Drsný Harry a senior Méďa Béďa v supermarketu

Odvaha a statečnost nespočívá ve svalech, ale v nastavení mysli. I když jde o jablko v supermarketu.

Stál jsem u oddělení ovoce a zeleniny a chystal si mikroténový sáček na několik banánů. Vysušené prsty z kanceláře marně žmoulaly jeho okraj. Ne a ne se otevřít. Vědci sice dlouholetým bádáním vymysleli jednoduchý způsob jak na to, ale při každé návštěvě obchodu si na něj nevzpomenu. Do hlavy se mi vždy pouze neodbytně vtírá stará a osvědčená metoda, samozřejmě naprosto nevhodná. Znají ji stejní zoufalci jako já a spočívá v naslinění prstu, kdy při jeho použití okraje sáčku přestanou klouzat.

V jednom díle divadelního představení o Járu Cimrmanovi zazněla historka, že švédský spisovatel August Strindberg zkoušel, zda foukáním cigaretového kouře do vodovodního kohoutku nevznikne zlato. Zjistil, že nevznikne. Neustále opakující se marný proces posunování mikroténového sáčku suchými prsty je podobný. V hlavě se mi začala rodit vlna vzteku na pitomce, který ty kreténské sáčky vymýšlí. Situace byla znervózňující o to více, že se za mnou začala tvořit fronta. Nákup v supermarketu mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední není vhodně zvolený čas k experimentům se zlatem a sáčky.

V sekci jablek se táhla stejně dlouhá řada jako v banánovém oddíle. Za ni mohla dvojice dvou seniorů, kteří nefoukali cigaretový kouř do vodovodního kohoutku. Oni byli prostě jenom pomalí. Tipoval jsem, že je jim něco málo přes osmdesát. Měli drobné postavy, vzrostlé asi jako žáci šesté třídy základní školy. Velmi upraveni, což byla zřejmě zásluha paní, která každou chvilku šeptala manželovi do ucha nějaké tajné pokyny. Pán se pohyboval ještě o kousek pomaleji než ona. Jako při čínském cvičení pro zdraví Qigong.

Konečně se mi podařilo sáček otevřít a vložit dovnitř banány. „Ufff,“ ozval se ironický povzdech jakéhosi zmetka z řady za mnou. Celý červený a se sklopenou hlavou jsem se došoural od banánů k jablkům. Asi v půlce fronty stála další dvojice. Těm bylo tak kolem čtyřicítky. Blondýna v upnutých džínách držela za ruku muže s vysokou a urostlou postavou. Černovlasý, s ostře řezanými rysy v obličeji, vypadal jako Clint Eastwood před padesáti lety. Očividně byl rozčílený a všichni u jablek jsme se měli dozvědět proč.

„Podívej na ně. To snad není možný. Co mu tak dlouho trvá, nevíš?“

„Uklidni se Harry,“ domlouvala muži blondýna. „Jednou budeš taky starý a pomalý. Starouškům trvá prostě všechno dlouho. Zato ty jsi rychlík, viď?“ Laškovně na něho mrkla. Její konejšení moc nepomohlo, muž rudl v obličeji, koulel očima a vypadal, že každou chvíli pukne. Starší pán mezitím třesoucíma se rukama otevíral další mikrotenový sáček. Používal stejně hloupou techniku jako já, jen jeho pohyb prstů připomínal zaoceánskou plachetnici za zoufalého bezvětří.

„Ráno sem lezou, v poledne se tady hemží a odpoledne otravují. Zdržují nás, poctivé pracující, kteří chtějí doma odpočívat a ne se rozčilovat,“ frflal Clint Eastwood.

Blondýna se snažila seniory ubránit: „A kdy mají chodit podle tebe nakupovat?“

„V noci!“ houkl na ni drsně Harry, až zmlkla.

„Medvídku, tady tohle je trochu červivé, tady to jablíčko ne!“ pravila mezitím důchodkyně. Šeptání do ucha nahradila polibkem na tvář. Pán jablko vracel ze sáčku do bedny a přitom mu spadlo na zem. Pomalu se ohýbal v pase, až to vypadalo, že se nenarovná. K Harryho nelibosti se mu to nakonec podařilo.

„Zase nějaká akce supermarketu. Ta jeho má v ruce letáček. No, to je jasné, vidí slevy a už sem letí. Kolik stojí ta jabka?“ zeptal se drsný Harry blondýny.

Odpověděla: „Už si nepamatuji, ale na netu bylo, že jsou v akci s třiceti procentní slevou. Běž se klidně mrknout na bedýnku, je to z druhé strany.“

Harry se slevou na chvíli ukonejšil.

Medvídkovi mezitím spadlo další jablko. Tentokrát se Harry neudržel. Neměl nervy na další scénu ohýbajícího se důchodce. Doběhl k oběma seniorům a vztekle dupl. Jablko plné šťávy se rozstříklo na všechny strany.

Harry si dal ruce v bok a podíval se na staršího pána. Shora, protože byl přinejmenším o dvě hlavy vyšší. Jejich oči se protnuly, stejně jako se protínají oči dvou pistolníků ve filmu. Zdálo se, že se schyluje k nerovnému souboji, v němž byl vítěz předem znám.

Stáli od sebe necelého půl metru a jen se pozorovali. V Harryho očích se mísil vztek s pohrdáním.

Každý okolostojící očekával, že senior sklopí hlavu nebo odejde. Oddělení banánů a jablek ztichlo. Umlkly hovory, sáčky přestaly šustit, mobily zvonit a esmesky pípat.

Stalo se však něco, co nikdo nečekal.

Starší pán se přiblížil k Harrymu na několik centimetrů. V rámci svých možností se natáhl na špičky a zvedl hlavu. Nosy obou mužů se skoro dotýkaly. V pohledu staříka se odrážela neústupnost, odvaha a statečnost. Ani stopa po nejistotě nebo obavách.

Oba se šermovali očima, když v těch Harryho se najednou objevil strach. Začal hrbit ramena a poklesl v kolenou, až vypadal, že jeho postava je stejně vysoká, jako postava seniora. Mávl rukou, otočil se a znechuceně odešel na konec fronty u banánů. Strnulou a vyděšenou blondýnu nechal u jablek.

Oba senioři se vzali za ruce a přešli k váze. Pán na ni položil sáček s jablky. Jeho paní ho pohladila po tváři a pravila:

„Ty jsi můj statečný Méďa Béďa, viď!“

V červnu 2021 psáno pro iDNES.cz, v lednu 2025 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru