Vcelku dobrý epizodní herec

Bylo mu od počátku jasné, že typologicky opravdu není předurčen pro role princů a romantických hrdinů, i když na své domovské scéně na hony vzdálené Praze, Brnu a Ostravě, hrál i velké role včetně Romea. Právě díky této roli se dokonce v celostátním tisku objevilo na jeho herecký výkon několik vlažně kladných recenzí. Jedna z nich měla název – Nikde přece není psáno, aby musel být Romeo krásný a ztepilý-. Ten rok se jen o vlas nedostal do širší nominace na cenu Thálie pro mladé činoherce. Pak se nad ním na dlouhé roky zavřela voda. Protloukal se jak mohl. Večer hrál před poloprázdným hledištěm bohatého bankéře a když se pak vrátil do pronajaté garsonky 1+0, ve všech směrech potvrzoval pravdivost příměru – mít hlad jako herec. To, že neumíral hlady,/ po zaplacení nájmu mu zbývaly sotva tři tisícovky /, vděčil vedlejšímu pracovnímu poměru u taxi služby.
Jednou zase k nim na oblast zavítal poměrně už dost starý asistent jedné známé castingové režisérky. Pokecal si se všemi herci a herečkami a pak se nechal hostit na baru. Evidentně se snažil sbalit nejmladší členku souboru a když se nenápadně vypařila, zjistil, že mu právě ujel poslední vlakový spoj do Brna, kde měl zabukovaný hotelový pokoj.
Ucítil příležitost a nabídl podnapilému asistentovi nocleh na rozkládacím lůžku ve své garsonce. Než stihl jen tak mimochodem prohodit, že před lety málem dostal Thálii za roli Romea, pozvaný host usnul jako špalek. Na druhý den ráno ve stavu nevrlé kocoviny ho pak sjel zakaleným pohledem. „Ne, kamaráde, nevybral jsem tě, ale mohu ti dát několik dobrých rad.“ Kousl do nabízeného krajíce chleba s máslem a kolečkem gothaje, načež okamžitě zezelenal a v hrdle mu začalo klokotat jak v karmě. Nakonec to upolykal, ale nabídnutého ranního pohoštění od chudého herce se už nedotkl. „Předpokládám, že jsi nejstarší člen ansámblu a zbytek jsou elévové. Tím pádem tu máš monopol na všechny charakterní role, řekl bych.“
„No, jo,no“
„Jestli nechceš skončit pod mostem, tak s herectvím prašti, nebo se smiř s tím, že prorazíš jedině jako epizodní herec. Hele každý není jako Bartoška. Klidně můžeš být i ošklivej, ale v herectví je to jako ve fotbale. Musíš být rozdílovej hráč a to ty nejsi. Radím ti, jestli nechceš do smrti žrát gothajský salám, který jsi koupil ve slevě, zkus prorazit do televize a filmu jako figurkář. Za tři štěky v Ulici nebo ve Specialistech dostaneš více, než tady za měsíc jako král Lear.“
Praštit s divadlem nechtěl. Kdyby chtěl, tak by to udělal dávno. Musel však uznat, že ten ochlasta, který sám dělal tajtrlíka o dvacet let mladší castingové režisérce, měl pravdu. Jestli nehodlal polykat andělíčky s pusou jen těsně nad hladinou minimální mzdy, musel se smířit s realitou, že nepatří ani mezi povolané, natož vyvolené. Jen režisér sebevrah by na něm postavil úspěch inscenace, ledaže by jeho hlavním cílem bylo provokovat a co nejvíce vydráždit žlučovité recenzenty. Na provokaci však působil až příliš nekontroverzně. Uplatnění by snad možná našel v ryze artovém filmu, který nesnesitelně detailně mapuje ubíjející nudu postmoderního světa s dlouhými záběry na mouchy poletující kolem rozsvícené žárovky a ještě delšími záběry na dvě nahá lidská těla připomínající líně se pářící lachtany. Jenže kdo by u nás takový film chtěl točit a neskončit v dluhové pasti?
Pokusil se na sebe podívat očima agenturního pracovníka hledajícího nějakého trochu lepšího komparzistu, který by dokázal zahrát barmana nabízejícího panáka nepravého Jim Beama. Zatímco většina jeho úspěšnějších kolegů se děsila, že navždy zůstane zaškatulkována pro určitý typ role, jeho mohlo naopak jedině spasit, když najde nějakou neobsazenou špaččí budku, kde by mohl zahnízdit.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se mu podařilo etablovat v rolích náhodných svědků a uniformovaných příslušníků policie ohledávajících místo činu v četných detektivních seriálech napříč všemi televizními stanicemi. Začal být o něho stále větší zájem. Jeho herecké vstupy se poznenáhlu prodlužovaly, ale nikdy nepřekročily přihrádku epizodní postavičky, která spíše jen dotváří atmosféru, ale děj dál neposunuje.
Snažil se získat nějaký stálejší kšeft. V Ulici mu jen těsně unikla role, kterou sám pro sebe nazval „čtvrtý do mariáše“. Šlo o postavu, která prochází více díly a zajišťovala by mu tak sice skromný, ale pravidelný příjem. Vaz mu však zlomilo, že na kamerovkách až příliš zručně míchal kartami. „Příteli, tady netočíme Podraz 2 a vy nejste Paul Newman. Vaším úkolem je tu dělat křoví a jen občas zaprudit, když nedostanete včas pivo,“ dostalo se mu poučení. Při konkurzu na roli soudního patologa byl už opatrnější a nakonec uspěl. Ve skutečnosti to pro něho až tak velký posun nebyl. Prakticky v každém díle měl stručný dialog s šéfem mord party nebo s některým z jeho podřízených a vždy svůj výstup zakončil sdělením , že více bude vědět až po pitvě. Režisér navíc tuhle postavu pojal spíš jako karikaturu vnášející do jinak drsné současnosti obskurní atmosféru ve stylu Spalovače mrtvol. Přesto mu seriál poprvé přinesl jistou mediální popularitu, ale také mu rozvrátil celkem příznivě se rozvíjející vztah. Jak se mu později jeho ex přítelkyně přiznala, nemohla se nikdy zbavit nepříjemného pocitu, že páchne po formaldehydu.
Když mu z agentury oznámili, že jeden známý režisér ho chce obsadit do chystaného televizního filmu, myslel si, že půjde jen o nějaký trochu větší štěk „Ne, ne. Jste v užším výběru pro roli pana Massy. Pan režisér bude točit adaptaci Lawrencovy povídky Vikářovy dcery, určitě jste ji četl.“
„Samozřejmě,“ zalhal.
„Takže mohl byste se dostavit na kamerové zkoušky?“
Musel se štípnout do tváře, aby uvěřil, že se právě děje zázrak.
„A jak to, že si vybral právě mě? Neprošel jsem žádným castingem a hned jdu na kamerové zkoušky.“
„Moc jste se mu líbil jako patolog a hlavně jste přesně ten typ, který pan režisér pro roli pana Massy hledá. Tak můžeme s vámi počítat?“
Chtělo se mu štěstím až plakat. Režiséra dobře znal. Dokonce vyhrál i nějaká ocenění.
Jeho nadšení však výrazně pohaslo, když si povídku Vikářovy dcery přečetl. Pan Massy byl v povídce líčen jako neduživý muž, sotva větší než dvanáctiletý chlapec, obrýlený a nesmírně plachý. Zároveň v něm však bylo až nadlidské sebevědomí. Nejhorší na všem bylo, že tento neduživý skrček se ucházel o přízeň nádherné a urostlé vikářovy dcery slečny Mary. Ta však pokaždé, když musela zakrslému panu Massy dělat na veřejnosti společnost, se za něho velmi styděla. Nakonec, i když se slečně Mary zcela zjevně fyzicky hnusil, přesto požádal prostřednictvím pana otce o její ruku. Ten sebou mimovolně trhl a pod dojmem pidimužíkova tenkého nezúčastněného hlasu se celý roztřásl. Přesto ke sňatku svolil.
Tak to asi nedám. Klidně si střihnu deset policejních patologů, ale tohle nezvládnu. Poprvé si v koutku duše přál, aby na kamerových zkouškách pohořel, což bylo pravděpodobné, neboť pokud šlo o jeho tělesný vzhled, příliš se postavě pana Massy z Lawrencovy povídky nepodobal. I když byl pomenší, rozhodně nevypadal jako hubený neduživý dvanáctiletý chlapec. Kupodivu u formálně vedené kamerové zkoušky obstál. O všem měl rozhodnout až pohovor s režisérem.
Režisér ho uvítal s přehnanou srdečností, jako kdyby se znali už od vojny. Měl na sobě ošoupané džíny a vytahaný pletený svetr, ale voněl drahým pánským parfémem. Hned mu, i když byl alespoň o pět let mladší, nabídl tykání.
„Tak konečně tě vidím naživo! Jak je to možný, že jsme se už dávno nepotkali na nějakém konkursu? No nic, když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Tak co říkáš na mou nabídku ?“
„No, abych řekl pravdu, když jsem si přečetl tu povídku, docela jsem se vyděsil…“
„A jéje,“ zachechtal se. „Připadala ti jako horor?“
„To ne, ale představa, že budu hrát pana Massy, tak to ano.“ Evidentně v režisérovi vzbudil zájem. „No tak povídej, Poslouchám.“
„Tak třeba si nedovedu představit, jak se vžít do role neduživého ostýchavého pidimužíka, který zároveň disponuje nebetyčným sebevědomím…“
„Hm, zajímavé, pokračuj,“ vybídl ho s chápavým a zároveň lehce povýšeným úsměvem režisér.
„Dost těžko se smiřuji s tím, že budu hrát chlápka, který se podle Lawrence ženám hnusí tak, že by ho nejraději sprovodily ze světa. To už je síla, řekl bych.“
„ Koukám, že jsi tu povídku nastudoval pečlivě. Škoda, že mě nenapadlo ti poslat synopsi, abys byl v obraze. Ta z povídky vychází jen volně.“ Režisér se docela dobře bavil. „Jestli jsem ti způsobil tvůrčí muka, tak se omlouvám. V mém pojetí ale bude pan Massy hnusný spíše ve smyslu duševním než fyzickém. Jeho jistá odpudivost bude vycházet z jeho nitra a ne z vnějšího vzhledu.“ Režisér jako mávnutím kouzelného proutku zvážněl. „Mám docela přesnou představu, jaký by měl pan Massy být.“
„A jaký by měl být?“
„Studenokrevný.“
Z výrazu režisérovy tváře usoudil, že nežertuje. „Musíš v sobě nějakým způsobem materializovat nějakého plaze nebo obojživelníka. Mohlo by ti pomoci, že patříš k hercům, kteří mají poněkud více do stran odsazené oči. Kromě toho máš poměrně drobný chrup a přitom široká ústa od ucha k uchu, jak se říká.“
„To jsem si dosud nevšiml, ale teď, když to říkáte, tedy říkáš, asi to fakt tak bude.“
„Všichni ostatní, celá vikářova rodina, jsou teplokrevní, což je velká evoluční výhoda, ale jen do chvíle, než se ti podaří naakumulovat dostatek energie. Do té doby jsi opravdu neduživý a plachý a bázlivý, ale zároveň do svého studeného ještěřího těla trpělivě vstřebáváš tělesné teplo nejbližšího teplokrevného okolí. Když se dokážeš vnitřně přetransformovat ve varana, kajmana nebo mloka, to už je jedno, zahraješ pana Massy na první dobrou, tomu věř. Půjde ti to samo,“ poplácal ho režisér po zádech.
Když si později konečně mohl přečíst scénář, z hrůzou zjistil, že pan Massy z čistě objektivního pohledu je veskrze kladná postava. Oproti literární předloze neměl být ani prvoplánově fyzicky hnusný mužíček s věčně ohnutými ramínky a v těsném svrchníku upnutém až ke krku. Navíc ve scénáři chyběla jakákoliv situace, ve které by se nehezký mužík pokoušel o fyzický kontakt s krásnou a vysokou slečnou Mary, což by samo o sobě vyvolávalo v divácích negativní emoce. Neměl se čeho chytit. Režisér měl pravdu. Jedinou jeho šancí bylo pomocí Stanislawského techniky v sobě najít duši studenokrevného obratlovce.
Ani vlastně nevěděl proč si z velké škály nabízejících se plazů nakonec vybral varana skvrnitého hojně se vyskytujícího od Indie až po Malajsii. Kromě jeho skvrnitosti mohlo potencionálně vzbuzovat odpor, že nikdy nepohrdl mršinou a jeho na anglické poměry zrůdná velikost. První dny se snažil vizualizovat sám sebe jako varana, který se z nějakého důvodu dostal do pro něho velmi nepříznivého klimatického pásma anglického venkova a proto je nucen hledat potřebný zdroj tepla, který posléze nalezne až na faře zchudlého vikáře.
Po čtyřech dnech usilovného snažení pomocí konceptu oživování emoční paměti se mu poznenáhlu rozšířil zorný úhel do stran. Periferním zrakem začal vnímat i pohyb za sebou. Zbystřily se mu receptory reagující na tepelné zdroje a dokázal zaznamenat i vzdálený přelet masařky. Dokonce se mu snížila tělesná teplota těsně pod spodní fyziologickou hranici. Věřil, že na první čtenou zkoušku bude připraven.

Když vešel do zkušebny, seděli už všichni na svých místech. Nemotornou klátivou chůzí, při níž neustále kýval hlavou ze strany na stranu, zaujal jediné volné místo.
„Tak můžeme začít. Děkuji všem za dochvilnost,“ řekl režisér a věnoval mu lehce vyčítavý pohled. Pak zavřel oči a začal všem podrobně vysvětlovat charakteristiku jednotlivých postav. Nemohl ho tak vidět, jak v pravidelných intervalech kývá hlavou a občas bezděky vysune do úzké tyčinky srolovaný jazyk. Mezitím sekretářka všem přítomným hercům roznesla kávu a tácek s chlebíčkem. Jeho pozornost však cele zaujalo malé akvárium ve tvaru obří číše, v němž plavala malá karmínově červená rybka. Herci jeden po druhém se pustili do šunkových chlebíčků, zatímco on stále ze strany na stranu pohyboval hlavou a v narůstající frekvenci vysunoval svůj až nelidsky dlouhý jazyk. Pozornost přítomných se postupně přesouvala od extaticky zasněného režiséra k němu. Uvědomoval si, že udělal chybu, když se předčasně přetransformoval do své životní role pana Massy, ale s tím momentálně nemohl nic dělat. Když vstal ze židle, rozhostilo se v místnosti vystrašené ticho, které probralo z extáze i režiséra. Díky tomu i on mohl sledovat, jak se pan Massy naklonil nad akváriem a bleskově zacílil hbitým jazykem na nic netušící červenou rybičku. Šikovně si ji nadhodil a nechal spadnout do svých rozevřených úst plných drobných zoubků. Ozvalo se křupnutí a rázem bylo po všem. Představitelka slečny Mary tlumeně vykřikla a její filmový otec sebou mimovolně trhl a celý se roztřásl. Právě se zrodila hvězda, uvědomil si ohromený režisér, ale i v jeho pohledu se kmitl náznak zděšení.