Alvaréz - Blogosféra

Pavel ji uviděl první, ale sebral ji pohotovější Radek. Není to odhozený obal od sušenek ani kus barevného igelitu, není to ani z auta odpadlé koncové světlo či zapomenutý výstražný trojúhelník, ale to, co Radek svírá v ruce, je opravdová nepomačkaná červená plechovka s bílým nápisem Coca-Cola. Podél silnice k hraničnímu přechodu se dá najít ledacos, co řidiči kamionů vyhodí z okna, ovšem tenhle úlovek stojí za to.

„Pohněte sebou, sakryš,“ popožene je instruktor Wolfi; Radek strčí svoji trofej do chlebníku, pečlivě utáhne řemínky a oba kamarádi doběhnou zbytek družiny.

Strohá Přimda, úmorný výstup, syrové počasí. Kluci nanosí ze stráně dřevo a v závětří mezi vyvalenými zdmi zříceniny rozdělají oheň. Veronika s Janinkou nad něj zavěsí kotlík z půli naplněný zbytkem vody z čutor a na vyhlazené ploše nejbližšího kvádru uválejí bramborové knedlíky. Po pár minutách varu je, ještě mazlavé, dvěma klacíky vyloví a na očouzené aluminiové pokličce promíchají s osmahlou cibulí a hovězí konzervou. Je prostřeno a vyhládlá družina se bez otálení pustí do jídla. Aby se zamezilo dohadům, kdo si nabral víc, koluje jen jedna lžíce – osvědčené opatření, které instruktor Wolfi pro případ tohoto druhu stolování zavedl už na jarní výpravě.

Mraky na západě se znenadání na okamžik rozestoupí a bílé světlo zalije na horizontu výřez krajiny.

„Bavorsko,“ povzdechne si Wolfi, hubeňour v lennonkách a khaki kšiltovce, který se konzumace toho blivajzu raději neúčastní, a zapálí si chesterfieldku z krabičky, již předtím s pomocí školní němčiny vysomroval na jakémsi řidiči mercedesu u poslední benzínky před Rozvadovem. Bavorsko – na pohled z dálky nic extra, vlastně vypadá úplně stejně jako Čechy – kopce, lesy, pastviny; ale přesto: dívat se na Západ je jako pozorovat zemský povrch z orbitální stanice.

„Honem, pojďte sem všichni, tady to je!“ vytrhne ho ze zaujetí výhledem na území nepřítele výkřik Veroniky, která před chvilkou oznámila, že se jde vyčůrat; teď stojí na skále a vzrušeně mává rukama. První k ní doběhne Pavel a spatří skalní průrvu, nad níž je nožem do kamene vyryt jakýsi znak. Dvouhlavý had! Stejný symbol, jaký mají zakreslen tuší v mapce, již dostali ráno při nástupu… Pavel dychtivě vnoří ruku do rozsedliny a nahmatá kožené desky Alvarézova deníku. Vítězně jej zvedne nad hlavu; ostatní se shluknou kolem a nahlížejí mu přes rameno, když netrpělivě listuje hustě popsanými stránkami notesu. Dojde až k poslední a začne předčítat: „…a toho dne, kdy západ byl nejkrvavější, my k řece Tuehtaclan dorazili…“

Déšť naráží do plachty stanu a děti při svíčce obdivují dopoledne u silnice nalezenou plechovku, která má minimálně stejnou cenu jako vítězství v dnešní etapě. Anebo větší – Pavel, který se už smířil s tím, že mu ji Radek vyfoukl před nosem, za ni kamarádovi před chvilkou nabídl indiánský náramek, ten ale usoudil, že to není dostatečná protihodnota. Janinka s Veronikou si něco špitají a pak se Janinka zeptá, jestli by jim Radek tu plechovku dal, kdyby mu obě daly pusu, protože by se jim hodila na tužky. Radek se zamyslí a pak řekne, že by mu stačilo, kdyby ho políbila Veronika, protože plechovka je stejně jen jedna. Veronika zrudne a Janinka prohlásí, že v tom případě jde do svého stanu, a Veronika na to řekne, že jde s ní.

„Ty seš ale blbec,“ poznamená Pavel.

„Víš co, tak já to s tebou teda vyměním,“ praví Radek na usmířenou a podá plechovku Pavlovi, a ten mu bez váhání předá náramek z barevných korálků, který zakoupil při návštěvě musea Karla Maye, když ho s sebou vloni prarodiče vzali na předvánoční nákupy do Drážďan, a představí si, jak úžasně se bude nový exponát vyjímat na poličce mezi angličáky a Rubikovou kostkou, až za dva týdny a dva dny přijede domů.

Noční hlídku mají Pavel s Radkem od deseti večer. Ta je nejlepší, protože je první a nemusí na ni tudíž vstávat. Naštěstí už neprší, ale tábořiště je rozbahněné a oba si vzali gumáky; Pavel hlídkuje s nabitou vzduchovkou, kterou si bez dovolení vzal ve skladu – přeci jen je nedaleko státní hranice a co když Pohraniční stráži někdo proklouzne? Radkovi stačí baterka – má za úkol vetřelce oslnit, nežli stačí Pavel zamířit. Čas hlídkující chlapci krátí tím, že se plíží podél podsad stanů a poslouchají, co si dvojice před spaním povídají. Ale jsou zklamáni – Janinka s Veronikou si nepovídají nic. V kuchyni ještě svítí petrolejka, vedoucí popíjejí z ešusu grog a promýšlejí další etapu celotáborové hry, na jejímž konci naleznou děti spolu s Alvarézem zlatý poklad Aztéků. Že ho získá jeho družina, o tom Wolfi nepochybuje.

Ráno praží slunce a z lesů stoupá pára. Po snídani a rozcvičce se celý oddíl převlékne do zelených krojů a po družinách se seřadí k rannímu nástupu. Určená čtveřice, což je dnes Veronika s Janinkou a nováčci Filípek s Kiliánem, přinese z hangáru složenou československou státní vlajku a stranou ji rozloží.

„Vlajková četo, pochodem v chod! Tábore, k vlajce hleď!“ zavelí vedoucí dne a čtveřice napochoduje udusaným prostranstvím ke stožáru, zatímco pravice ostatních se vyšvihnou před čela, zvážnělá obřadností chvíle.

„Vlajková četo, vlajku vztyč!“

Veronika zaháknutím karabin upevní vlajku na provaz, a jak za něj táhne a vlajka stoupá k obloze, sklouzne jí rukáv ze zápěstí a Pavel na něm spatří indiánský náramek z drážďanského muzea. Hněvivě se otočí na Radka, ale ten jakoby nic dál s očima přimhouřenýma proti slunci salutuje.

„K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!“ zvolá vedoucí dne.

„Vždy připraven,“ zaburácí jednohlasně oddíl.

Po nástupu Wolfi, jehož družina má ten den službu, rozdělí práci. Filípek s Kiliánem dostanou za úkol přivézt vodu. Naloží na káru čtyři prázdné plastové barely a vyrazí na tři kilometry vzdálený statek k Rumunovi. Snědý, česky nemluvící chlap s vylámanými zuby, který usedlost po Němcích obývá, jim u pumpy uprostřed dvora plného rezavého zemědělského bordelu naplní barely pitnou vodou. Cesta zpátky s hektolitrem vody po traktorem rozježděné cestě je pěkně namáhavá, ale pořád lepší než loupat pytel brambor, což zbylo na obě holky a Radka s Pavlem. Ovšem radují se předčasně: jakmile shodí barely s káry, vyfasují od Wolfiho struhadla a za deset minut mají bříška prstů rozedřená do krve, aniž by brambor ve škopku viditelně ubylo. Od rybníka se rozléhá jekot ostatních družin, svádějících bitvu na vorech; kdo vymyslel, že budou k obědu bramboráky, zasloužil by ohoblovat struhadlem břicho.

„Zapaluji oheň míru, zapaluji oheň lásky, zapaluji oheň pravdy, zapaluji oheň přátelství,“ zakuňkají postupně čtyři nejmladší jiskřičky, odměněné zažehnutím prvního táboráku za pořádek ve stanu, a zasunou hořící fagule s odkapávající smolou do škvír mezi kulatinami; s praskotem vyšlehnou třímetrové plameny. Každý má za úkol něco předvést. Wolfiho družina secvičila scénku podle textu oblíbené Jahelkovy písničky o tom, jak popelář Franta Houska utíká do Rakouska, kde jsou peníze a po hospodách striptýze, ale načapá ho celník, který je však dobrák a neudá ho, nýbrž ho nakrmí řízky a přemluví, aby se vrátil domů. Pojetí režiséra Wolfiho je však novátorské: namísto vlídného celníka potká Franta Houska ostrého pohraničníka, otočit své kroky nazpět do vnitrozemí však nehodlá ani po varovném výstřelu a původně smířlivě končící fraška vyvrcholí tím, že pohraničník do Franty nasype dávku ze samopalu a poté je sám rozcupován vlastním psem. Děti se rolí zhostily s velkým nasazením, ale kyselý úsměv hlavního vedoucího dává jasný signál, že na první cenu to nebude.

Pak přijde na řadu zpívání. Po několika odrhovačkách si Wolfi řekne o kytaru a zahraje Pár zbytků pro krysy. Filípek se zeptá, co že to ti vojáci večer pod dekou dělají, ale nikdo mu neodpoví a hlavní vedoucí si vezme Wolfiho stranou; potom už se zpívá jen Červená se line záře a je vyhlášena večerka.

