Báječný chlapík, který si stáhl kalhoty před narozeninovou milenkou

Muži a ženy si vyměňují různé verbální i neverbální signály. Myšlenkových spojení bývá nekonečně mnoho. Problémy nastanou při vysílání a přijímání na různých frekvencích, zvláště když do nich vstoupí vzrušující podněty.

„Zítra máte narozeniny, šéfe,“ konstatovala moje asistentka, jakmile vešla do dveří. Zdálo se, že za slovem šéfe slyším lehký nádech ironie. Pravdou je, že občas nebylo zcela jasné, kdo toho druhého řídí.

Pracovali jsme spolu v realitní firmě několik měsíců. Při výběrovém řízení mě zaujala. Měla velké černé oči, které dokázala zakrývat dlouhými řasami při svůdných mrknutích. Střih vlasů stejné barvy odhaloval štíhlý krk, vyzývající k políbení. Nikdy nepůsobila nudně a mezi ostatními vyčnívala. Dokázala na sebe upozorňovat klapotem vysokých podpatků, pohybovala se na nich rychle a ladně, jak patřilo k jejímu věku. Měla o deset let méně než já.

Rozhodl jsem se pro její oči a ostatní adepty odstrčil stranou. Ukázalo se, že není jen krásná, ale také chytrá, pracovitá a komunikativní. Netrvalo dlouho a omotala si kolem prstu všechny muže a dokonce i ženy v oddělení.

„Ano, mám narozeniny,“ usmál jsem se. „Dostala jsi pozvánku? Rozesílala je moje žena.“

Ušklíbla se. „Samozřejmě.“

Domníval jsem se, že ji manželka nemusela. Měla totiž v hlavě rychle se otáčející radar zadaných žen, který sleduje blížící se nebezpečí v okolí svého partnera. Obával jsem se, že i v mém případě musel zaznamenat a identifikovat všechna možná rizika.

Pozdě. Už jsem se dávno topil v hlubokých očích mé asistentky. Zatím to nikdo nepoznal, ale některé fantazie a hlouposti se mi už hlavou proháněly.

„Vycházíš s ní?“ Zeptal jsem se opatrně.

„S kým?“

„S mojí ženou.“

„Skvěle.“ Usmála se a mrkla.

„No, dobře. Dnes mám přijít domů až kolem osmé večer. Žena na narozeniny
pozvala spoustu lidí a chystá prý velké překvapení. Čtyřicítka je čtyřicítka.“

Asistentka přikyvovala. „Právě proto za tebou jdu. Řediteli volal náš největší klient, že by chtěl koupit dům. Máme se na něho podívat co nejdřív. Stojí asi dvacet kilometrů odsud.“

„Dobře, tak příští týden na něj mrknem.“

„Těžko,“ zavrtěla hlavou. „Musíme tam jít ještě dnes.“

„Dneska?“ Chytil jsem se za hlavu. „Je pátek a v tom provozu se budeme plácat kdo ví jak dlouho. Nestihneme oslavu. Ať pošlou někoho jiného.“

„Ředitel doslova prohlásil: pro nejlepšího klienta, nejlepšího agenta. Ví, že to máš časově našponované, ale věří, že všechno stihneš a klientovi zašleš podrobnou zprávu ještě o víkendu.“

Chvíli jsem mlčel a zmocňovaly se mě pochybnosti. „Nevím…“

Pronesla rozhodně: „Žádný problém nevidím. Osprchovat se můžeš v práci, náhradní košili tu máš, i nejlepší oblek. Já si odskočím domů se nachystat a připravím služební auto. Na oslavu dorazíme o pár minut později, ale to ti hosté odpustí.“

Čekal jsem ji na parkovišti před budovou, kam přijela služební Toyotou.

Otevřel jsem dveře a sedl si na sedadlo spolujezdce.

„Sluší ti to, šéfe,“ řekla.

Ona však byla člověkem, kterému to slušelo. Měla na sobě dlouhé zelené šaty s hlubokým výstřihem. Kolem krku jí na zlatém řetízku visel modrý šperk, částečně zakrytý šálem stejné barvy. Voněla jemným parfémem.

Přijeli jsme autem na místo, k neprůhlednému živému plotu z tůjí. Uprostřed se skrývala skoro neviditelná branka. Jakmile jsme vystoupili z auta, vytáhla z kabelky klíč.

„Musíme jít zadem, hlavní vchod prodělává rekonstrukci a nedá se tam nikde zaparkovat,“ řekla a odemkla branku.

Vydechl jsem úžasem.

Vstoupili jsme do nádherné zahrady, za kterou se vyjímal starý cihlový dům v anglickém stylu. Měl tři patra a v každém rohu střechy věžičku. Taková malá kopie panství Downton.

Nejlepší však byla zahrada, za kterou by se nemusela stydět ani královna Alžběta. Všechno dokola zakrýval perfektně zastřižený trávník s různými ozdobnými keři. Stín poskytovalo několik silných dubů. Kousek od domu stál velký skleník, vkusně zasazený do celého prostředí.

„Kdysi to tady postavil nějaký anglický šlechtic. Dům se prý podobá jeho sídlu na britských ostrovech,“ řekla.

„Myslel jsem se, že u nás se nedá nic podobného najít. Docela by mě zajímalo, jestli to nový majitel předělá na nějaké firemní zařízení nebo tady bude bydlet.“

„Prý se sem chce nastěhovat s rodinou. Dej mi ruku.“ Vzala tu mou do dlaně.

Cítil jsem, jak je horká. Uchvátilo mě starosvětské romantické prostředí. Když jsme procházeli kolem záhonů červených růží, sehnul jsem se a jednu utrhl.

„Vezmi si ji. Za všechno, co pro mě děláš.“

Přijala ji a podívala se mi zblízka do očí. „Děkuji,“ vysoukala ze sebe. Zavěsila se do mně a dál jsme kráčeli k domu po cestičce vysypané z bílých kamínků. Líbilo se mi, jak se mě tiskla. Tak blízko, že jsem slyšel jak dýchá.

Dalším klíčem otevřela zadní dveře sídla, vyrobené z tvrdého dřeva. Udělali  jsme několik kroků temnou chodbou a vstoupili dovnitř místnosti, která musela být obrovská. Okna byla zakrytá okenicemi a uvnitř naprostá tma. Jako v jeskyni.

„Nevidíš někde vypínač?“  zeptal jsem se.

„Nevidím,“ odpověděla a zavedla k nejbližší stěně místnosti. Podle obrysů jsem poznal, že je to nějaká pohovka nebo gauč.

Zašeptala mi zblízka do ucha: „Počkej tady. Udělej si pohodlí. Půjdu otevřít nějaké  okno.“

Byla tak blízko, že se naše obličeje dotkly. Její kůže voněla decentním parfémem. To místo, atmosféra a její vůně, dech, teplé tělo. Všechno se mi smíchalo v jeden velký koktejl vzrušení a já ucítil příležitost. Zvlášť, když mi pomalými pohyby rozvázala  kravatu a odložila na pohovku.

Usmál jsem se a přitiskl se k ní víc. Jemně mě od sebe odstrčila.

Řekla jen: „Jdu na to okno. Počkej tady a nikam neodcházej.“

Sedl jsem si. Sehnula se a zašeptala do ucha: „Za chvíli začneme. Připrav se.“

Než zmizela ve tmě, sundala si šál a přehodila přes pohovku. Předtím mi prsty jemně přejela po obličeji. Zašimrání vyvolalo teplo v mých slabinách. V hlavě se mi honila jen jedna jediná myšlenka: chce mě a já jí. Mám se připravit. Jaký dárek si může muž přát ke čtyřicítce více, než narozeninovou milenku?

Sundal jsem si sako, košili a povolil pásek a rozepnul kalhoty, když najednou celou místnost zalilo světlo z křišťálového lustru nad sálem. Vymrštil jsem se z pohovky.

„Překvapení!!!“ Zařval sbor několika desítek hlasů a ozvala se hudba s melodií na motivy „For He’s a Jolly Good Fellow.“

Hrála ji čtyřčlenná kapela na malém pódiu v čele sálu. Uprostřed vstupní haly se vinula dlouhá řada prostřených a nazdobených stolů, které kvůli tmě nebylo vidět.

Z protější strany shlížela z galerie dolů manželka, ředitel, kolegové a nejbližší přátelé.

Leknutím jsem si pustil rozepnuté kalhoty, které mi sjely až ke kolenům.

Zpěv postupně utichal a všichni zírali na napínající se červené boxerky, skrývající jistou část těla, která na stupňující lavinu vzrušujících podnětů v poslední půlhodině,  zareagovala jediným možným způsobem.

Psáno pro Blogosféru na motivy židovského vtipu podaného panem Tomášem Vodvářkou

Píseň To je ten báječný chlapík v podání filmu Někdo to rád horké. Zdroj: YouTube.cz

Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/v%c5%a1echno-nejlep%c5%a1%c3%ad-k-narozenin%c3%a1m-1212168/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články