Sametová historie z pohledu skeptika

Sametový pád komunismu před 35 lety znamenal předání části moci nekomunistům.

Stručný popis zhroucení komunismu ve východní Evropě může začít nástupem reformně naladěného Gorbačova v roce 1985. Jeho plány na reformu SSSR a socialismu narazily na nepřekonatelnou zeď reality. Součástí této temné reality byla válka v Afganistánu, kterou SSSR nemohl nikdy vyhrát, a vojenská převaha Spojených států, kterou SSSR nemohl nikdy překonat. Když v roce 1986 došlo k výbuchu v Černobylu, a Gorbačov pochopil, že v sovětském systému ani nejmocnější muž v zemi nemůže z principu poznat pravdu o tom co se v jeho vlastní zemi děje, bylo o osudu SSSR v hlavě nejmocnějšího muže rozhodnuto.

Byla to otázka pouhých tří let. V Polsku od června 1989 vládla defacto Solidarita. V Maďarsku byla 20. října 1989 nastolena novou ústavou demokracie. A dokonce i tvrdí východoněmečtí komunisté rezignovali na další odpor, když 9. listopadu 1989 zbourali občané Berlínskou zeď. Českoslovenští komunisté patřili ve světě mezi nejméně schopné a bez sovětských příkazů byli zcela bezmocní. Zpětně víme, že od Gorbačova dostali varování, aby se proti demokratickému procesu a proti vůli obyvatel nestavěli. Takže se jen čekalo, až nastane nějaká událost, která by se dala interpretovat, jako že dokonce i lid v Československu si přeje změnu.

Průvod studentů 17. listopadu, kde se zpívalo „Ach synku, synku“ a kde došlo k policejnímu násilí,  tuto potřebnou událost poskytl. Následující jednání umírněných komunistů s herci a dalšími umělci umožnilo nekrvavé skončení komunismu i v Československu. Na námitky „primitivních antikomunistů“, že sice komunismus padl, ale komunisté jsou i po 35 letech stále v nevyšších pozicích ve státě, se odpovídá že jde jen o „malou daň“ za nekrvavost oné revoluce. V revolucích se však mění vládci, takže v listopadu 1989 šlo spíš o sametové předání části moci nekomunistům než o sametovou revoluci. Po 44 letech komunistického teroru proti svým spoluobčanům bylo samozřejmě ono sametové předání obrovským ústupkem komunistům.

Strategie, jejíž hlavní součástí jsou ústupky, nevede jinam než k rozpadu. Československo se v roce 1992 rozpadlo a Česku zůstal stát na ploše o 38% menší. Opět šlo o nenásilný rozpad, na který lze být hrdý, a který je možné dávat za příklad, jak se lze nekrvavě scvrknout. Skeptik by mohl namítnout, že nikdo přesně nezkoumal, kolik a kterých občanů si přálo rozdělení, a že se prostě zbytečně ustoupilo hrubým a destruktivním silám (pamatujeme na lidi typu Mečiara, předchůdce dnešního Fica); bourat je vždy lehčí než stavět, ustoupit je lehčí než se bránit. Větší stát je přece silnější než menší.

Vždy jsem přijímal jako samozřejmé, že vyhnání tří milionů Němců po válce bylo vynikajícím tahem. Dnes mě ovšem napadá, že kdyby se, čistě teoreticky, První republika se všemi těmi menšinami, včetně Němců, Rusínů a Maďarů, přerodila na federaci švýcarského typu, měli by možná Češi a Slováci v Evropě výhodnější postavení, než mají dnes. To se po Mnichovské kapitulaci již stát nemohlo, ale alespoň se pokusit udržet Československo (i bez Zakarpatí) stálo za to. Skeptik se neovládne, aby k ústupkům před destruktivními silami nepřidal pozdější schválení „humánního“ bombardování Srbska v roce 1999, odmítnutí amerického radaru v roce 2007, a nakonec úplné podrobení se evropskému Green Dealu pod německým vedením v posledních letech.

Evropa se hrdě přihlásila, že bude prvním uhlíkově neutrálním kontinentem na zeměkouli. Je nepochopitelné, že na setkáních představitelů evropských států, dvaceti sedmi zemí s jedinečnou kulturou, za níž stojí nesmírné vědecké a kulturní úspěchy, se nenajde nikdy ani jeden člověk, který by navrhnul, aby Evropa usilovala o druhé místo na světě v uhlíkové neutralitě – vždyť i stříbrná medaile je hezká, a bylo by to méně destruktivní. Takový návrh by mi seděl pro představitele národa, který dal světu Haška, Kafku a Cimrmana – ale ani tady jsme se nedočkali ani pípnutí. A skeptika napadne, že ty nádherné nekrvavé změny nejsou ničím jiným než necháním volného průběhu všemu co přichází; jde o uhnutí před tlakem, o vyhovění agresivnějšímu, o kompromis s vyhrožujícím, prostě o cestu nejmenšího odporu.

Sotva si lze představit, že by komunisté v roce 1989 vytvořili v Česku skanzen komunismu, kam by se turisté z celého světa jezdili dívat na starý evropský komunismus jako se dnes na Kubu jezdí dívat na americký. Sotva si lze představit, že by býval Mečiar zaútočil s tanky na Prahu. Raději se ustoupilo, a navíc se to šikovně pochválilo jako sametový ústup. Skeptikovi se vysvětlí, že to mohlo dopadnout všechno daleko hůř, kdyby se to neprovádělo sametově. Politika je prý uměním možného, sametová politika je asi uměním nemožného. Jde o to, aby se vlk nažral a nestvůra zůstala celá. Sotva by v roce 1945 někdo přijal sametovou porážku nacismu s tím, že se jim část moci ponechá a část se předá antinacistům, ale se sametovým pádem komunismu znamenajícím předání části moci nekomunistům, se většina s radostí smířila.

Samozřejmě vše mohlo dopadnout mnohem hůř, a není důvodu 35. výročí neslavit. Oslavy si nemá cenu nechat kazit skeptickými pseudo-úvahami. Historie nezná kdyby, a sametová jakbysmet.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články