Ta příroda a ta technika

Člověk to se svou technikou dotáhl daleko. I tak tu přírodu je nutno stále obdivovat. Člověku nestačily nohy. Vynalezl kolo. Nestačily mu ruce. Vynalezl nářadí. Nestačil mu mozek. Vynalezl počítač.

Sedíme tuhle v horách na zahrádce a sledujeme nějaké malé ptáčky. V nedalekém smrku mají evidentně hnízdo. Oba rodiče se střídají a zalétají pravidelně do větví odkud se ozývá hlasité hladové štěbetání.

Na druhou stranu od nás párek malých ptáčků asi toká. Honí se ve vzduchu a nestačíte zírat, co dokáží za manévry. Kolmý vzlet, ostrá pravá, střemhlav dolů, vybrání na poslední chvíli, lehké plachtění, vražedné zrychlení, vyhnutí se stromu … A oba pěkně v páru bez sebemenšího zaváhání. Radost pohledět. Na tohle bojové letouny nemají a nikdy mít nebudou. Setrvačnost hmoty a fyzika jsou neúprosné.

Zpět k tomu hnízdečku ve smrku. Dravec, asi káně, něco zavětřil a začíná smrk zvědavě obkružovat. Pochutnání na malých ptáčatech je velmi lákavé. Trvá mu to asi minutu a při jednom ze svých obletů zamíří přímo do smrku. Evidentně letí na jisto. Tak tohle je konečná, říkáme si. Velikost káněte asi tak 5x převyšuje velikost rodičů, a to i obou dohromady. Je mi jich líto.

Jenže příroda. Za chvíli vidíme, jak oba rodiče míří tryskem do stromu. A o několik málo okamžiků později vidíme káně, jak … zoufale prchá. Snaží se ve své nemotorné hmotě zrychlit a uletět dvěma malým ptáčkům, kteří jsou mnohem pohyblivější. Jeden přiletí zleva, klovne ho a hned mizí. Druhý totéž opakuje z druhé strany. První mezitím káně v klidu obletí a uštědří mu klovanec zase z jiného úhlu. Připomíná to útoky lehkých a hbitých stíhaček na nemotorný těžký bombardér. Káně se snaží zmizet, co to dá. Až je mi ho najednou líto. Nakonec odletí už tak daleko, že se rodiče otočí a vrací se za svými potomky.

Příroda ukazuje, že není vždy vše ztraceno. A že vše může být jinak, než to na první pohled vypadá. A technika má svůj původ právě v té přírodě, tak jako člověk.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články