístavu. Poblíž je i několik pěkných písčitých pláží se vstupem zdarma. A to vše ještě korunuje výhled na maják v Saint-Jean-Cap-Ferrat. Připomínalo mi to atmosférou takové čistší Benátky postavené do kopce.

Nejprve důkladně prolezeme staré město, místní kostel a podloubí, kde potkáme taky velmi přátelskou nazrzlou bílou kočku.

A pak si dáme dole kousek od přístavu další skvělý oběd – já se konečně odvážím si objednat talíř slávek a Radek jakousi denní specialitu, která obsahuje i mušle sv. Jakuba.

Po obědě samozřejmě musíme na pláž. Tam se opět několik hodin koupu jako šílená a protože je horko, pláž i moře jsou celkem plné nadšených lidí užívajících si poslední paprsky a prodlouženou vzpomínku na léto.

Když získáme dojem, že jsme malebnou vesničku Villefranche sur Mer obsáhli dostatečně, vydáme se zpátky do Nice. Následuje další Radkův trénink – tentokrát doběhl po promenádě druhým směrem až k letišti a zpátky – a můj odpočinek v pokoji s nohama nahoře. Pak se vydáme na další kulinářský výlet na večeři.

První dny jsme byli opatrní a snažili jsme se jíst bezpečně, ale teď už se odvážeme a konečně si dáme jednu z mých nejoblíbenějších a zároveň i velmi mastných pochoutek Foie gras et confiture, což je vyhlášená francouzská pochoutka, taková „paštika“ z husích jater, s ovocem a fíkovým džemem. Radek si objedná výbornou rybu, kterou taky ochutnám, a vaří tu tak dobře, že si slíbíme, že se sem ještě vrátíme zítra na oběd.

Dobře najedení a spokojení se vracíme po setmělé, ale stále velmi živé Anglické promenádě plné cyklistů, běžců a bruslařů. Kdyby nás v noci neprobudil falešný požární alarm a nemuseli jsme se v pyžamech se všemi spolubydlícími částečně evakuovat, než se zjistilo, že poplach prý spustila příliš dlouho puštěná sprcha s horkou vodou v šestém patře, byl by to zcela dokonalý předposlední den.

Všechny části:
První díl si můžete přečíst ZDE

Druhý díl si můžete přečíst ZDE

Třetí díl si můžete přečíst ZDE

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články