Rambajs - Blogosféra

Říká vám něco slovíčko „rambajs“? Zní tak jadrně, pokud nemáme problém s výslovností „r“. Co se vám vybaví, když někdo toto slůvko vysloví?

Ve středu jsme měli doma vzácnou návštěvu – naši malou vnučku. Spolu s rodiči přijela zhruba po měsíci. My bydlíme v Brně, oni v Praze, tak je to trochu z ruky. Přesto jsme rádi, že díky vzájemným návštěvám můžeme náš malý poklad vidět minimálně dvakrát za měsíc.
Při každém dalším setkání nás vždy překvapí něčím novým, co zvládla od toho posledního.

Minule si hrála si s babičkou na pískovišti našeho vnitrobloku. Všimla si hluku, který dělali dělníci na nedaleké stavbě nového domu. Babička jí vysvětlovala, že ten „rambajs“, co slyší, jde ze staveniště, na kterém stojí ten vysoký jeřáb, který se právě otáčel. Pak se spolu dívaly nejen na jeřáb, ale i na další zajímavosti, které jsou z vnitrobloku vidět.
Když si ve středu vyzula boty a sundala bundu, šla do obýváku, který se při jejich návštěvách vždy mění na její pokojík. Chvíli se rozhlížela. Přiběhla k oknu, okamžik poslouchala a pak, s prstíkem namířeným směrem, kde byla stavba, která z okna není vidět, pronesla: „Rambajs, dům.“
Přiznám se, že mne to překvapilo, přestože už pozná celou abecedu a umí počítat do deseti. To slovíčko neslyšela celý měsíc. Přesto si ho pamatovala. A v tom jejím podání, („r“ ještě nezvládá) znělo trochu srandovně.

Za pár dnů bude mít naše malá Adélka rok a tři čtvrtě. To je věk, kdy si můžeme myslet, že dítě ještě nic moc nerozumí. Opak je ale pravdou. Sleduje nás, občas opakuje to, co říkáme, a v jejím mozku se utváří vzorce chování, které jí budou buď pomáhat, nebo naopak trápit, celý její další život.
Obdivuji Adélčiny rodiče, jakou s ní mají trpělivost a jak jí pomáhají. Na to, že jí budou dva roky teprve za tři měsíce toho už zvládá opravdu hodně.

Na druhé straně má oproti většině svých vrstevníků určitý handicap – nemá svůj mobil ani tablet a také neví, co to je sledovat televizi. Nebojím se ale, že to nedožene, pokud bude chtít. Když u nás našla ovladač na moji televizi, trvalo jí asi deset vteřin, než si televizi pustila a za chvíli zjistila, jak přepínat programy. Kdybych jí ovladač nevzal s tím, že půjde spinkat, určitě by rychle zjistila i to, co já ještě o možnostech ovladače ani netuším.

Místo televize a různých videí má už od kočárku knížky. Ještě nedávno ukazovala prstíkem na obrázky, abychom jí řekli, co představují. Teď už chce, abychom u knížek s příběhem četli, co je tam napsáno.
Občas jí zkouším. Ve středu před spaním mi ukazovala v jedné oblíbené knížce ovečku. Zeptal jsem se jí, kde jsou další ovečky. Chvíli hledala a pak jsme ty další společně našli. Říkal jsem jí: „Podívej, tady jsou tři ovečky. Jedna, dva, tři…“
Včera stejnou knížku „četla“ s babičkou. Jakmile otevřely stránku s ovečkami, její malý prstík ukázal na to malé stádečko a říkala: „Tši, tši…“

S Adélkou je radost pobývat. Občas sice člověka bolí záda, protože už to není to malé miminko a tak se trochu pronese. Mám radost, když mohu sledovat její pokroky. Jen jí občas závidím, že nemám takového pamatováka, jako ona. Moje paměť totiž té její nesahá ani po kotníky. Pak si ale vždy hned uvědomím, že je to vlastně dobře, že není po mně.

Přeji vám, ať v následujících svátečních dnech zažijete radostné chvíle s těmi, které máte rádi a kteří mají rádi vás. To je totiž ten nejkrásnější dárek, jakým se můžeme vzájemně obdarovat.