Milostný dopis prokleté lásky nalezený v pozůstalosti

Po odchodu z tohoto světa zanechá po sobě spoustu velkých i malých věcí každý člověk. V čase je jeho blízcí objevují postupně. Občas bývají příjemně nebo nepříjemně překvapeni…

Vrátili jsme se z obřadu a posadili se v kuchyni. Trachtu jsme nedělali, táta by o ni nestál. Když se účastnil posledního rozloučení se svými vrstevníky, nechodil na ně. Prý by si připadal trapně, aby si vínem nebo pivem sobecky vylepšoval svoji náladu a tvářil se, že pije na počest zesnulého. Rozhodli jsme se proto, že chvíli posedí jen nejužší rodina u něj doma. S kávou, chlebíčky a koláčky. U stolu se nacházel můj bratr a dvě sestry, všichni s rodinami. Také naše milovaná máma, která teď měla zůstat sama na celý dům.

„Věro,“ otočila se ke mě. „Děkuji, že jsi mi se vším kolem pohřbu pomohla. Potřebovala bych s tebou projít tátovi papíry. Ještě dnes. Bydlíte všichni daleko a….“ Zadrhl se jí hlas.

Na pohřbu neuronila ani slzu, ale já věděla, že bude celou noc brečet do polštáře. Navenek působila chladně a bez emocí. Neuměla se smát, zatímco táta se pořád chechtal na celé kolo. Pro všechny byl průhledný jako cedník. Do mámy neviděl nikdo, dokonce ani sourozenci. Jenom já. Možná proto se obracela se vším na mne.

Když všichni odjeli, na stole zůstaly šálky od kávy a talířky. „Seď, mami,“ řekla jsem a vstala ze židle. Manžel odešel s našimi ratolestmi na nedaleké dětské hřiště. Všechno nádobí jsem nastrkala do dřezu, nalila trochu saponátu a pustila vodu. Máma si myčku nikdy nepořídila.

Seděla u stolu. Zatímco jsem se skláněla nad dřezem, cítila jsem na zádech její pohled. Měla menší, mírně shrbenou, postavu. Přes vysoký věk měla moc hezký obličej. V něm jen několik vrásek kolem krásných očí. Černá kukadla se žlutými plamínky uprostřed. Jako kdyby druhého propalovaly.

Nádobí mi cinkalo v rukou a já se zeptala: „Mami, co teď bude? Cos konkrétně potřebovala?“

„Nevím, co všechno má ve své skříňce na papíry.“ Povzdechla si. „Potřebuji najít všechno důležité kvůli notáři.“ Chvíli mlčela a znenadání řekla: „Taky jestli neexistuje něco, o čem nevím.“ Za zády se mi ozval vzlyk.

Vytáhla jsem ruce z vody, oklepala je a otočila se k mámě. Z prstů mi sklouzlo pár kapek na zem. Vyčítavě se na mě podívala, protože kapky na podlaze bytostně nesnášela. Odešla jsem do koupelny pro hadru na zem. Když jsem se vracela, máma seděla na svém místě u kuchyňského stolu a plakala.

„Já ho měla moc ráda a on mě taky, to dobře víš. Říkali jsme si úplně všechno,“ řekla.

Znova se rozplakala. Slzy se jí koulely po tvářích a padaly pod stůl. Skoro jsem se usmála, protože připomínaly kapky z mytí nádobí.

Po další kávě jsme se přesunuli do obývacího pokoje k tátovu pracovnímu stolu. Byl obrovský a měl několik šuplíků. Všechny jsem vytáhla a rozložila na koberec. Ve skříňce na boku byly naskládány šanony, šly taky na zem.

Je neuvěřitelné, kolik toho člověk za svůj život nashromáždí a z různých důvodů se s některými věcmi nerozloučí nebo je nevyhodí. Seděli jsme s mámou mezi hromadou papírů, jako dva topící se námořníci v oceánu.

Fotografie rodičů, dětí, prarodičů. Účty za plyn a elektřinu s potvrzenými ústřižky složenek. Faktury stavebních firem. Účtenky za nákupy praček, ledniček, rychlovarných konvic. Záruční listy a podrobné návody k televizi, zahradní sekačce a motorové pile. Výplatní pásky. Pohlednice. Diáře a kalendáře se spoustou poznámek. Pas, rodný list, oddací list. Diplom za první místo v recitační soutěži z druhé třídy základní školy. Maturitní vysvědčení.

Nekonečná záplava potřebných věcí i nepotřebných krámů, které kdysi společně poskládali jeden život.

Po hodině třídění šla máma postavit na další kávu. Když odešla do kuchyně, zvedla jsem jedno starší album, jen do poloviny polepené starými černobílými fotografiemi ze sedmdesátých let. Ven vypadl dopis, šikovně přilepený dovnitř. Na obálce stálo: Kájovi. Otevřela jsem ho a začetla se.

