Půjde Redl do basy, cvokhausu nebo na svobodu?
Zdá se, že všechny tři možnosti jsou na stole. Případ Michala Redla je svým způsobem klíčový. Naše justice má před sebou docela tvrdý oříšek.
Všichni, kdo jen trochu brouzdají po internetu, znají jméno Michal Redl. Kausa Dozimetr se konečně chýlí ke svému soudnímu projednání a vynesení trestu. Šlo o machinaci s veřejnými zakázkami, týkající se mimo jiné i Dopravního podniku hl. města Prahy.
Pan Michal Redl se už jednou dostal na hranu, když úzce spolupracoval s panem Radovanem Krejčířem. (malá vsuvka – pan Krejčíř si odpykává mnohaleté vězení v Jihoafrické republice, kde se ním nikdo nepárá. Jsem si jist, že lituje svého útěku z České repubiky, neboť u nás by byl už dávno na svobodě a mohl „podnikat“ dále).
U pana Michala Redla propukly psychické potíže jako z udělání v době, kdy policie ČR začala pana Krejčíře a jeho kumpány stíhat. I přes hospitalizaci se jeho stav nelepšil a v roce 2008 mu byla přiznána omezená svéprávnost, což byla mimo jiné jízdenka na svobodu. I přes tento hendikep se však nějakým podivným způsobem opět dostal do prostředí, kde mohl fixlovat s veřejnými zakázkami. Zdá se být nepochybné, že omezená svéprávnost u něj byla zřetelně jen částečná, neboť v některých složitých finančních fíglech se orientoval velmi dobře. V roce 2022, kdy bylo zahájeno trestní řízení v kause Dozimetr, mu byla ona „omezená svéprávnost“ odňata, pan Michal Redl dle informací z tisku prostřednictvím svého bratra nejspíše zkusí osvědčený trik s choromyslností znovu.
Pokusy o vyvinění na podkladě duševního onemocnění nejsou nic nového. Již počátkem 19. století Franz Josef Gall, vídeňský neuroanatom, dospěl k závěru, že lidskou povahu lze přečíst z podrobného zkoumání lebky, jejich různých prohlubní a výrůstků. Obor frenologie byl nějakou dobu populární, než byl vyvrácen jako pseudovědecký. Nicméně několik dalších desítek let byli zkoumáni zločinci, jejich lebky a mozky, aby se našla nějaká odchylka od „normy“. To vše za předpokladu, že jistý sklon ke zločinnosti je předem danému jedinci určen a tedy že jeho činy nepodléhají běžnému trestnímu právu, neboť daný jedinec za ně nemůže. V následných letech, zejména v první polovině 20. století , portugalský neurověděc Moniz zavedl do praxe tzv. „lobotomii“ , kdy přerušením anatomických drah v oblasti čelních laloků se měla snižovat agresivita a potažmo zločinnost daného jedince. Jen v USA se jich v letech 1940-1965 provedlo okolo 70.000. Některým tento brutální zákrok skutečně pomohl, jiné naopak invalidizoval.
Víme, že zločin je definován celkem jasně a netřeba se tím blíže zabývat. Co je naopak k diskusi, je to, jestli násilná trestná činnost skutečně souvisí s odchylkami stavby a činnosti mozku, jestli je sklon ke zločinnosti geneticky podmíněn a jaká je tedy osobní odpovědnost nositele výše uvedeného z hlediska zločinu jím spáchaným.
Naše trestní právo na výše uvedené nebere ohled. Odmítá „biologizaci“ problému, tedy že za vše mohou geny, evoluční minulost a stavba a funkce mozku a současně i „socializaci“, tedy stav společnosti, vývoj jedince během dospívání atd. Medicína samozřejmě zná případy, kdy kupříkladu růstem nádoru ve specifické oblasti dojde k výrazné změně charakteru a chování jedince (kupříkladu vzorný otec rodiny a galantní muž se změní v promiskuitního jedince se slovníkem z V. cenové skupiny po půlnoci a 10 pivech). Totéž se týká i stavů po zraněních mozku, kdy dojde k náhlé a prudké změně v chování zraněného, což okolí není schopno pochopit a dochází často k rodinným a sociálním konfliktům.
Vraťme se k panu Michalu Redlovi. Lze s téměř jistotou konstatovat, že jeho mozek je strukturálně v pořádku (byl hospitalizován v psychiatrické léčebně a vzhledem ke specifitě případu byl jistě podrobně vyšetřen). Je tedy možné vyloučit výše uvedené důvody jeho psychického stavu (nádor, zranění).
Byl zbaven svéprávnosti na podkladě znaleckého posudku, jenž byl znalcem předložen soudu a ten jeho závěry uznal. Je otázkou, nakolik kvalitní byl znalecký posudek, když tento jedinec s omezenou svéprávností mohl naskočit se svými druhy do tak komplikované činnosti, jako jsou machinace s veřejnými zakázkami, kde je nutná nejspíše značná zručnost a současně obezřetnost, aby se tato podvodná činnost neprovalila.
Je důvodné se ptát, jak kvalitní jsou znalecké posudky u podobných jedinců, případně, jestli za znaleckým posudkem nestojí vedle fušerství ještě cosi jiného, cosi hmotného, co tento závěr znalce zásadně modifikuje.
Doufám, že nový posudek na posouzení „svéprávnosti“ pana Michala Redla bude tentokrát kvalitní a odpovídající přesnému duševnímu stavu a schopnosti obžalovaného „rozpoznat závažnost svých činů“ s následným patřičným ohodnocením této činnosti dle našeho trestního práva.
V opačném případě by to byl totiž návod pro všechny Redlovy následovníky, jak se pohodlně dostat mimo trestní řízení a užívat si získaných hmotných statků bez obav z následků.
