Pán, který kupoval růže

„To jsem zvědavá, jestli dneska přijde“ řekla u kafe Markéta chvíli předtím, než musela otevřít krám. Venku totiž lilo jako už dlouho ne.

„Chodí přece každý týden v pátek, skoro si podle něj můžu štelovat hodinky“, odpověděla Lucie a típla cigaretu. Šéf jel dneska do Prahy a tak měly myši pré. Ne že by se flákaly, ale znáte to. Není šéf, je skvělá pohodička.

Řeč byla o starším pánovi, který každý týden v pátek přišel a koupil 5 rudých růží. Vypadal trochu jako ti z hollywoodských filmů 30. let minulého století. Vždy krásně upravený, s kloboukem, který mu skrýval prošedivělé skráně. Opíral se o špacírku, i když ji zjevně nepotřeboval. Jeho černý redingot k němu opravdu seděl. Vždy slušně pozdravil, ale jinak moc řečí nenadělal. Obě slečny květinářky se naučily mu nechávat ty nejméně povadlé, byl to koneckonců ten nestabilnější zákazník a po čase se na něj i tak trochu těšily. Nikdy je nechtěl upravit do kytice, odmítal i leštěnkový spray na listy. Nechal si je zabalit do papíru a po zaplacení opět slušně pozdravil a odešel. Týden co týden.

„Dneska má nějaké zpoždění“ uvědomila si Markéta, „vždycky tu byl před jedenáctou a už je půl jedné. Luci, byl tu dneska?“ Mohla ho v tom pátečním fofru přehlédnout a došlo jí, že si šla dvakrát prásknout cigáro do šmajchlcimry.

„Ne, nebyl“, řekla Lucie,“ muselo se něco stát“.

Slečny zavřely v šest večer krám a odešly domů. Obě se na chvíli zabývaly nezvyklou absencí jejich nemilejšího a pravidelného zákazníka. Ten se však nedostavil ani o týden později a ani ten další.

„Nejspíše konkurence“ došlo oběma se smutkem. Jejich květiny byly sice nejkrásnější v celé čtvrti, ale taky nebyly levné. Šéf trval na kvalitě za vyšší cenu, i když by možná vydělal více, pokud by se přizpůsobil okolí.

„Luci, byl tady“, volala mobilem Markéta své kamarádce, protože ta měla ten den volno. Máma jí den předtím zavolala, že je táta v nemocnici a že to s ním není valné. I když to bylo dlouho, co byl nemocný, přeci jen vycítila z mámina hlasu podivný akcent, který ji zneklidnil. A samotný fakt, že se dal přesvědčit do nemocnice, jí vyděsil o moc víc. Věděla, jak nesnáší pobyt jinde než doma.

Návštěva ve špitálu nedopadla nejhůře, táta se smál, dělal si legraci a vyprávěl své staré vtipy, které slýchávala už mnoho let. Trochu uklidněna se vrátila domů a další den ji Markéta sdělovala podrobnosti.

„Byl tady, koupil zase 5 rudých a odešel. Ale připadal mi nějaký pohublý a smutnější. Zase nic neříkal, jen si vzal pugét a odešel. Takže se vše vrací do normálu.“

„Není to normální“, pomyslela si Lucie, „něco se stalo“.

Další týden muž dorazil později, téměř nestihl zavíračku. Dostal svých 5 a odcházel.

„Hele, Markéto, dodělej to dneska sama, já musím.“ řekla Lucie v náhlém nápadu a hodila na sebe pelerinku. Vyběhla před obchod a spatřila pána s pugétem zahýbat k tramvajové zastávce. Dala se do klusu a stihla naskočit do druhého vozu. S nosem přilepeným na sklo na každé zastávce sledovala, jestli redingot nevystoupí. Tramvaj se pomalu vyprazdňovala, ale pán s kloboukem seděl v klidu až do okamžiku, kdy vykroužila kolečko na konečné u hřbitova. Pomalu vyšel a za bránou se dal doprava podél zdi. Lucie zůstávala v uctivé vzdálenosti, i když bylo jasné, že se sledovaný neotočí.

Nakonec zastavil u hromady hlíny, evidentně nedávno navršené. Pomalu zasunul růže do vázy a usedl na lavičku pod vrbou.

Lucii bylo najednou všechno jasné, ty růže léta předtím, pauza a nyní zase. Už chtěla odejít, když si všimla, že pán něco polohlasem mluví, pak chvíli se zvednutou hlavou naslouchá, tu a tam se usměje a zase něco povídá.

„Hráblo mu“ uvědomila si. Smutek z odchodu toho, koho jsme měli rádi, může způsobit nečekané změny v chování a člověk se stane podivínem, kterého okolí nechápe a považuje za cvoka. Těsně předtím, než se otočila k odchodu, se muž náhle obrátil a jejich oči se střetly. Trvalo to vteřinu dvě a Lucie věděla, že její stopovačka byla prozrazena. Cítila se hloupě, zkusila vyrobit na tváři omluvnou grimasu.

„Pojďte sem, slečno“, řekl náhle redingot.

Byl by hloupé zdrhnout a tak Lucie přišla až k lavičce do vlídného stínu vrby.

„Posaďte se“ řekl pán se svým vlídným a trochu smutným úsměvem.