Milý Kájo,

vím. Skončilo to. Tedy, Tys náš vztah ukončil.

Promiň, že Ti píšu, ale nemohu vydržet být v klidu a tvářit se, že jsme si oba užili a teď je všechno v pohodě. Nikdy nezapomenu na den, když jsi ráno v šest tajně zazvonil u mých dveří a my se promilovali celým dopolednem. Doufám, že ani Tys nezapomněl na náš odpolední výlet do lesa. Večer mě po návratu zaplavila taková vlna štěstí, že jsem usnula až kolem páté ráno.

Těch pár měsíců bylo kouzelných. Ráda jsem Tě potkala a za ty chvilky ukradené našim rodinám Ti budu navždy vděčná. Jenže mám teď problém. Zamilovala jsem se do Tebe a chci Tě mít vedle sebe. Chodit na procházky a držet se veřejně za ruce. Prožívat hezké chvíle a taky ty zlé. Být spolu dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a dvanáct měsíců v roce. Umřít Ti v náručí. Zkrátka s Tebou žít, má lásko. Chápeš?

Vím, že Ty nechceš. Ale taky vím, že mě miluješ stejně jako já Tebe. Budu doufat, že jednou změníš názor a půjdeš si pro mě. Do té doby budu jen nešťastná a zakletá v kleci. Nechci být prokletá láskou, až si pro mně jednou přijde smrt.

Moc Tě miluji a budu na Tebe čekat.

Tvoje Radka

„Co tak dlouho čteš?“ Ozvala se mi za zády máma. Trhla jsem sebou.

„Nic důležitého. Jen přebírám pár faktur.“ Sáhla jsem na zem do hromady a několik jich vytáhla. Dopis jsem nenápadně zmačkla v ruce. „Půjdu si zapálit mami. Za chvíli budu zpátky.“

Stále jsem před domem na kraji cesty, po které projelo jenom několik aut. Nejkrásnější část roku, babí léto, letos nemělo přijít. Mraky zakrývaly slunce a mohly za šero, které v pozdním odpoledni stále houstlo. V obývacím pokoji se svítilo. Okno tvořilo podivnou televizní obrazovku, na které se zdánlivě bezúčelně pohybovala máma po místnosti a přehazovala papíry z jedné strany na druhou.

V krku jsem cítila jemné škrábání, které zmizelo po silném natažení kouře do plic z hořící cigarety. Moje dlaň ji schovávala, aby žhavý konec nezhasila náhodná kapka deště. Začalo jemně pršet. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Drobné hroty kapek píchaly příjemně do obličeje jako malé jehličky.

Ozvalo se zakašlání. Naproti před domem stála sousedka. Byla hrozně podobná mojí mámě. Na jedné staré černobílé fotografii z naší zahrady se obě drželi za ramena a smáli. Velké štíhlé a prsaté kočky v teplákách. V pozadí snímku seděl soused na kameni u ohýnku a opékal špekáček, takže fotit musel asi táta. Vypadalo to, že sousedské setkání probíhalo ještě bez dětí.

Všichni museli být třicátníci. Teď měla máma osmdesát a stejně tak i sousedka. Obličej křižovaly jemné vrásky, jenom oči měla pořád mladé.

„Upřímnou soustrast, Věruško,“ řekla a rozpačitě přešlápla. „Omlouvám se, musela jsem z pohřbu dříve odejít a nestačila tobě ani mámě ji vyjádřit. Víš, bolí mě hodně nohy a taky mi pohřeb připomněl…,“ hlas se jí zadrhl. Její muž zemřel před několika měsíci.

„Nic se neděje, chápu to.“

Chvíli beze slova stála. Zdálo se mi, že v očích jí vidím slzy, ale možná to byly kapky deště.

„Tak se měj hezky, Věruško.“ Otočila se a zašla do domu.

„Na shledanou, Radko,“ zarazila jsem se. Připomněla mi zmačkaný dopis v druhé ruce než v té, v které doutnal nedopalek cigarety. Přiložila jsem zapalovač a škrtla. Papír okamžitě vzplanul. Leknutím jsem ho pustila. Několik sekund poletoval ve vzduchu, než úplně vyhořel. Tmavé kousky popadaly do vlhkého trávníku před domem.

Zamávala jsem na své děti, které se s manželem vraceli z pískoviště a průlezek. Přitom se mi hlavou honila jedna myšlenka. Jestli některý den stál táta na stejném místě jako já teď. A jaký bolestivý boj se v něm tehdy musel odehrávat.

Byla to ona? Možná ano, možná ne. To už dnes není důležité.

Minulost je společně s tátou, dopisem a prokletou láskou pohřbena.

Psáno pro Blogosféru

Píseň Lásko prokletá, zpívá Hana Hegerová. Zdroj: YouTube.cz: