Před 35 lety jsme se stali normální zemí

V ten den se začaly rozkazem ministra vnitra odstraňovat tzv. „ženijní zátarasy“, které nás oddělovaly od normálního světa.

Občas při toulkách v pohraničí nacházím v hospodách nad výčepem tabule, které občanům ČSSR zakazovaly vstup do tzv. „hraničního pásma“, kam bylo dovoleno vcházet jen s povolením. Jsou otlučené, poznamenané zubem času, ale nic neztratily na své výhrůžnosti a faktické stupiditě. Občan státu nemůže ve své zemi jít kam chce.

Už daleko před oním hraničním pásmem, tedy ještě v „volném území“ byli občané, kteří zde nebydleli, objektem zájmu jak Veřejné bezpečnosti, tak i tzv. „pohraničníků“ v civilním oděvu, kteří opakovaně kontrolovali občanské průkazy a po skončení lustrace tak nějak doporučovali otočit směr chůze a vypadnout. Autor toto zažil nesčetněkrát na svých osamocených toulkách v Pošumaví, kdy se nakonec otráveně vydal nazpět. Pamatuji rovněž kousek krásného úseku řeky Dyje, kde byl splavný asi 10 km úsek, končící opět plotem a výstražnou tabulí.

Ženijní zátarasy (oficiálně zřizované jako překážka vstupu amerických či jiných agentů a ve skutečnosti obdoba drátů v koncentračních táborech, kde jen přiblížení k nim znamenalo smrt), byly instalovány v roce 1951 rozkazem MV. Hlavní strůjce Ludvík Hlavačka je postupně vylepšoval o zdvojení, instalaci vysokého napětí či kladení minových polí. Zdroje uvádějí, že na nich zahynulo mnoho stovek lidí, kteří se snažili dostat se ze socialistického ráje do kapitalistického pekla. Pan Luděk Navara o těchto příbězích – úspěšných i neúspěšných – sepsal několik knih o tzv. „Příbězích železné opony“.

Umírali nejen odvážlivci či zoufalci z řad obyvatel, ale dokonce i ti, kteří je měli střežit. Odhady mrtvých mladých lidí, odvelených k „ochraně hranic“, jsou okolo 600.

Všichni tito mrtví jedinci dokumentovali jednu ze zrůdností režimu, který se navenek tvářil jako „lidská avantgarda“ a nejpokrokovější státní zřízení, aby byl fakticky jen jednou z variant státu, omezující své občany a v okamžiku jakékokoli nesouhlasu je nemilosrdně likvidoval.

Média uvádějí, že více jak třetina letitejších spoluobčanů považuje tento popsaný režim za lepší současného. Jistě lze vzít v úvahu často zmiňovaný faktor nostalgie po časem odvátém mládí a laskavými vzpomínkami. Ti mladší, kteří se jednoduše vydají mimo Českou republiku za studiem, na zkušenou či na dovolenou, si tyto časy vůbec neumějí představit. Přesto šlo o jeden z nejhorších atributů režimu, který sice podepsal tzv. Helsinskou deklaraci lidských práv, kde se zaručovala svoboda člověka v jeho vyznání i pohybu (a tedy možnost opustit vlast a zase se do ní vrátit), ve skutečnosti měl z ní jen legraci a všechny podepsané závazky ignoroval.

Měli bychom si toto datum pamatovat. Už jen proto, že i u nás existují jedinci, kteří touží po návratu starých časů, kdy budou rádi a důsledně určovat ostatním, kam mohou či spíše nemohou jít, když se jim něco doma nelíbí.

Psáno pro www.blogosfera.cz, blog idnes a slušné čtenáře.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články