„Víte“, začala koktat, „je mi to hloupé, chtěla jsem vědět….“

„Nic není hloupé,“ přerušil ji,“ člověk má pátrat po tajemstvích okolo něj. Mohou mu hodně sdělit o něm samém. Jste mladá a některé věci nevnímáte tak jako já. Je to přirozené, život ve dvaceti má zcela jiné tempo a rozměr než když je vám skoro osmdesát. Mám teď hodně času na přemýšlení, když jsem už sám.“

Lucie seděla bez hnutí a zírala na navršenou hlínu.

„Byli jsme spolu téměř 60 let“, začal po chvíli redingot, skoro jako by to říkal pro sebe. „Brali jsme se v pátek a já jsem každý týden v pátek přinášel růže, protože je milovala a celý ten týden u nás byly na stole v kuchyni. Každý pátek večer jsme si u nich sedli a ať se dělo cokoli, tak jsme si povídali o všem možném. Byl to takový náš rituál.“

„No a před 14 dny zemřela, najednou, bez rozloučení. Nebyla nemocná, šel jsem nakoupit a když jsem se vrátil, tak seděla v kuchyni, měla položenou hlavu na stole pod vázou s růžemi, ale byla už pryč.“

Lucie marně přemýšlela, co by měla říct, protože věděla, že cokoli řekne, bude klišé, děsná hloupost, banalita. Asi by ho měla pohladit a obejmout, ale připadalo jí to taky trochu pitomé.

„Tak jsem minulý týden zašel k vám do krámu a růže přinesl sem“, pokračoval pán v monologu. „A když jsem je dal do vázy, tak se nebožka objevila. Stála přede mnou. Vím, že vám připadám jako blázen, asi možná i jsem, ale bylo to tak. Povídala si se mnou úplně stejně, jako těch 60 let. Seděla tady, jak teď sedíte vy. Připadalo mi, že sním, že jsem někde mimo, ale byla to ona. No a dneska to bylo stejné. Odešla těsně předtím, než jsem vás spatřil.“

„To je mi líto,“ zašeptala Lucie, protože jí nefungoval hlas, „jsem pitomá zvědavá nána, která pokazí, co může“.

„Neomlouvejte se, netřeba, jsem si jist, že příští pátek ji zase uvidím“, odpověděl s klidným úsměvem a otočil oči zpět na hrob.

Lucie ani nevěděla, jak se dostala domů. Nejraději by si nafackovala, připadla si, jako by ji někdo přistihl při krádeži. Pocit studu a vlastní blbosti ji probouzel ze spánku.

To zvonění mobilu v pět. ráno bylo šílené. Stejně jako vzlykání mámy, z kterého i beze slov ihned uhodla, že už nemá tátu. I když se to tak nějak čekalo, přesto to bylo jako kopnutí koněm. Jako ve snách sedla na vlak. Jako jediná dcera věděla, že všechno to zařizování, havrani, obřad, pozvání hostů a milion dalších věcí bude jen na ní. Vše prováděla tak nějak automaticky, bez emocí. Všechno to na ni dolehlo až poté, co obě přišly po smuteční hostině domů. Seděly večer u stolu se svíčkou a jen bez hnutí zíraly na knot, který se pomalu hořením stravoval a zmenšoval.

Zůstala s mámou celý týden, protože viděla, že je úplně vykolejená, dělala nesmyslné věci nebo seděla hodinu bez hnutí a pozorovala protější zeď. Myslela na spoustu věcí, jak to zařídit, aby máma měla co jíst, aby se úplně nezbláznila v opuštěném bytě. Byla by s mámou co nejdéle, ale dovolenou už měla vybranou a šéf jí do telefonu naznačil, že by se už prostě měla vrátit.

Poslední odpoledne před odjezdem seděla s mámou v kuchyni a povídali si. Zdálo se, že je z nejhoršího venku, dokázala už odpovídat bez pauzy a docela k věci. Bylo hezky a tak jí napadlo, že by se mohly projít.

„Zajdeme na hřbitov,“ řekla odvážně Lucie, protože věděla, že tam poprvé po pohřbu musí jít s mámou společně. Ta jen bezmyšlenkovitě přikývla a nechala se vést jako odsouzenec na popravu. Cestou uviděla Lucie krámek s květinami.

„Počkej chvíli, mami“.

Když obě došly s kyticí k navršenému hrobu, máma se skoro bezmocně skácela na lavičku a začala brečet. Na hrobě ležely povadlé věnce, pár uschlých kytek a vyhořelé plastové kelímky. Lucie ji chvíli držela okolo ramen, pak vstala a do vázy dala růže. Chvíli zápasila se stabilitou vázy, poté ji napadlo vyhloubit malou jamku a vázu do ní zasunout. Růže byly krásné. čerstvé, měla při nákupu štěstí.

Vrátila se zpět ke vzlykající mámě a posadila se vedle ní. Čas v tu chvíli ztratil jakýkoliv rozměr, vnímala jen tu definitivu před sebou, pocit prázdnoty, že se v jejím životě cosi nadobro změnilo a že bude muset dělat hodně věcí jinak.

Náhle ucítila na rameni dotek. Byl něžný, ale velmi intensivní. Máma to nebyla, měla ruce v dlaních. Pomalu, jako v rauši, otočila hlavu.

„Tati?“