Pocta Kateřině Tučkové
Se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se před lety potkala díky románu Žítkovské bohyně. Po přečtení knhy jsem konečně pochopila, co vše se skrývá v mé matce. Ženě, obdařené všelijakými schopnostmi, ženě, sepjaté s přírodou, ženě čarující… a to nejen v dobrém, ale i ve zlém.
Pamatuji na chvíli, kdy jsem poprvé do románu o bohyních z Bílých Karpat nahlédla, bylo to v knihkupectví na pražském vlakovém nádraží. Otevřela jsem knihu v místech, kde se zrovna odehrával výslech StB. Lidové léčitelky byly totiž za minulého režimu v hledáčku státní komunistické moci, která rozhodovala o jejich osudech. Pochopila jsem strach mé matky z policie a bílých plášťů. Můžou tě zavřít i do blázince, když budeš příliš jinačí.
Další silný román Kateřiny Tučkové o vyhnání Gerty Schnirch jsem už nečetla, na to jsem neměla dost sil. Ono stačí, když v pohraničí žiješ, a jsi konfrontován s tímto tématem snad každodenně. Našla jsem ale alespoň odvahu ukázat i na další bezpráví, když byli o své domovy v 80. letech u nás na severu připraveni občané české národnosti, kteří osídlili po válce opuštěné vesnice. Jako by to téma leželo „ve vzduchu“, čekajíc na další etnografku, která je začne zkoumat. A učiní potřebné kroky.
Kateřina Tučková se před deseti lety ujala tématu krutého osudu řeholnic, proti kterým zasáhla komunistická moc v 50. letech. Opět je to téma, kdy je žena hrdinkou i obětí zároveň. Nejdřív se oddá bohulibé službě a pak je státní mocí uvržena do kriminálu.
Právě dokončený román o řeholnicích nese jméno Bílá Voda, a to podle místa, kde se uskutečnila akce Ř. „Znala jsem nějaké příběhy perzekvovaných křesťanů, vesměs to byli muži. Jenomže pak jsem jednoho dne vstoupila na hřbitov v Bílé Vodě, viděla tam stovky hrobů řeholnic, a od té chvíle mě neopouštěla otázka, proč se mnohem víc nemluví i o nich – o tom, jak za bývalého režimu strádaly zasvěcené ženy. Nejspíš jsem za ně chtěla trošku bojovat, dát jim hlas, protože ony samy, jak jsou tak skromné, svoje utrpení nikomu nevnucovaly,“ říká Kateřina Tučková v rozhovoru pro magazín Reportér.
A tak se jedno polozapomenuté historické téma objeví v románu, od kterého můžeme očekávat velkou literární úroveň a zároveň jistý přesah. V mapování bílých míst naší historie.
Můj dík patří Kateřině za to, že se nebojí vstupovat do těchto témat. Vím, jak to dovede vtáhnout. Autor v sobě musí mít hodně odhodlání a vytrvalosti, aby vytvořil rozsáhlý, kvalitní a zároveň čtivý román. Snad i tuším, jaká síla autorku provází. Nazvat jí můžeme například vyšším principem spravedlnosti. Aneb žádné bezpráví nezůstane bez povšimnutí. A vždy nastane čas k vyrovnání.
Tváře tehdejších řeholnic se už teď usmívají… osvobozené od minulosti.
Román Žítkovské bohyně jsem přečetl jedním dechem. V loňském létě jsem tam vyrazil a prošel část této úžasné krajiny, kde se zastavil čas. Sama obec Žítková je nenápadná, je tam jeden hotel a několik chalup. Když však člověk vyjde kousek do kopců, jde o neuvěřitelný pohled a tak nějak i potvrzení o výjimečnosti tohoto kraje.
Ten kraj znám jen z fotografií nebo filmů, mám pocit, že například Želary se odehrávají v podobné krajině, jen o něco dál. Někde jsem i četla, že v jedné menší herecké úloze se tu objevuje i stará léčitelka právě z oblasti Žítkové. Natáčela se tu také scéna z vynikajícího filmu Domácí péče. A někteří mí známí tu pobývali pro určitou osobní zkušenost.
Kraj nepoznam,ale suhlasim,ze kniha je skvela…kolovala v Saudi na ceske ambasade a pacila sa moc🤩
Sleduji Vas na iDnes a dik za odpoved, jsem zde hostem a moc rada, ze Vas zde mohu cist za lepsich podminek, zrejme me kliknuti na karmu tam neplati….
Klikání na karmu na iDnes přináší autorovi článků bodové hodnocení, je to určitá zpětná vazba, že se nám čtenářům něco líbí, autor ale neví, kdo na to tlačítko kliká. Včera jsem zrovna dala takovýto „like“ jedné autorce, která píše se zaujetím o důležitých tématech školství, je tam nová, a zatím nemá větší čtenářskou „základnu“. .