Počkej!

Když se tak zpětně zamýšlím nad svým víc jak šedesátiletým životem, uvědomuji si, že jsem ho vlastně většinu pročekala. Strávila čekáním na něco, co buď vůbec nepřišlo nebo když nakrásně přece jen přišlo, tak mi přineslo zklamání.

„Mileno, počkej, napřed musím nakrmit a obléknout Pepíčka, pak půjdeme ven. Zatím umyj nádobí a ukliď v kuchyni, já ti pak za to koupím zmrzlinu.“ Bylo mi pět, měla jsem malého brášku a zmrzlinu jsem milovala tolik, že jsem kvůli ní byla ochotná pomáhat mamince s domácími pracemi, o kterých ostatní děti neměly ani nejmenší tušení.

Přisunula jsem si malou židličku ke kuchyňské lince, s chutí se do toho pustila a snila o nejmíň trojité porci té ledové lahůdky. Když jsem měla vše hotové, tak často Pepíčka rozbolelo bříško, dostal teplotu nebo se stalo něco podobného, co nám znemožnilo jít na procházku a mě o tu zmrzlinu připravilo. A když už se nakrásně vyrazilo, maminka rozhodla, že musíme jít jiným směrem, takovým, kde žádná cukrárna není. Pokud se stal zázrak a já se své vytoužené zmrzliny jednou za strašně dlouhý čas dočkala, nešlo o krásné tři kopečky, ale jen o jeden maličký a nejobyčejnější, protože bylo potřeba šetřit penízky na důležitější věci, jako třeba na cigarety pro rodiče. A takhle to bylo v mých dětských očích se vším.

„Mílo, musíš počkat na tatínka, až přijde z práce, aby ti zkontroloval úkoly, pak teprve budeš smět vyrazit do kina.“ To už mi bylo daleko víc, chodila jsem na střední školu, pokukovala po klucích a doma krom učení měla naloženo mnohem víc než to někdejší mytí nádobí. Byla jsem poprvé zamilovaná, víc než na kino jsem se těšila na první opatrnou pusu od kluka cestou domů, ale musela jsem počkat, až mě táta zkontroluje úkoly a vyzkouší z naučené látky.

Scénáře následujících chvil byly v podstatě dva. Tatínek buď přišel ve svou obvyklou hodinu, sáhodlouze se mnou probral příslušnou látku, aby si do detailu ověřil, že jsem se ve snaze tento proces zkrátit všechno poctivě nadřela. Jenže to trvalo tak dlouho, že jsem to kino prošvihla. Případně se zdržel ať už přímo v práci nebo na důležité pracovní poradě s kolegy v hospodě a dostavil se ve chvíli, když už z promítaného filmu běžely závěrečné titulky. Pak mnohdy na kontrolu mých úkolů a školní připravenosti ani nedošlo, neb táta byl unavený a já už stejně musela plnit večerní domácí povinnosti, třeba vypíglovat příslušenství. Z hlediska mého prospěchu to nevadilo, tak jako tak jsem byla navrčená, ale z hlediska randění ano. Ten kluk měl sice zpočátku trpělivost, ale když jsem mu na schůzku nepřišla už poněkolikáté, tak to vzdal a začal chodit s jinou dívkou.

Takhle bych v popisu svého čekání mohla pokračovat dál a dál, ale radši to zkrátím, to byste se pro změnu vy nedočkali konce mého povídání. Čekala jsem na věci, které jsem považovala za důležité, třeba aby si mě můj partner Luboš vzal, nedočkala jsem se ani po narození potomka, musela jsem se spokojit s životem „na psí knížku.“ Po večerech, když už malý Lubošek spal, jsem na něho čekávala roztoužená v posteli, uráčil se mě obšťastnit tak jednou za měsíc. O hodně později, když už se potomek odstěhoval, jsem s nadějí v srdci čekala na zázrak, že se můj Luboš uzdraví ze zákeřné nemoci. Nedočkala jsem se a ten nahoře mi ho vzal.

Čekávala jsem i na věci méně důležité, třeba kdy mi šéf v práci konečně přidá. Asi jsem nebyla dost průrazná, většinou jsem přišla na řadu až jako jedna z posledních a dočkala se jen směšné almužny navíc. Čekávala jsem, že mě snad rodiče a hlavně maminka konečně při návštěvě pochválí, jaké mám doma krásné rodinné hnízdo nebo jaký jsem jim uvařila dobrý oběd. Spíš než toho jsem se dočkala uštěpačné poznámky ve stylu: „Mileno, proč sis, proboha koupila takový hrozný závěsy?“ Mimochodem, byly krásně pastelově laděné a dotvářely nám teplo domova. Svatbu jsem neměla, ale čekávala jsem na kytičku k výročí seznámení, a pokud jsem se náhodou jednou za několik let dočkala, tak s týdenním zpožděním a větou: „promiň, já zapomněl,“ doprovázenou pokrčením ramen.

A tak dál a tak dál, na něco jsem čekala vlastně pořád, až jsem si začala klást otázku, jestli já nejsem na život a na lidi kolem sebe moc náročná. Někdy mě napadaly takové myšlenky, že kdyby na světě existovalo království čekajících, určitě bych byla jeho královnou.

***

„Mami, prosím tě, nechceš s tím počkat, není to unáhlené? My potřebujeme hlídat Leničku, aby mohla Marcela co nejdřív zpátky do práce, ale když to uděláš, tak na nás nebudeš mít dost času.“ Těmito slovy se mě loni na začátku léta snažil přimět syn k dalšímu životnímu odstavci čekání poté, co se jim s manželkou narodila holčička. Moje vnučka, krásná maličká Lenička.

Jenomže já zrovna v té době prožívala své druhé mládí. Sblížila jsem se s Karlem, dávno ovdovělým spolehlivým a férovým mužem, u kterého jsem nevěděla, jestli on víc učaroval mně nebo já jemu. A tenhle chlap, dneska už můžu s jistotou říct nejlepší mužský mého života, mě nejen požádal o ruku, ale i mi nabídnul, abych se s ním odstěhovala do sousedního města. Tam pro nás našel krásný domek se zahradou, který bychom mohli koupit, pokud bychom prodali svá současná bydlení.

Na jedné straně jsem byla šťastná a plná očekávání, ale na druhé straně jsem se Karlovi svěřila se svým životním údělem čekatelky a s tím, že teď bych měla počkat, než Lenička trochu vyroste, abych byla mladým stále k dispozici.

Nezapomenu na chvíli, kdy mě Karel po tomhle sdělení vzal jemně za ruku, políbil ji a prohlásil: „Mileno, tady jde především o tebe. Takhle ve svém neustálém čekání na něco jednou zjistíš, že vlastně čekáš na smrt. Tví mladí jsou dávno dospělí a poradí si tak, jako si dokázali poradit mnozí jiní. Ty od nich nebudeš úplně odříznutá a budeš se s nimi vídat, kdy budeš chtít, jen jim nebudeš otročit. Jestli cítíš, že mě opravdu miluješ, tak udělej konečně něco pro sebe, pojď se mnou a věz, že i já budu šťastný.“

Chvíli jsem bojovala sama se sebou a se svým svědomím ohledně mladých, ale pak mi došlo, jakou má Karel hlubokou pravdu. Domek jsme koupili a žijeme v něm jeden pro druhého. Mladí to samozřejmě zvládli, snacha je na mateřské, sice se na mě zpočátku zlobili, ale nezbylo jim, než to přijmout. Často se navštěvujeme, občas jim Leničku chvilku pohlídáme a já si dávám obrovský pozor, abych jim nepohaněla jejich rodinné hnízdo, jako mi to kdysi dělávala moje maminka. Nakonec nemám proč, mají to doma pěkné a vkusné.

Včera jsem si po delší době zas jednou zopakovala čekání. Měli jsme s Karlem první výročí svatby, tak jsem byla napjatá jako strunka, jestli nezapomene a potěší mě aspoň malou pozorností. Dorazil domů s obrovským pugétem, přes který ho pomalu nebylo vidět, a oslavili jsme to se vším všudy včetně romantické večeře při svíčkách.

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
4 dní před

Honzovi lidské příběhy jsou moc fajn

Tomáš Vodvářka
Admin
3 dní před
Reply to  Jan Prazak

Mně méně za hrubka,,,,,HONZOVY…

Pavel Khail
Pavel Khail
4 dní před

Ouplně jste mne zpočátku vystrašil, ale naštěstí to nakonec dopadlo skvěle, díky! 😃👍

Tomáš Guttmann
6 dní před

Hezké!

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial