Na kole z Valašska do Prahy

Letos jsme měli naplánováno sjíždění od pramene Dunaje někam do Bavorska, bohužel ten šmejd z Číny nám to překazil. Náhradní program tedy byl po České republice. A nelitujeme, taky to stálo za to.

V pátek 05.06.2020 odjíždíme auty do Valašských Klobouků. Ti, co nemají dovolenou, se pak v neděli večer vrátí auty domů. My zbývající po jedeme na kolech týden zpět. Takže v sobotu a v neděli nás čekají dva zahřívací okruhy kolem Klobouků, hezky po Valašsku. Každý den asi 75 km, počasí nám přeje.

Jedem!

Ploština – obec nedaleko Drnovic. V dubnu 1945 ji SS komando vypálilo a obyvatele upálilo. 
    

Z rozhledny Doubrava je do kraje dobrý rozhled. Taky jsme si trochu postoupali. Autor této reportáže má bohužel strach z výšek. Tak zůstal dole na pivu. 

Tak to nafotil jiný člen výpravy.

Na zámku ve Vizovicích měli sraz kromě cyklistů i vyznavači kultu Porsche.   

To jsou tzv. Čertovy schody.

Je vidět, že místní hospodští mají ten správný náhled na věc. O to více jsme si objednali.

Posezení nádherné.

A ceny příjemné.

Proto odměna za již skoro celodenní výkon zasloužená.

Takovýto portrét Lenina je asi výstižnější než představy bývalých i současných soudruhů.

V neděli je hlavním cílem návštěva Luhačovic. Začneme u přehrady.

Tak z tohoto množství a za tuto cenu si dá oplatku i velký diabetik :-).

Jsme na Valašsku. A nebudu zapírat, že jsme jezdili i na velmi silné palivo.

Je pondělní ráno. Část týmu odjela a do úterního večera nás zbylo šest. První přesun je z Valašských Klobouků do Hodonína. Dnešní etapa bude mít asi 105 km.

Tady je fascinující cyklostezka. Zatímco u nás v Čechách se dělají většinou z asfaltu a po pár letech tam máte boule a trhliny, tak tady cementobetonové bloky připomínají spíše D1 po rekonstrukci. Prostě dokonalá cyklodálnice.

I technický problém se občas vyskytne.

Člověka potěší, že tady to není samá řepka. Ale opravdu zdravé obilí, jak má v krajině být. Impérium tu naštěstí ještě není tak silné.

Podél Olšavy a Moravy…

… až k Hodonínu. A v úterý ráno pojedeme podél Moravy a Slovenské hranice.

Ta lávka je poměrně nová. Neodolali jsme a do Slovenska jsme přejeli. Už to bylo povolené. Nakonec jsme podél řeky zvolili českou stranu, což se ukázalo být chybou. Povrch byl takové kvality, že na Slovensku prostě nemohl být horší. Hrůza! Ale hlavně nikde nic. Žádný kiosek, bufet, hospoda. Tak jsme stejně asi po 30 km do slovenské vesnice Brodské na dvě piva zajeli.  Cena: 0,90 Euro za pivo. No nekup to!

Hranici tří států si nelze nechat ujít.

Rakušané zjevně rádi rybaří.

Ale stejně ti pohraničníci za socíku měli těžkou službu. Na Šumavě pořád mrzli a mokli. A tady to připomínalo ústí Mississippi a co tu musí být v létě komárů.

Opravdu zde jedete strašně dlouho nedotčenou krajinou. Tak jsme jednou výjimečně a naprosto mimořádně neobědvali v hospodě ale z vlastních zásob.

To střílení lidí na hranici jak zajíců je potřeba si stále připomínat. Na to se nesmí zapomenout a hlavně odpustit. Proto jsem těžce nesl, když letos za pandemiové epidemie jsme byli jediná země Evropy, která vlastním lidem zakázala vycestovat!

Spíme ve Valticích. Zde nás opouští další dva členové týmu a pokračujeme již jen ve čtyřech.

Ráno nás čeká déšť. Odjezd jsme posunuli až na poledne, ale stejně za deště. Trochu si prohlížíme Lednicko-Valtický areál, ale není to ono. Prostě cyklistika za deště je jen na dojetí. Není to požitek.

Nakonec v dešti za den ujedeme jen 30 km a končíme v Pavlově u Novomlýnských nádrží.

Raní příprava na další den. Dnes to chceme dotáhnout až do Velkého Meziříčí.

Novomlýnské nádrže.

Tohle jsem si k tomu pivu musel dát. Tři vynikající jahodové knedlíky za 70 Kč. Je tu fakt levný kraj a milí lidé. Trpce myslím na Smědavu v Jizerských horách, kde jeden borůvkový kousek stojí 105 korun.

Viadukt u Ivančic byl postaven mezi lety 1868 – 1870. Nevydržel. Byl  dlouhý 373 metrů a 43 metrů nad údolím. Do dnes z něj zbylo jenom jedno pole.  Ale svého času byl jedním z největších železných mostů v Evropě. Nový, který je vedle, je betonový a byl postaven v půlce 60. let 20. století.

Musím říci, že jsme nebydleli špatně. A hodně hotelů nabízelo i bufetovou snídani, byť by neměly.

Velké Meziříčí.

Tady se socialističtí plánovači taky dopustili architektonického zločinu. Ten most v pozadí je D1 (mimochodem nejvyšší u nás, přes 70 metrů nad údolím) a vede nad městem, tedy spíše nad starým pěkným zámkem. A v centru města v noci ta auta z dálnice slyšíte, i když je na ní momentálně kvůli rekonstrukci povoleno jen 80 km/hod.

Jedeme dál. Dnes máme naplánováno jet na sever, dorazit k pramenům Sázavy (tedy k přehradě Velké Dařko) a poté až do konce našeho putování Sázavu sjíždět až k Praze.

Rostou!

Prohlídku biathlonového areálu u Nového Města na Moravě jsme si nemohli nechat ujít.

U Žďáru nad Sázavou si nemůžete nechat ujít kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Zapsán v katalogu UNESCO. Vrcholné barokní dílo Santiniho.

Tady jsem se musel smát. Večer v hospodě v Havlíčkově Brodě jsem nefotil ty nohy, byť za to stály. Ale tu nudli u nich. Absurdita zvaná EET vede k nutnosti tisknout účtenky, které nikdo nechce. A číšníci a číšnice pak chodí s elektronickou tiskárnou jako dříve kovbojové s kolty proklatě nízko u pasu.

To je takový typický úsek se Sázavou. Zelená krajinka a, přiznejme si, ne úplně čistá voda.

Ale cyklostezky tu mají dobré. Mezi Sázavou a Přibyslaví jedete asi 15 km po nádherném asfaltu zbudovaném na místě bývalé železnice. To byla nádhera neuvěřitelná. Mírné sklony, náspy, zářezy ve skalách. Jeden z vrcholů.

Dokonce jsou zde i cyklokřižovatky.

Železniční přejezdy postrádají jakoukoliv techniku. A v té přírodě je to dobře.

V sobotu jedeme jedno posázavské městečko za druhým – Světlá na Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou až do Českého Šternberka, kde dáváme poslední společnou noc.

Ráno se zde rozdělíme. Část týmu pojede dál podél Sázavy až k soutoku s Vltavou a domů. Část týmu opustí Sázavu u Chocerad, kde zahne na sever a bude mířit na východní cíp Prahy.

To jsme ještě netušili, že nás v neděli čeká totální průtrž a sprcha. Ale to už se muselo dojet, děj se co děj.

Souhrn naší trasy. Za 9 cyklodnů asi 660 km, vystoupáno přes 9 kilometrů, tedy asi kilometr denně. Na to jsme udrželi slušný průměr pohybu nad 16 km/hod. Cyklistice zdar! Bohužel naše velmi pohodové putování jako každoročně vedlo ke zvýšení mé tělesné váhy asi o 2 kg.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články