Naše malá evropská holčička

Zase jsme my Evropani překvapeni, jakého fašistu jsme si u nás vykrmili, zase tu máme nejen ohrožení, ale VÁLKU. Válku, kterou jsme už po generace díky americké přítomnosti na našem území nezažili a slepě věřili, že nezažijeme. Ale máme jí tu.

Jsme naštěstí jinde než jsme byli v roce 1938. Žádná západní demokracie nehodlá novodobému Hitlerovi ustupovat principiálně. Máme EU, máme NATO, organizace států s principy a pravidly.

Jsme jinde i v oblasti informační a globálně ekonomické. Což má své klady i zápory. Můžeme, jako Západ účinně působit ztráty agresorovi ekonomicky společnými sankcemi, na druhou stranu páté kolony u nás mají v rukách účinné zbraně proti nám. Ale taky cucáme naše energie od toho, kdo nás mlátí klackem. Vše tady a teď.

Jsme ve válce, bomby sice zatím padají na ukrajinské území, ale neobelhávejme sami sebe, pro Putina hranice neznamenají nic, tedy brzy je můžeme mít i tady. V tom se pan prezident Zelenskij nemýlí.

Rozumím našim obavám dostat se do přímého střetu s Ruskem nad Ukrajinou, ovšem na jeho výroky, jak se máme bát například jederných zbraní RF pokud překročíme červené čáry stanovené Ruskem, říkám, že odpověď by měla být ve smyslu, ne my, to vy agresoři se bojte naší reakce, dopadnete daleko hůř než my, pokud to jen vůbec zkusíte překročit naše červené čáry. A ty jste (téměř) překročili právě teď. Tedy, okamžitě zacouvejte, nebo se budete divit vy. Poslední poraženecké prohlášení ruského ministerstva obrany nám dává neději, že se konečně za ten svůj dlouhý prolhaný nos chytili a řeči rozhodné síly nakonec porozumí. Dnešní večerní projev prezidenta USA jim věřím jasně řekl, že američtí kluci tu s námi znova jsou.

Kéž by to skrčkovi v Kremlu konečně docvaklo… A nám by potom mohlo docvaknou, že malá bezmocná ségra by měla konečně dospět.