Tanec

K tomu, aby člověk viděl skutečně srdcem, bývá cesta opravdu pěkně dlouhá. Odložit to kamení v batohu a začít se opravdu dívat? Těžké. 

Někdy hezky, tak nekonečně táhle,

někdy smrtelně, žije krása v divokosti.

Ještě se dívá, a přitom se tolik postí,

Metuzalém smutný, zas probuzený náhle.

V přítmí večera, vzpomínka přišla,

jen kápla jed na přítomnost rána.

Nesmyslnost pinožení, ta černá vrána,

holátku ukázala poupata vzešlá.

Lpíme, tak na Sisyfa kuličkách lpíme

a život tryskem uniká v tempu zběsilém,

čekáme, že s myšlenkou postavíme,

hrad ze sirek, vetchý, v tanci zdánlivě utichlém.

A tak kobra čeká ve vznešenosti své,

nebo je lvem? Nikdo ji nevnímá,

Stále se dívá upřeně jakoby poprvé,

v souladu s přírodou, zdánlivě marnivá.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články