Věštba
Skoro nikdo o její služby nestál, neboť „lépe v mylné naději sníti, nežli strašlivou poznati jistotu“. Ostatně ona sama svou schopnost vidět do budoucnosti nesla jako velké obtížné břemeno a trpěla chronickými depresemi. Žila osaměle. Každý, kdo o jejích věšteckých schopnostech věděl, se jí vyhýbal. Být v blízkém kontaktu s někým, kdo pravděpodobně přesně zná datum vaší smrti, je jako si dát rande rovnou se smrtí samotnou.
On se jí však nebál. Zpočátku totiž ani nevěřil, že nějaké věštecké schopnosti má. Tyhle ženštiny disponují úžasným pozorovacím talentem, umí pracovat s lidskou psychikou, dokážou zpovídanou osobu doslova uhranout a pak z ní vyždímat i proti její vůli všechny informace. Ty nejtalentovanější možná umí proniknout pomocí různých šamanských metod, které bezesporu existují, až do samotného podvědomí. Stačí návštěvníkovi podstrčit bylinkový čaj s nějakou halucinogenní drogou či ho rovnou zhypnotizovat. Na vše byl připraven. Dopředu si sám na sobě ověřil, že vůči všem hypnotizérům a léčitelům je absolutně rezistentní nevěřící Tomáš.
Už po prvním telefonním kontaktu zjistil, že ona je jiná než všechny její kolegyně. Její hlas zněl naprosto civilně. Obyčejný hlas ženy ve středním věku. Snad trochu posmutnělý jako často mívají samotářky. O seanci, které se domáhal, neměla absolutně žádný zájem. Když ji však znovu zavolal, hovor neodmítla. O svém čarodějnictví však mluvit nikdy nechtěla. Jejich rozmluvy začaly být stále delší a delší. Nejspíš ji vyhovoval jeho střízlivý skepticismus. Vůbec se mu nesnažila vyvracet jeho racionální argumenty, dokonce se mu zdálo, že by mu i ráda věřila. V té chvíli zněl její hlas veseleji. Pak však znovu upadala do smutku.
„Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se.
„Ale ne, jen si myslím, že bychom měli s těmi našimi hovory skončit. Čím déle se tak známe, tím více je mi smutno.“
Poprvé mu blesklo hlavou, že se opravdu domnívá, že zná okamžik jeho smrti. Je to samozřejmě fikce, ale ona jí upřímně věří. Trpí nějakou vzácnou formou psychózy, která z jejího života dělá peklo. Ano, je to určitě tak, ale přesto ho po zádech pohladil mráz.
„Chtěl bych vás navštívit!“
„Ne, to nedělejte. Nechme to tak, jak to je. Moc ráda jsem si s vámi povídala, ale každý máme svůj svět.“
„Jenže podstata mého světa je touha poznávat. O mě se bát nemusíte. Víte, že jsem nenapravitelný nevěřící Tomáš. I kdyby bylo všechno jinak, stejně si budu stát za svým. Přece víte, že mě nepřesvědčíte ani kdybyste měla pravdu.“
V telefonu se rozezněl pobavený smích.
„Ano, s tím souhlasím. Proto jsem si s vámi tak ráda povídala. Ráda si povídám s lidmi, kteří mi nevěří. Pomáhá mi to.“
Nakonec se spolu domluvili, že ji navštíví v jejím bytě.
Kdo by čekal orientálně zařízený pokoj se zapálenými vonnými svíčkami a vykládacími kartami na stole, byl by zklamán. Strohé vnitřní zařízení ničím neupomínalo, že zde žije vědma. Žádná esoterická hudba nebo chimérické obrazy na stěnách. Dokonce i kříž chyběl. Sama měla na sobě jednoduché domácí oblečení, které jen podtrhovalo až příliš střízlivou atmosféru bytu. Jediné, co se celkovému dojmu vymykalo, byly její smutné oči. Určitě není v životě šťastná, usoudil.
„Tak jste tedy přišel,“ řekla s lehkou rezignací. „Nedalo vám to, viďte.“
„Ne, nedalo.“
Když spolu vypili šálek bylinného čaje, přešla k věci. „Můžete mi dát pět otázek. Je na vás, jaké si vyberete. Doufám, že budete zklamán,“ nevesele se pousmála. „Věřte, že bych vám moc přála, abyste zůstal přesně takový, jaký jste. Nevěřící Tomáš.“ O tom nepochyboval.
„Dobrá. Má první otázka zní, zda-li se se mnou rozvede má žena.“ Odpověď na tuto otázku ho zajímala ze všeho nejvíce. Nedávno svou ženu velmi zklamal. Jejich manželství prodělávalo krizi a žena se i s dětmi přestěhovala ke svým rodičům.
„Nerozvede se s vámi. V blízké době vám odpustí. Vaše manželství vydrží.“ Zarazilo ho, jak poznala, že to byl on, kdo zavinil manželskou krizi, ale proč by to vlastně nepoznala?
„Chtěl bych vědět, zda-li budu mít s autem, které jsem si nedávno koupil, nějakou vážnější autonehodu.“
„S vaším autem nebudete mít žádnou vážnější nehodu a ani poruchu. Nemusíte se bát.“
Narůstalo v něm zklamání. Čím se vlastně lišila od jejích kolegyň slibujících svým klientům velkou lásku a dlouhotrvající štěstí?
Onemocním v příštích dvaceti letech rakovinou nebo podobně závažným smrtelným onemocněním?“
Podívala se mu přímo do očí. „Neonemocníte. Nemusíte se bát.“
I když to byla jen hra, to mu už bylo jasné, přesto mu spadl kámen ze srdce. „To je dobře“, usmál se.
„To jsem ráda.“
„Budu mít nějakou milenku?“ vrátil se k rozvernějšímu tématu. V duchu si přál, kdyby tentokrát odpověděla kladně. „Nikoliv. Zůstanete věrný své ženě. Teď už máte poslední otázku.“
Vlastně ani nevěděl, na co se zeptat. Celou seancí byl zklamán. Začal mít nutkavý dojem, že si z něho dělá legraci. Evidentně už dávno pověsila své věštectví na hřebík a na tom ani nyní nemínila nic změnit. Rozhodl se, že na revanš ji oplatí stejnou kartou.
„Umřu zdravý?“
„Vidím, že se zlobíte.“
„Mám pocit, že si ze mě děláte šprťouchlata.“
„Asi vás teď rozzlobím ještě více. Opravdu celý svůj život prožijete v absolutním zdraví.“
Když se loučili, těžko skrýval své podráždění. Její smutné oči ho začaly štvát. Za závojem smutku se skrývalo potměšilé pobavení podivínské samotářky.
Když scházel ze schodů, vztek ho pomalu opouštěl. Odteď budu žít asi jako anděl. Nerozšířím rozvodovou statistiku, stanu se věrným jako baptistický pastor, jezdit budu bez nehod, vyhnou se mi hnusné civilizační choroby a nakonec umřu zdravý jako rybička…“
Byla to jeho poslední myšlenka, jež mu prolétla hlavou. Když bez rozhlédnutí vyběhl mezi dvěma zaparkovanými auty do vozovky, srazil ho nákladní automobil. Smrt si pro něho přišla dříve, než si ji stačil uvědomit.
