Židovský humor LXIX
Sebráno, uslyšeno, vyčteno, napsáno. Vše k pobavení a poučení.
V Haifě v kavárně sedí dva Židé, kteří kdysi přišli z Ruska
„Já teď už ani nemluvím rusky.“
„To se bojíš, že tě pak Ukrajinci nebudou mít rádi?“
„Ne, bojím se, že mě pak budou mít rádi Rusové a budou mě chtít zachránit.“
Jakmile se Ruth dozvěděla, že její 99letý dědeček zemřel, spěchala navštívit svou 95letou babičku, aby ji utěšila.
„Bubbe, je mi to tak líto. Jak zemřel Zeide?“
„V neděli ráno, když jsme se milovali, dostal infarkt.“
„Ale Bubbe,“ řekla Ruth, „bylo vám oběma skoro sto. Nenapadlo vás, že by mohl být sex nebezpečný?“
„Ale samozřejmě,“ odpověděla její babička, „proto jsme se milovali vždy v neděli ráno, když jdou křesťané do kostela a zvoní zvon. To byl pro nás rytmus akorát, pomalý a vyrovnaný, jednoduše nahoru na bim a dolů na bam. A kdyby nejel kolem zmrzlinář s dodávkou, byl by váš děda ještě naživu.“
Jednou se Rus, Američan a Žid ostře pohádali o geopolitických otázkách.
Náhle se jim zjevil anděl a řekl:
– Bůh vám posílá své požehnání. Vyslovte jedno přání pro celý svět a Všemohoucí přání splní.
Američan:
– Ať už nikdy neexistuje komunismus!
Rus:
– Ať už nikdy neexistuje fašismus!
Žid:
– Opravdu dokážete obě přání splnit?
Bůh:
– Rozhodně! Já jsem Bůh!
Žid:
– Pak si dám šálek kávy, prosím.
– Drahý pane Silbersteine! Blahopřeji vám k dědictví! Váš zesnulý strýc vám odkázal tři domy v Londýně, dva v Paříži, banku v New Yorku, golfový klub v Sydney, námořní jachtu, hotovost sedm set tisíc dolarů a loveckého psa.
– Pardon, že vám skáču do řeči, ale má ten pes rodokmen?
Teta volá synovci do New Yorku:
– Moše, okamžitě přileť, tvůj strýc se odebral za svými předky.
– Je mi to moc líto, tetičko, ale nemůžu přijet na pohřeb. Kup mu, prosím, pěkný oblek a účet nech poslat na mne.
– Dobře.
Ostatní příbuzní se sjeli z celého světa, pohřeb byl velkolepý. O týden později dostal synovec účet na 500 dolarů. O týden později další, zase 500. O týden později další pětistovka…
Moše zavolá tetě:
– Teti, co se děje? Každý týden mi chodí účet na 500 dolarů.
– No, přišlo mi zbytečné, kupovat strýci nový oblek, tak jsem ho půjčila z půjčovny…
„Ruská propaganda informuje o civilistech v Oděse, kteří se ukrývají v metru. Obyvatelé Oděsy tak s překvapením zjistili, že mají metro, nikdo jim o tom neřekl.“
– Drahá, podala bys mi, prosím, sůl?
– Co tím chceš říct? Málo solím? Jsem mizerná kuchařka? Nejsem pro tebe dost dobrá? Víš, co? Jsi pěkný šlimazel…!!
Abraham a David jsou společníci v obchodu s konfekcí v Paříži. Ale poslední dobou to jde špatně, jediné co by je mohlo jeste zachránit pred bankrotem je bankovní půjčka.
Tak se seberou a jdou za bankéřem. Ten jim řekne :
„Takže panové, když nedostanete do soboty dopis, tak to znamená, že jste půjčku dostali.“
No dobře. Abraham a David nemohou spát, nemohou jíst, kady den dopoledne čekají na pošťáka, nic…..
V sobotu ráno přijde pošťák, v ruce drží obálku.
Abraham který je morálně silnější k nemu přistoupí a vezme mu obálku z ruky, obávaje se nejhoršího.
S třesoucíma rukama ji roztrhne, vyndá z ní dopis a loktem si utírá slzy.
Čte dopis a potom se s širokým úsměvem otočí k Davidovi a zvolá :
! Vše je v pořádku, to ti jen umřel bratr !“
Samuel Birnbaum strávil několik let v lágrech na Sibiři.
„Slyšel jsem že to tam bylo strašné,“ řekl mu jeden známý, když se potkali v Moskvě.