Další den na louku k lesu konečně dorazí gazík s příslušníky Pohraniční stráže; mají na sobě maskáče a kanady a nijak se neliší od normálních záklaďáků, což Pavla s Radkem, očekávající přinejmenším něco jako výsadek paragánů, poněkud otráví. Na plácek za latrínami hodí vojáci několik dýmovnic a předvedou ostrou střelbu a zadržení narušitele, které probíhá prakticky stejně jako předchozího večera u táboráku, tedy s výjimkou usmrcení psovoda. Nakonec hosté do oddílové kroniky nakreslí přes celou stránku obrázek pohraničníka se samopalem, dalekohledem a vlčákem, jak spolu střeží šumavské vrchy a mír a pokrok vůbec. Písmena nápisu Neprojdou se prolínají s kresbou a připomínají gotickou iluminaci, a Wolfi prohlásí, že do vojínů základní služby určitě vstoupilo fluidum kláštera, kde jejich posádka sídlí. Jeden z vojáků, ramenatý kolohnát v hodnosti svobodníka, se pochlubí, že je nejlepším střelcem roty, a nabídne hlavnímu vedoucímu, že by mohl pro děti uspořádat na konci tábora soutěž ve střelbě (pochopitelně nikoli ze samopalu, ale ze vzduchovky); tedy pokud ho velitel pustí.

„Těm nikdo neuteče,“ usoudí při loučení s vojáky Radek a přestane se na další hlídky ozbrojovat.

Přiblížil se poslední úkol táborové hry. Aztéky uvězněný Alvaréz musí vyhodit z okna kobky přes propast klíč od žaláře tak, aby ho Rodrigo chytil. Španělé mají jen jeden pokus, při nezdaru bude Alvaréz kněžími druhého dne před soumrakem obětován. Pro Wolfiho družinu to znamená, že bez ohledu na náskok vydřený v předchozích etapách může klidně i prohrát.

Pavel si vylosuje chytání, házet má Veronika. Pavel je nervózní a slunce mu svítí do očí, neodhadne dobře váhu polystyrenového míčku s fixou nakresleným klíčem, a ačkoli Veronika zamíří dobře, míček se mu odrazí od ruky. Je po všem. Rodrigové z ostatních družin své klíče nepustili a Wolfiho dětí se zmocní pocit nespravedlnosti.

„Takový debilní pravidla, takovej podfuk, do teďka jsme vedli!“ uleví si Radek za všechny.

„Nenadávejte na pravidla,“ hájí Wolfi hru, kterou sám prosadil, „až vám jednou půjde opravdu o krk, bude vám houby platný, že jste do tý doby měli nejvíc bodů.“

Pavlovi nikdo nic nevyčítá. Jemu je však do breku a nejprovinileji se cítí před Veronikou, jejíž bezchybný hod tak nešikovně pokazil. Při obědě dostane nápad, jak by to možná mohl odčinit: dá Veronice vyhandlovanou plechovku! O poledním klidu vytáhne svůj poklad ze dna batohu a zamíří ke stanu holek. Má štěstí – Janinka se zdržela v jídelně, Veronika je sama, sedí na nafukovačce a na klíně píše dopis domů, což je tři dny před odjezdem dost zbytečné, pomyslí si Pavel. Posadí se vedle ní, ale jak se zblízka nadechne dráždivé holčičí vůně a jeho oči se střetnou s jejím tázavým pohledem, uvědomí si, že s ní ještě nikdy nebyl o samotě a zrychlí se mu dech a tep a ztratí odhodlání říct, proč vlastně přišel, a tak jí před obličej mlčky natáhne ruku s plechovkou.

„A budeš za ni chtít to stejný co Radek?“ zeptá se Verča podezíravě, když pochopí důvod jeho návštěvy; jako by byly posledně Radkovi onu nabídku neučinily samy.

„Ne, prostě ti ji chci dát,“ pronese přiškrceným hlasem Pavel, ačkoli si ve skrytu duše nepřeje nic jiného, než aby ji k sobě mohl přitisknout a políbit.

„Tak díky, jsi hodnej,“ usměje se Veronika a plechovku postaví na podlážku. „Já ti taky něco dám,“ řekne po chvilce váhání, sundá si z krku kožený řemínek s dvouhlavým hadem na sponě, kterou před několika dny sama vyřezala, navlékne ho Pavlovi přes hlavu a pohladí ho po ruce.

Omámený Pavel se vrací horkým polednem ke svému stanu a ví jistě, že kdyby byl Alvarézem a na druhé straně stála ona, nebylo by síly, která by jej mohla zadržet a nebylo by moci, jíž by se nepostavil, s lehkostí jaguára by se přenesl přes propast plnou kostí jeho předchůdců a pak by spolu utekli, daleko a všem – jen oni dva pod krvavým aztéckým sluncem.

Navečer probíhá v jídelně vyhodnocení. Wolfiho družina prohrála rozhodující etapu a s ní i celotáborovu hru. Po večeři jde Pavel do skladu, vezme si z regálu vzduchovku s krabičkou diabolek a vydá se k odpadové jámě plné přemnožených myší trénovat střelbu. Během pár minut jich zabije šest, a to je slušné skóre; už kvůli Veronice doufá, že se mu po fiasku s míčkem podaří zabodovat alespoň v zítřejších střeleckých závodech, kvůli kterým má dorazit ten obrovitý voják, co je nejlepším střelcem na západní hranici nebo jak to minule povídal.

Slunce praží a dvoumetrový svobodník s vypracovaným lesknoucím se svalstvem v propoceném khaki nátělníku se okamžitě stane miláčkem táborových dívek, které se všechny nadšeně hlásí do soutěže, ačkoli polovina z nich není schopna sama natáhnout vzduchovku. Je to nechutné, shodne se Radek s Pavlem.

„Říkejte mi kdyžtak Arnie,“ navrhne děvčatům, která na něj volají „soudruhu svobodníku“; na rotě ho tak prý oslovují všichni, protože jim připomíná jednoho amerického herce s německým jménem, který stejně jako on každý den tvrdě posiluje.

Střílí se pět ran na deset metrů do terčů. Kromě vojenských povelů, které svobodník Arnie při nabíjení a palbě udílí, se ale závody nijak neliší od jiných, pořádaných každý tábor. Zbytečné divadlo, souhlasí Pavel s Radkem.

Radek odstřílí a na řadu přijde Pavel. Zalehne na celtu, přimhouří oko a trefí se do černého. Totéž zopakuje ještě čtyřikrát. Součtem bodů je třetí, ale z družiny nejlepší, daleko před Radkem, což mu po včerejšku zvedne sebevědomí; za medailové umístění navíc dostane i odznak Pohraniční stráže s hlavou psa.

„A co kdybys nám teď něco předvedl ty, Old Surehande,“ pustí se do svobodníka Wolfi, který sice střílel mimo soutěž, ale naprosto pohořel, což svedl na prasklé brýle. „Trefil bys třeba támhle tu větev?“ ukáže na kraj lesa vzdálený tak padesát metrů.

„Tam je spousta větví, ale když tam pověsíte něco barevnýho, žádnej problém,“ prohlásí svobodník.

„Tak holky, sundáte některá plavky?“ hecuje Radek svobodníkovy fanynky.

„Pitomečku,“ kopne ho Janinka.

„Počkejte, já něco přinesu,“ řekne Veronika a odběhne ke stanu. Když se vrátí, drží v ruce plechovku od Coca-Coly.

„To je přesně vono,“ zaraduje se Arnie, nožem vyrýpne do plechu otvor, jímž protáhne špagát, a podá ji Wolfimu. Wolfi dojde k lesu a cíl zavěsí na strom.

„Tahle nezanáší, poctivá Slavia,“ potěžká svobodník jednu ze vzduchovek, kterou si předtím vyhlédl, zalomí ji a vloží do hlavně diabolku. Na kraji lesa se červená malá skvrna a v horkém vzduchu se zdá, že se chvěje. Arnie zamíří a zmáčkne spoušť, ozve se plesknutí a plechovka se rozhoupe. Nabije – a znovu. A ještě. Veronika s každou trefou radostně vyjekne a Pavlovi je, jako by se trefovali do něj. Arnie vystřílí hrst diabolek a nemine ani jednou.

„Mít pořádnou flintu se zaměřovačem, sejmul bych veverku na kilák,“ posteskne si, když položí vzduchovku zpátky na celtu.

„Narušitelé nemaj šanci,“ pronese Wolfi, když Arnieho znovu obklopí roj švitořících holek.

„Mohla bych vám tu plechovku dát na památku?“ slyší Pavel Veroničin hebký hlas.

„A co bych s ní jako dělal?“ ušklíbne se obr. „Cedník na nudle už na posádce máme.“

Když nejlepšího střelce roty odveze gazík, Pavel se nabídne, že střelnici poklidí. Arzenál zabalí do celty, z prken strhá terče a všechno naloží na káru. Už se chystá vyrazit ke skladu, když si vzpomene na plechovku. Vydá se k lesu. Přeřízne špagát a prohlíží si zkrabatělý červený plech, nápis je nečitelný a lak posetý ďubkami jako od neštovic. Chvíli drží plechovku v ruce a pak jí mrští do křoví.

Z tábora se rozlehne cinkot lžic o ešusy, je večeře. Pavel si sedne do trávy a rozpláče se. Alvarézovo srdce dotlouklo na obětním kameni a maso z jeho kostí otrhali supi.