Slepice, která létala jako běsnící drak z Avatara

Říká se, že život dokáže psát zvláštní příběhy. Vzhledem k tomu, že chov domácích slepic opět přichází do módy, tady je jeden z nich.

„Zadarmo vás živit nebudu, holky!“ ukončil přednášku náš otec. Jeho slova nesměřovala k jeho dcerám, ale ke dvěma novým slepicím v desetihlavém hejnu.

Všechny měl pojmenované. Vedoucí tlupy se jmenovala Angelika de Plesibelie. Následovala Květomila, Zlatoslava, Elvíra, Emílie, Adéléda, Angelina, Danerys a dvě nová děvčata Kazimíra a Soběslava. Ta si od prodejce pořídil před týdnem a zatím nezačala snášet.

Táta s chovem opeřenců začal před dvěma lety v důchodu, krátce poté, co ovdověl. Nejezdil s nimi sice po výstavách, ale péči a čas, které jim poskytoval, předčily péči a čas věnované celé rodině. Stále se pohyboval kolem výběhu, kde vylepšoval každou maličkost, od vlastnoručně vyrobeného pítka, až ke dvířkám kurníku na fotobuňku. Znalosti o chovu získával na Internetu a do detailu je aplikoval v praxi. Se svým hejnem si dokázal povídat hodiny. O čem, nikdo z nás nevěděl.

Momentálně mně i sestru poučoval, co všechno slepičky potřebují. Odjížděl na měsíc do lázní a bál se, že jim nebudeme poskytovat stejnou lásku, jakou jim dával on. Oprávněně. Slepice jsem ze srdce nesnášela. Ještěže mám bydlení ve městě. Otcův rodinný dům obývala sestra se švagrem a na mně by vyšla řada, teprve kdyby museli někam odjet.

Za týden jsem seděla večer doma a sledovala televizi. V osm večer mi hlava klesla na hruď a oči se sami zavřely.

Najednou zazvonil mobil.

Volala sestra a bez odkladu spustila: „Ahoj. Problém.“

„Bojím se zeptat.“ Jasnou odpověď jsem však tušila.

„Jo,“ zašeptala sestra nezřetelně.

„Co se stalo?“ Vzdychla jsem.

„Večer jsem šla zkontrolovat ta automatická dvířka od kurníku, jestli jsou zavřená. A co myslíš? Jedná ta husa leží na zemi. Asi je po ní.“

„Asi?“

„No. Má vyvalené oči a pařáty nahoře. Jestli dýchá jsem fakt nezkoušela a ani nehodlám. Zlatoslava nebo jak se ta blbka jmenuje. Co teď?“ Otázkou zakončila krátký popis tragédie.

Sestra byla rozrušená. Kdyby její slova slyšel otec, je možné, že by s ní nepromluvil do konce života.

„Klid, klid. Počkej chvíli.“ Přemýšlela jsem. „Už to mám. Kolegyně chová drůbež. Zeptám se, jestli jednu slípku nemá na prodej. Nafoť mrtvolu a pošli mi fotky. Švára ať ji někde zakope na poli. Táta nic nepozná. Neboj.“

Uklidňovala jsem jí, ale jistá si moc nebyla. Naposled, když se otec vrátil z dovolené a zjistil, že slepicím došla vodu v pítku, řádil celý rozpálený do ruda. Potom nám dal kázání, podobné tomu, které jsme obě dostali v patnácti po pozdním návratu z diskotéky.

Naštěstí kolegyně měla pipinu, podobnou té ležící na dvorku našeho rodinného domu. Vzala jsem si přepravku na kočky a druhý den vyrazila na ne zcela bezpečnou misi.

Už když mi slepici kolegyně předávala, zdála se neklidná. Nepřikládala jsem tomu velký význam. Možná veliké horko nebo se bála cesty, která ji čekala či ji zmáhal nízký tlak, vyvolaný počasím. Zdálo se, že je před bouřkou.

Položila jsem přepravku na zadní sedadlo. Občas se ozvalo zakdákání a šramot. Asi po deseti minutách jízdy zmlkla úplně. Začalo jemně pršet. Kapky dopadaly na přední sklo. Zprvu jemně a později silněji. Cestou k sestře nás čekal železniční přejezd. Když jsem k němu dorazila, závory byly spuštěné dolů. Přede mnou zpomalovala dodávka.

Najednou nečekaně prudce zastavila.

Lekla jsem se a dupla na brzdu. Nemít pásy, skončila bych v nemocnici s rozbitou hlavou. Slepice na zadním sedadle ovšem žádné pásy neměla. Kočičí přepravka vylétla ze zadního sedadla a převrátila se. Nárazem se otevřela a ozvalo se zašustění křídel.

Ve stejný okamžik z oblohy vyšlehl blesk a následný zvuk hromu rozdrnčel okénka v autě. Aby toho nebylo málo, zahoukal projíždějící vlak. Šlehačku na dortu situaci přidal klakson řidiče vozidla, do něhož moje auto zlehka drclo.

