Probuzení

Nikdy nevíme, ve kterém okamžiku našeho života dojde k fatálním změnám uvnitř nás samotných. Možná je to lepší, že o vnitřních bouřích, které právě prožíváme, víme jen my a nikdo jiný si jich ani nemusí všimnout. Avšak jedno je jisté. I když na povrchu nemusí být nic patrné, uvnitř se vždy dokonale přeskládá vše, co má být nově pochopeno a žito.

Byl krásný, slunečný den. Prostě léto, jak má být. Anna zrovna ohřívala polévku k obědu. On byl konečně doma s ní. Po dlouhých týdnech míjení, kdy se kolem sebe ve spěchu proplétali, jako mihotající se záblesky přítomnosti, opět spolu doma. Anna se snažila být uvolněná a hlavně nic neočekávat. Největším problémem její neutichající mysli byly neustálé představy a iluze. Často její hlavou plynuly, jako přeslazené dortíky s umělými krémy v kýčovitých barvách.

Přistihla samu sebe, jak je nervózní. Trochu se jí při nalévání horké tekutiny do misky, třásly ruce. Tak moc jí záleželo na tom, aby spolu dobře vycházeli a dokázali se bavit uvolněně a klidně, jako tomu bylo před pár lety. Vůbec si nedokázala vzpomenout na chvíli, kdy to všechno přestalo fungovat. Možná v tom byla ta potíž. Stále žila minulostí a nechtěla si připustit stávající situaci.

Naplnila svou misku polévky a zavolala ledabyle do prostoru. „Dáš si taky polívku? Mám ti nachystat?“ Chvíli čekala. Neozval se. Párkrát se nadechla a vykročila jeho směrem. Měl na uších sluchátka. Postavila se vedle něj, chtěla mu položit ruku na rameno, on se jí však lekl a podrážděně křikl : „Co chceš?“

Sklopila zrak a hned odcházela. Nedokázala odpovědět. Nechtěla, aby slyšel její zlomený hlas. Už zase se jí spustily slzy z očí a nešly zastavit. Matěj seděl za zdí, sluchátka na uších a byl ve svém světě. Anna usedla sama ke stolu a polévku jí tentokrát solily vlastní slzy. Tekly a vytvářely černé rýhy od řasenky na její bílé utrápené tváři. Už si je ani neutírala. Nechala je volně stékat.

V jednu chvíli ucítila na nose lechtání slunce, kočka jí olízla nohu a od sousedů, otevřenými balkónovými dveřmi vesele zněly romské písně. Připadala si najednou, jako špatně namalovaná zoufalá, absurdní figurka na veselém obrazu, přimalovaná malířem zcela bezmyšlenkovitě, jen tak z recese.

Proč vlastně pořád brečím? Proč se mě jeho chování pořád tak dotýká? Protože mě tím asi trestá?! Protože si to zasloužím! Za to všechno, co se mnou prožil, co musel vydržet chudák. Ty věčné scény, stěhování, nejistota, to všechno tápání a hledání ve tmě. Nikdo se ho neptal jestli chce. Prostě musel. Musel vydržet všechno. A teď? Teď to musím vydržet já. Aby to bylo spravedlivé. Za to všechno, co si vytrpěl, teď musím trpět já! Taková smršť, která jí prolétla hlavou! Jak to, že mě to nenapadlo už dřív?! Pomyslela si.

Anna přestala jíst. V němém úžasu nad svým zjištěním na chvíli téměř zkameněla. S vytřeštěnýma očima lapala po dechu. Teprve po chvíli se byla schopna pohnout. Absolutně bezmyšlenkovitě a nesmyslně položila lžíci plnou polévky na modrý květinový ubrus a s pohledem upřeným před sebe pokračovala ve svých úvahách. Před očima se jí začaly míhat situace, které byly velmi náročné, často na hraně a někdy šlo i o život.

Jako tehdy, když s ním prožívala dny a noci v nemocnici. Nikdo nevěděl, co mu je. Pořád se svíjel bolestí, tři dny zvracel a trápil se. Na sál ho brali za pět minut dvanáct. Málem bylo pozdě. A ona? Celou dobu byla s ním. V obrovském vnitřním rozechvění a strachu, že o něj přijde, který před ním nesměla dát znát ani na vteřinu. Každé ráno, sotva otevřel oči, byla u něj, až do pozdních večerních hodin, než šel spát. Celé to trvalo pouhých čtrnáct dní, ale ve skutečnosti nekonečně dlouho. Tehdy si naplno uvědomila sílu jejich spojení, ale také svou vlastní sílu. Dolovala ji každý den až z úplných hlubin sebe samotné. Vůbec netušila, čeho všeho je schopna.

Anebo ten ekzém! Začalo to pár měsíců po jeho příchodu do jejího života. Probdělé noci přestala počítat po prvním týdnu, bolavé ruce, které ho stále utěšovaly, chlácholily a ošetřovaly už téměř necítila, ale naději na jeho uzdravení neztratila, ani na chvíli. Když se to konečně po mnoha pokusech povedlo, začaly přicházet jeho další úrazy a zranění. Byl tak divoký a lačný života. Všechno si potřeboval vyzkoušet a ohmatat. Někdy to vypadalo, že nebezpečí a adrenalin doslova potřebuje, aby mohl žít dál. Ale ona na to nebyla uzpůsobená. Tak často se bála. A čím větší strach pociťovala, nabalovala se kolem nich větší a větší hrouda nebezpečí a dramatických příhod. Občas jí opravdu docházely síly. Byla často zoufalá, mnohokrát neviděla cestu před sebou.

Po zdravotních problémech, přišly vztahové. Byl velmi dominantní a potřeboval ostatní řídit a vést. Autoritu neuznával. Neustále někdo Anně volal a ztěžoval si. Často se na něj zlobila a hádala se s ním a pak, několik nocí proplakala a nemohla spát. Byl to nekonečný koloběh nadějí a pádů, který ji naučily mít radost z každého klidného dne. Mnoho let s tím nedokázala nic udělat. Vyzkoušela všechny možné způsoby, aby se k němu dostala a trochu ho „změnila“.

Taková blbost!!! Copak můžeme měnit člověka a jeho podstatu? Kdo nám dal právo?! Často pak spílala sama sobě. A časem to vzdala. Brala to tak, že se to musí přežít. Ale milovala ho stále. V každé chvíli. I tehdy, když po něm zoufalá křičela a měla pocit, že už to déle nevydrží.

Když jim začali vstupovat do života další lidé, často se trápil. Chtěl ji mít jen pro sebe. Tak, jak to zažil dřív, když byli úplně sami. Trpěl a neuměl to říct. Anna to poznala jen občas, podle jeho agresivního chování. Hodiny k němu promlouvala, křičela, prosila, nadávala. Nepomáhalo nic. Vše vyléčil čas. Vyléčil?!

Všechno v ní zůstává, jako nánosy tlejícího a smrdutého kompostu. Nic se neztratilo. A ona tady dnes plačící sedí a přehazuje pomyslnými vidlemi jednu vrstvu za druhou. Copak jsem už netrpěla dost? My oba? Napadlo Annu najednou. Uvědomila si, že jí přestaly téct slzy z očí. Ano! To je ono! Bože děkuji! Pořád se trestám a mám pocit viny, ale prostě to jinak nešlo. Je to pryč. Dávno. Všechno se proměnilo. Nejsem stejná a on už vůbec ne! Jsme přece pořád spolu. I po tom všem. A musíme žít dál! A pokud možno bez výčitek. Odpustit jeden druhému. Ale hlavně, hlavně musím odpustit sama sobě.

Srdce jí bilo, jako o závod. Zbytek polévky vrátila zpátky do hrnce, sundala ze stolu špinavý ubrus a naprosto vzpřímeně ho odnesla do koupelny a odložila do praní. Její dech se zpomaloval, srdce už bilo normálně a den začínal dostávat úplně jiný rozměr. Strach, tíživý, plíživý a všudy přítomný se začal vytrácet. Najednou jí neseděl za krkem, ani nevisel na jejích ramenou, jako starý, těžký, děravý svetr, který nejde vyprat, škrábe, ale není možné ho vyhodit, protože jiný nemáš.

Anna ucítila volnost. Lehkost. Jakoby z ní odpadla část, o které ani sama nevěděla. Vůbec netušila, jak dokáže zapomenout a odpustit sama sobě všechna svá domnělá provinění, kterých se v minulosti dopustila. Někde uvnitř však cítila, že to momentálně není důležité. Pochopení celé situace, která se mezi nimi s Matějem odehrávala, jí přineslo po mnoha dlouhých letech velké uklidnění a uvolnění. I přes všechny vnitřní otřesy, kterými právě prošla, se dnes k němu chovala pořád stejně.

U Matěje tomu nebylo jinak. Stále uzavřený, nepřístupný, občas ostře sekající věty do prostoru. „Půjdu ještě ven“, oznámil jí stroze, když se zrovna chystala jít do postele. Kdy se vrátí neřekl. Tentokrát však Anna usínala s pocitem něčeho velkého a zásadního, co se odehrálo. Na povrchu nebylo vidět nic.

Vzbudila se dříve než obvykle. Ještě nebyl doma. Zase nedal vědět, že bude spát jinde, pomyslela si smutně. Míjeli se ve dveřích, když odcházela do práce. Pozdravili se a letmo políbili. Neměla čas, ani chuť na výčitky. Cítila se jinak. Už neměla potřebu v sobě živit, svou dosud nenasytnou křivdu. To, že nepřišel na noc domů, vzala, jako fakt. To, že jí nedal vědět, byl fakt číslo dvě. Třeba to jednou pochopí, co prožívám, když nevím kde je a jeho postel zeje prázdnotou, pomyslela si ještě při čekání na výtah. Určitě to pochopí. Až sám prožije jednou strach o milovanou osobu. Vždycky byl takový. Všechno si potřeboval prožít na vlastní kůži. Rady od nikoho jiného nepřijímal. Zpátečku bral, až když to bolelo. Teprve pak uznal, že tudy cesta nevede. Copak ty jsi jiná, prosím tě?! Anna se jemně usmála a spokojeně vklouzla do náruče slunečného dne.

Posílena včerejším uvědoměním, před polednem zvedla telefon, aby ho pozvala na oběd. Nic neočekávala. Měla volné odpoledne a moc si přála, prožít ho s ním. Chvilku nechala telefon vyzvánět a pak zavěsila. Zřejmě ještě spí. Kdo ví, co dělal celou noc, pomyslela si trochu zklamaně.

Avšak, než se stačila naplno ponořit do svých chmurných úvah, které většinou následovaly, Matěj volal zpět. Cítila náhle trochu stažený žaludek. Zvedla telefon a snažila se působit uvolněně, aby nepoznal její nervozitu. „Ahoj Matěji. Mám volné odpoledne a jdu za chvíli na oběd do parku. Přidáš se? Mám na tebe počkat?“ Vyhrkla ze sebe. „Tak jo“, zaznělo na druhé straně. „Ve 12.15 budu na místě.“ Pronesl Matěj trochu rozespale a položil telefon.

Anna byla nadšená. Celé léto spolu vlastně pořádně nepromluvili a teď dokonce oběd. Po chvíli však ucítila starou známou nervozitu a žaludek se začal stahovat obavami. A o čem si vlastně budeme povídat? Zase bude určitě celou dobu koukat do mobilu, oči zabodnuté do displeje, ty se ho budeš trapně vyptávat a on bude jen nuceně odfrkávat. Rychle zhltne oběd a uteče za kumpánama, jako obvykle. Co pořád čekáš? Už se konečně probuď! Jiné už to nebude! Co vlastně chceš?! Opět častovala samu sebe nekonečně dlouhým trýznivým monologem, který jí tak pravidelně hatil každou šťastnou chvilku.

Ano. Co vlastně chci? Jak bych si přála, ať to mezi námi je? Ptala se sama sebe cestou do parku. Anna seděla na lavičce, zírala do zeleně, snažila se uklidnit a přestat si vytvářet představy a domněnky. Dobře věděla, že kdykoliv si nějakou situaci vysnívá, realita je pak často velmi vzdálená jejím iluzorním obrazům a ona následně upadá do ještě větších smutků a beznaděje, protože nebyla naplněná další z jejích představ. Iluze ji provázely neustále. Byly prokletím jejího života. Realita, ve které Anna žila, byla pro ni často tak nepřijatelnou, že byla schopna přežívat, jen díky svým představám. Jenže ty pády a střety se skutečností, byly pak velmi bolestivé. Naposledy, když se ze svého pádu hrabala několik dlouhých dní, rozhodla se s tím skoncovat. Kdykoliv jí hlas v hlavě začal podsouvat staré známé růžové bludy, kterým dříve byla ochotna uvěřit, rázně ho umlčela a šla něco dělat. Tak uklizený byt neměli s Matějem snad nikdy. Taky oprášila staré recepty po babičce a začala vyšívat. Prostě se zaměstnávala, aby si nevytvářela svými myšlenkami vzdušné zámky, ke kterým nebylo možné dolétnout. A začala se hrabat v hlíně. Jejím nejnovějším koníčkem se stalo množení květin, které pak rozdávala přátelům, jako živé dárky.

Potřebovala mít neustálý kontakt s realitou. S nohama na zemi žít skutečný život, který se kolem ní odehrával. Už pár měsíců se jí to dařilo a dnes? Oběd s Matějem! Ve chvíli, kdy na něj pomyslela, zazvonil telefon. S třesoucí se rukou, potvrdila hovor. „Prosím tě, stihnu to až na půl, promiň “, ozvalo se ve sluchátku. „Nic se neděje, počkám“, zněla její odpověď

Přišli téměř souběžně. Zamávali na sebe. Letmý polibek na tvář, výběr jídla a pak najednou seděli proti sobě. Po dlouhých měsících mohla zahlédnout, jaké má čisté oči. Díval se zpříma. Zprvu to bylo trochu křečovité a musela se vyptávat. Pak se ale rozpovídal a chrlil ze sebe pocity, touhy a přání, o kterých Anna neměla ani tušení a tolik let si je přála znát. Čas plynul. Smáli se spolu, hovor byl víc a více hravější a uvolněný. „Mohl si včera aspoň napsat, že nepřijdeš na noc domů“, neodpustila si Anna výčitku mezi řečí. „Jo, promiň, nějak jsem to nezvládl“, prohodil Matěj ledabyle. A pak to společně spolkli dobrým jídlem a pitím.

Najednou si Anna uvědomila, že se na něj dívá úplně jiným pohledem než dřív. Přestala se ho bát. Bát se ,jeho odmítnutí a nepříjemných vět. Přestala mít strach z jeho výčitek za to, jak žili dřív. Matěj byl plně ponořený ve své přítomnosti a těšil se na všechno co přijde.

Zašli si spolu ještě na zmrzlinu. Pak se rozloučili. Každý z nich si šel po svém. Večer plíživě přicházel a v Anně se rozprostíral nebývalý klid. Bylo to nějak jiné. Přeskládané, uhlazené, nebo spíše, jako hravě rozcuchané. Cítila se lehce a zbytek dne se usmívala. Uvnitř ucítila obrovské štěstí. A lásku. Tu dávno zasunutou a zaházenou různým harampádím, bolestí, kritikou a jejich vzájemným odmítáním. Lásku, o kterou se tak bála.

Usnula unavená a vyčerpaná vším tím náhlým štěstím. Kolem půlnoci cinkla na jejím telefonu zpráva. DNES NEBUDU SPÁT DOMA MAMI. DOBROU.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články