„Ani ne,“ vrtěl Birnbaum hlavou, „nebylo to tak zlé. Vzbudili nás v sedm hodin. K snídani jsme si dali čaj a housku. Ano, čaj mohl být trochu teplejší. Pak nás odvezli autem do konzervárny, kde jsem lepil etikety. V půl druhé přijelo auto a my jsme se naobědvali. Po jídle – no, trochu se šetřilo solí, ale celkově byl oběd docela snesitelný – po jídle jsme si chvíli zdřímli; odpoledne jsme dostali kávu a chleba s máslem. Pak jsme si zahráli karty, abychom si ukrátili čas do večeře. Dobře, večeře neměla tolik chodů jak v Kremlu, ale co by člověk chtěl, že? Po jídle nám rozdali cigarety na další den. Pak jsme si chvíli povídali, poslouchali rádio a v deset, půl jedenácté jsme šli spát.“
„To je zvláštní, co vy vyprávíte… starý Eisenstadt mi o táborech vyprávěl mnohem horší historky.“
„A o to jde! Kde je teď váš Eisenstadt? Zpátky na Sibiři…“
Kohn měl vilu s velkou zahradou. Jednoho dne ale musel jeho zahradník nečekaně odcestovat za matkou. Kohnovi po pár dnech nezbylo než se oblíknout do pracovního a aspoň trochu se o zahradu postarat. Posekal trávu, zalil záhony a když se chystal uklidit nářadí, tak u vily zastavil krásný sporťák bez střechy a blondýnka za volantem na něj volala:
„Kolik si účtujete za údržbu zahrady?“
„Paní domu mi dovolí se s ní vyspat…“
„Koukám, pane Roubíček, že je vaše dcerka celá její máma!“
„No, hlavně, že je zdravá!“
Abram píše dopis svému příteli Mojšemu do Izraele:
„Drahý, Mojše, máme to tu těžké! Včera jsem byl v Privozu (trh v Oděse) a jedno kuře tam stojí pětadvacet rublů!“
Druhý den je Abram předvolán na KGB. Vyšetřovatel mu předá dopis:
„Nedovolíme vám zkreslovat realitu! Okamžitě to přepište!“
Abram se posadí, vezme pero a začne psát:
„Drahý, Mojše, žijeme si tu tak dobře! Včera jsem šel do Privozu a představ si, prodávali tam celého slona za dvacet rublů! Ale chápeš, k čemu by mně, starému samotnému Židovi, byl slon. Tak jsem přidal bůra a koupil si kuře!“
První židovský prezident USA volá svou matku v Queensu a zve ji na Chanuku.
„Ráda bych,“ říká, „ale je to tak velký problém … Za prvé, musím se dostat taxíkem na letiště a nesnáším čekání na Queens Boulevard ….“
„Mama! Jsem prezident Spojených států! Pošlu Air Force One!“ „Ano, ale když přistaneme budu ještě muset nést zavazadla přes letiště … snažit se najít si taxi … A znáš to ty davy lidí …“
„Mama! Pošlu vrtulník na letiště! Půjdeš rovnou z něj na náš trávník! „
“ já nevím … já bych si ještě musela rezervovat hotelový pokoj. A hotely jsou tak drahé …, už nic není jako dříve … „
“ Ma! Budeš u mě v Bílém domě! „
„No …Tak dobře, OK“ povzdechne si: „Přijedu … k tobě.“
Odpoledne telefonuje s jednou přítelkyní a ta se ptá:
„A co je jinak nového?“
„Jedu na návštěvu k synovi na Chanuku.“
„To je ten doktor?“
„Ne … ten druhý.“
„Kde jste byl a co jste dělal během Velké revoluce roku 1917?“ táže se poněkolikáté Ruský revoluční tribunál Žida.
Ten vysvětluje jak nejlépe umí a na závěr se zeptá:
„A kde jste byli vy všichni v roce 1894?“
„Co se tehdy událo?“ ptá se jeden ze soudruhů.
„Velká epidemie cholery,“ odpoví Žid smutně.
V jedné krčmě se potkali tři potulní rytíři. Popili, pojedli a po chvíli si začali vyprávět historky.
„Jednou jsem byl na nebezpečné výpravě,“ začal Francouz, „a cestoval jsem nehostinnou krajinou. Už mi došly všechny zásoby jídla i vody, kůň padl vysílením, nakonec jsem dorazil k horskému jezeru. Chtěl jsem se napít, ale na břehu jezera byl drak. Bojoval jsem s ním z posledních sil. Nakonec jsem ho přemohl, ale přišel jsem v boji o ruku.“
„To já jsem byl jednou na nebezpečné výpravě,“ navázal Angličan, „a cestoval jsem pouští. Už mi došly všechny zásoby jídla i vody, kůň padl vysílením, nakonec jsem dorazil k oáze. Chtěl jsem se napít, ale u nádrže byl drak. Bojoval jsem s ním z posledních sil. Nakonec jsem ho přemohl, ale přišel jsem v boji o ruku a o nohu.“
„To já jsem byl jednou na velmi nebezpečné výpravě,“ přidal se Žid, „a cestoval jsem pralesem a pak i pouští. Už mi došly všechny zásoby jídla i vody, osel padl vysílením, nakonec jsem dorazil ke studánce. Chtěl jsem se napít, ale v cestě stál drak.“
„Počkej,“ přeruší ho spolustolovníci, „vždyť nemáš jediný šrám!“
„Nechte mě domluvit. Zeptal jsem se draka, jestli se můžu napít a on odpověděl: ‚Beze všeho.'“
Tak Shavua tov.
„Poslouchaj, Poláček, je to vůbec košer, když o šábesu s nima hraju mariáš?“
„To je fakt, Štern, to není košer, to je trejfe. – Jenže jak voni hrajou mariáš, to je trejfe i v úterý.“
😉
Ten drak je super :-).
Milý draku, u šálku kávy jsem se pobavila sexem takřka stoletých a drsnými fóry z Oděsy… díkes. 🙂
Šabat šalom! 🙂
Šalom alejchem, chaver jekar…
Dakujem za krasne rano,Tome🤩