Nečekaná kombinace událostí a zvuků zvíře rozlítily. Už bylo jasné, proč mají slepice křídla. Létala po autě jako běsnící drak z Avatara. Když se mi napotřetí pokusila ublížit zobákem, usoudila jsem, že tohohle draka si opravdu neosedlám. Vyběhla jsem z auta ven a zabouchla dveře.

„Ahoj. Tak, co je za problém?“ Zeptal se švagr, který dorazil, aby mě zachránil. Výraz v jeho obličeji hovořil za vše. Vytáhla jsem ho od televize, v které sledoval fotbal. Tušila jsem, že od té chvíle pro něho budu hloupá nána, která si nedokáže poradit ani s obyčejnou slepicí.

„Ahoj. Prosím tě, nezlob se. Přijížděla jsem k přejezdu… ,“ mávla jsem rukou. V očích se mu něco zablesklo. „Zkrátka. Slepice se polekala a vylétla z přepravky. Potřebuji abys vlezl do auta a zaklapl ji do ní.“ O tom, jak v autě můj spolucestující řádí, jsem raději pomlčela.

„Chceš říct, že kvůli tomuhle tady neuvidím zápas roku?“ Vzdychl a s pohrdavým úsměškem vlezl dovnitř.

O svůj zápas roku ale nepřišel. Zaklapl dveře a od té chvíle nevím, co se v autě dělo. Snažila jsem se nahlédnout dovnitř, ale tam se odehrávalo něco nepěkného. Něco jako písečná bouře v poušti. Bylo vidět jenom šero, které občas pročíslo křídlo slepice nebo švagrova ruka.

Nakonec zvítězil a po půl hodině vylezl vítězoslavně z auta s přepravkou na kočky a v ní uvězněnou slepicí. Vlasy měl rozcuchané a na tričku se mu na několika místech něco lesklo.

Otřásl se. „Asi budeš potřebovat vyčistit auto,“ pronesl chmurně. Vlezla jsem za volant a rozhlédla se. Pouze zvedající žaludek zabránil klení a nadávkám. Odborné vyčištění auta později stálo dva a půl tisíce korun.

Švagr, já a slepice jsme bez dalších nehod dorazili domů, kde nás už netrpělivě čekala sestra.

„Tak co, jak to dopadlo?“

„Mám!!“. Vítězoslavně jsem zvedla přepravku nad hlavu. Hned jsem jí přinesla k výběhu a otevřela.

Uvnitř se nic nehýbalo.

„Je tam vůbec? Neutekla?“ Zeptala se nejistě sestra.

Švagr se sehnul a opatrně nahlédl dovnitř. „Leží a nehýbe se.“

Sestra zaúpěla: „To snad ne! Udělej něco!“

„A co jako?“ Opáčil švagr. „To jí mám dát umělé dýchání a masáž srdce? Už toho mám fakt dost.“

Chystal se odejít, ale výhružný pohled sestry ho zarazil. Povzdechl si, vzal do rukou přepravku a převrátil ji.

Obsah vypadl na zem a kvokl. Vypadal jako zmoklá slepice. Hůř. Jako náklaďákem přejetá slepice.

„Moment. Něco mě napadlo. Počkejte tady,“ řekl švagr. Zatímco jsme se sestrou stáli před barákem, vzal slepici pod paži a odnesl ji dovnitř. Za pár minut se ozval zvuk sprchy.

„On ji snad sprchuje v naší vaně,“ pronesla sestra nevěřícně.

Když zvuk dopadající vody utichl, ozval se další, tentokrát o něco slabší. Zdálo se mi, že slyším fén.

Potom se ve dveřích objevil švagr. Držel oběma rukama slepici a tvářil se jako hasič, který právě zachránil sličnou dívku z hořícího domu.

„Na nic se neptejte!“ Zavrtěl hlavou a odnesl načechranou a navoněnou slepici do kurníku k ostatním kamarádkám.

Když otec za čas dorazil z lázní, praštil s kufrem a hned pádil ke svým favoritkám.

My trpělivě čekali v kuchyni. Beze slov jsme občas vyhlédli z okna směrem ke slepičímu výběhu, v kterém se procházel otec a obhlížel pečlivě každou svěřenkyni, zda je v pořádku.

Potom se vrátil do kuchyně a sedl si ke stolu. Zamyšlený upíjel kávu a nemluvil.

„Tati, jak jste se měl?“ Odvážil se zeptat švagr.

Otec si otázky nevšímal, protože v hlavě řešil jiný problém. Řekl: „No, vypadá to, že jste se starali dobře.“ A dodal:

„Jenom Zlatoslava je nějaká divná.“

Psáno pro Blogosféru

Drak Ikran z filmu Avatar. Zdroj: YouTube.cz