Dirigent /nedělní povídka/
Seděl ve starém křesle z vybledlé anglické látky, která jen vzdáleně dávala tušit dřívejší krásu. A nehýbal se.
Sestry v domově, umístěném ve velké zahradě starých vzrostlých stromů, si jen matně pamatovaly, kdy k nim dorazil. Byl cosi jako inventář, cosi konstantního, s čím počítáme v měnlivých dobách a na co se dá vždycky spolehnout. Jiní okolo přicházeli a časem mizeli, ale on zůstával ve svém denním neměnném rytmu dne, bez ohledu na roční a denní dobu.
Jeho pokoj, v němž bydlel sám, připomínal staré anglické časy šlechtických zámků s vysokým stropem, tapetami a hustým závěsem na okně. Po stěnách visely zasklené diplomy, čestná uznání a rovněž fotografie, kde byl on s nějakou další osobou či skupinou lidí, kteří se vždy usmívali do čočky fotoaparátu. Mladým sestřičkám už neříkaly tyto tváře vůbec nic.
Marně pátraly v paměti, co znamená název Carnegie Hall či Metropolitní opera, kde se na krásném barevném pozadí skvělo jméno jejich chovance. Lépe řečeno, bylo jim to jedno, jejich život tvořila práce a po ní tu a tam poszení s kamarádkami na míchaném drinku či poslech známého rapera. Věděly, že byl dirigentem, měl to v chorobopisu, ale pro ně to byl podivný chlápek, co máchal tyčinkou před skupinou muzikantů, kteří hráli hudbu, která jim nic neříkala a kdykoliv ji zaslechly v éteru, ihned přeladily.
Nikdy za ním nikdo nepřišel. Byl vdovec, jeho žena zemřela před léty a děti neměl. Po její smrti se za nějakou dobu nebyl schopen o sebe postarat a tak byl jednou přivezen do tohoto domu, kde měl strávit poslední dobu svého žití. Bylo to i na intervenci sousedů, kteří si všimli, že začíná ztrácet paměť. Občas nechal otevřené dveře bytu, někdy jej našli o dvě ulice dále, kdy nebyl schopen najít cestu domů. Po nějaké době je přestal poznávat, i když v starém činžáku uprostřed města žil mnoho desítek let a sousedi byli stále ti samí.
Měli dokonce pocit, že onu změnu svého bydliště tak úplně nezaznamenal. Jednou prostě odjel sanitkou, byli za ním ještě párkrát, ale nakonec to vzdali, protože on je nepoznával. Jeho emoce se začaly vytrácet, měl v obličeji stále stejný výraz, směs nejistoty a ostražitosti.
Sestry mu vždy ráno přinesly jídlo k stolku s ušákem, rozhrnuly závěs a poptaly se na to, jak se má, Dostávaly vždy stejnou odpověď, že to jde. Stejný rituál se odehrával v poledne a večer. Dny plynuly jeden za druhým, tak trochu nudně a bez jakékoliv změny.
Jednoho dne, bylo krásné letní odpoledne, přijela k domovu dvojice v nablýskaném mercedesu a ptali se na něj. K velkému údivu personálu, protože to bylo za posledních deset let úplně poprvé. Rovněž jejich požadavek, že by si starého pána rádi „půjčili“ na jedno odpoledne, byl velmi nezvyklý.
„Nebojte se“, říkali, „je to takové překvapení, jsme jeho dávní žáci a přátelé“.
„Nejsem si vůbec jistá, jestli s vámi bude chtít jet“, namítala ředitelka, „Dostat jej ven i v tento krásný den aspoň na pár kroků vyžaduje úsilí a nezměrnou trpělivost.“ Po ujištění, že s nimi může jet jedna se sester, kterou snad bere jako kohosi, kdo mu něco připomíná a která mu v jeho omezeném vnímání reality bude jistou oporou, váhavě souhlasila.
Usadili jej na zadní pohodlé sedadlo a auto se téměř bezeslyšně rozjelo. Sledoval oknem krajinu bez zájmu, nedával znát žádnou emoci ale ani nelibost, že kdosi cizí narušil jeho letitý denní rytmus. Po necelé půlhodině dojelo auto do města k nové koncertní síni, postavené teprve nedávno s tím, že bude mít nevídanou akustiku, umožňující perfektní umělecký zážitek.
Všichni vešli do prázdného sálu a usadili jej do první řady. Jeho oči těkaly okolím, držel za ruku pevně sestřičku z domova, jakoby byla majákem na rozbouřeném moři. Tak trochu s nadsázkou připomínal vyděšené zvířátko, které poprvé pustili do výběhu v ZOO.
Na pódiu se najednou začali objevovat hudebníci. Přicházeli tiše, bez zvyklého hrkání židlemi a pomalu usedali tam, kde bylo jejich zvyklé místo. I ladící kakofonie proběhla jaksi tiše a nenápadně, jako když slyšíme zdálky mizející vlak. I dirigent, mladý muž, se dostavil jakoby mimochodem.
A po chvíli napětí se rozmáchl. První tóny Šostakovičovy Leningradské symfonie zcela naplnily celý sál. Na všech bylo znát absolutní soustředění ve snaze dosáhnou dokonalosti všech skladatelových záměrů, které vložil do svého snad nejslavnějšího díla.
Seděl jako přibitý, oči rozšířené, s nimiž sledoval celé těleso, které ze sebe vydávalo nejspíše to nejlepší, co z něj může dostat jen špičkový dirigent. Sestřička vedle něj jej držela za ruku a nemohla si nevšimnout jeho emočního pohnutí, u něj zcela nový prvek chování.
Po celou dobu koncertu se nehnul. Jen oči přejížděly pódium a v jeho rukách bylo zřetelné napětí, které tu a tam polevilo, aby se opět při nějakém fortissimu opět vrátilo do maxima.
Poslední tóny dozněly a sále nastalo ticho. Po chvíli váhání mladý muž za dirigentským stolem udělal malé gesto rukama a celý orchestr povstal, odložil nástroje a začal tleskat. Všichni bez rozdílu sledovali starého muže v první řadě a usmívali se něj. V jeho očích už nebyl patrný počáteční strach, přejížděl zleva doprava zpět jakoby se snažil zapamatovat si všechny, co mu stáli tváří v tvář.
Potlesk skončil, sestra jej jemně uchopila za paži a došli k venku čekajícímu autu.
Po příjezdu do domova ředitelka s obavami vyšla v ústrety celé té podivné společnosti. Když se ujistila, že se nic nestalo, rozloučila se s onou podivnou návštěvou a odveli jej společně do jeho pokoje.
Usadil se do ušáku a téměř okamžitě usnul.
„Nechte jej tak“, řekla ředitelka sestře. „Měl toho dnes moc. Občas přece v tom křesle spí.“
Ráno sestra vstoupila do pokoje s obvyklou snídaní. Seděl v křesle směrem k oknu, závěs byl odhrnutý. Na stole, kde míval tácek, byl rozložen notový part a v pravé ruce držel dirigentskou hůlku. Jeho tvář se poprvé za dobu pobytu v domově usmívala.
Ale jeho oči a duše už byly pryč.
