Vstup volný

Elena se probudila s prvními slunečními paprsky, které ji neomaleně lechtaly přes špatně zatažené závěsy. U postele našla prázdnou láhev od vína, což vysvětlovalo to nedokonalé zatemnění. Ležela nahá, uprostřed obrovské masivní postele plné saténu, který v horkých letních dnech příjemně chladil. Podívala se unaveně na budík a zjistila, že teprve začíná den. Zřejmě včera po víně hodně rychle usnula. A to je jedině dobře. Aspoň se trochu vyspala a zapomněla na svou samotu, která ji teď provázela na každém kroku. Přišla bez pozvání, jednoho obyčejného večera, když stála u sporáku a manželovi, který byl zrovna na zahradě, zazvonil telefon.

Už delší dobu cítila, že není něco v pořádku. Byl odtažitý, v podstatě se jí vyhýbal, i když si to nechtěla přiznat. Toho večera telefon zvonil neslušně dlouho. Muž nepřicházel. Pomalu kráčela směrem ke stolu, jako odsouzený na popravu, čekající na poslední ránu sekyrou. Na displeji uviděla jméno Sára. Zvedla to. Na druhé straně se ozval jemný, zpěvný hlásek. „Lásko, mám ty lístky do kina. A představ si, letenky na dovolenou nám poslali už dnes a se slevou, máš radost?“ „Mám velkou radost,“ pronesla suše Elena. „Děkuji za zprávy, Sáro“, hlesla a položila telefon zpátky na stůl, aniž ho vypnula.

Dominik vešel až ve chvíli, když už opět stála u pánve a dodělávala večeři. Ani se neotočila. Cítila jeho oči, které ji sledovaly a dusno proudící mezi nimi, jako vír, který za chvíli všechno spláchne pod vodní hladinu. Celá situace jí připadala tak absurdně prostá a obyčejná. Vlastně byla trochu naštvaná, že se vůbec nesnažil před ní cokoliv utajit. Jen nechal věci, aby se staly. Samovolně a bez tlaku. A proč ne? Děti neměli, oba byli finančně nezávislí a jejich společný čas se už dávno zúžil na občasné snídaně v restauraci, povinné narozeninové, nebo výroční večeře a velmi zřídkavý rychlý sex z povinnosti.

„Za jak dlouho bude jídlo Eli, prosím tě?“ Zaznělo náhle do prostoru. Elena se lekla. Byla tak napjatá a nervózní, že si horkou pánev málem pustila na nohu, jak ji přenášela. „Pozor! Ublížíš si!“, vykřikl Dominik. S třesoucíma rukama položila pánvičku a otočila se tváří k němu. „Už jsem si dnes ublížila“, řekla tiše. Nechápavě se na ni díval. „Volala ti před chvílí Sára. Zvonila dlouho, tak jsem to zvedla. Řekla mi, že má lístky do kina a tu dovolenou vám prý dali se slevou.“ Poslední slova už málem nedořekla.

Dominik na chvíli úplně zkameněl. Neměl odvahu, ani sílu, podívat se jí do očí. Místo toho vzal rychle do ruky telefon, ležící na stole, jakoby nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Prohlédl si spěšně výpis volání a uviděl Sářino jméno. Nemělo cenu zapírat. Vlastně byl rád, že to takhle dopadlo. Sáru miloval od prvního momentu, kdy se poprvé srazili ve dveřích supermarketu. Dlouho se tomu bránil, snažil se na ni zapomenout. Několikrát se rozešli, ale bez ní se cítil opuštěný, sám a nešťastný. Manželství s Elen umřelo asi po 15 letech společného života a on se bál, že umře s ním. Nakonec se poddal osudu. Přestal vzdorovat. Rozhodl se, že nechá život plynout a ukázat mu, co s ním zamýšlí. Rozhodně nechtěl dělat předčasné závěry a pálit mosty, ani Elen ubližovat. Měl ji moc rád a vážil si jí. Ale Sáru miloval. Nepřešlo to ani po třech letech. A teprve dnes se ukázalo, jak to bude dál.

Elena stála opřená o linku a po tváři jí stékaly slzy. Najednou ji přišlo všechno zbytečné. Všechna společná léta se začala rozplývat ve tmě a mizela v nenávratnu. Nemohla si teď na nic hezkého vzpomenout. Cítila se opuštěná, obelhaná a zneužitá. Dominik šel směrem k ní. Bylo vidět, že má strach z její reakce. Ale šel pořád blíž. Opatrně ji chytil za ruku. „Nechtěl jsem ti ublížit Eli. Bránil jsem se tomu. Opravdu. Věř mi.“ Vytrhla mu svou ruku z jeho dlaně a její pláč nabral na intenzitě. Otočila se zády, aby neviděl její ponížení. Ramena se jí třásla a on ji pohladil. Opět ucukla.“ Mám tě pořád moc rád“, hlesl potichu. „Snad mi jednou odpustíš.“ Chytil Elen zezadu, objal ji tak pevně, že se mu nemohla vytrhnout a políbil ji do vlasů. Najednou věděl přesně, co má udělat. Vyběhl nahoru do pokoje, sbalil si své věci a co možná nejrychleji opustil dům. Aby Ele neubližoval? Ne! Aby se vyhnul výčitkám a scénám, kterých se tak bál, aby neviděl její bolest a slzy, které nepůjdou zastavit. Aby nemusel odpovídat na otázky, jako u výslechu a nepokazil si obraz o jejich manželství a své, teď už téměř bývalé ženě. Ano. Mohlo to vypadat, jako zbabělý útěk. Avšak Dominik chtěl zachránit úctu, kterou mezi sebou doposud s Elou měli. Odjel nepřiměřenou rychlostí, aby byl co nejdál a na chvíli nemyslel na to, co se stalo. Jezdil celý den, aby si dobře rozmyslel co udělá. Vypil mnoho kávy a na telefonu našel desítky zpráv a zmeškaných hovorů. Večer zazvonil u Sáry a vstoupil jejími dveřmi do nového života. Je to už půl roku, co se všechno stalo.

Elena se vysoukala polo opilá z postele a zamířila do koupelny. Hned naproti dveřím ji zastavilo veliké zrcadlo, ve kterém se uviděla. Byla nahá, mastné vlasy jí splývaly přes ramena a pár pramenů měla vpředu. Lechtaly ji na bradavkách. Taková krásná prsa. Pomyslela si při pohledu na vymodelované poprsí, které si věnovala k jedněm svým narozeninám. „Když nemůžu mít děti, tak aspoň tohle si dopřeju“, říkala si. Následovala oční víčka a taky si trochu nechala spravit zadek. Postavu měla nádhernou. Žádné faldy po několika porodech, ani trochu tuku na stehnech. Vypadala naprosto dokonale. Je pravda, že Dominik její nadšení nesdílel. Myslel si, že to dělá všechno kvůli němu, aby se mu pořád líbila. Jednou večer, mu povyprávěla Elen o svých pocitech, on to pochopil a nechal být. Chtěl, ať je šťastná. Myslel si, že pak bude i on.

A přesto všechno své tělo začala nenávidět. Zřejmě právě proto ji Dominik opustil. Nebyla už dost atraktivní?! Ela stále nedokázala pochopit, co udělala špatně?! „Je to už dlouho, přestaň a vzpamatuj se“, spílala si téměř každý den. Zatím se jí to však nedařilo. V práci udělala vždy jen to nejnutnější a své dny volna proležela opilá v posteli, nebo před televizí. Téměř nejedla. Když se chtěla vyspat, musela vypít dostatečné množství alkoholu, nebo si pomoct rohypnolem. Ten naštěstí zabral hned. Uhnula zrakem ke sprchovému koutu a ucítila hřejivý, sluneční paprsek, který ji laškovně lechtal na krku. Vzala z věšáku měkkou osušku a rozhodla se jít ven. Zaplavat si do jejich bazénu. Třeba už bude vyhřátý, pomyslela si.

Když otevřela velké prosklené terasové dveře, zahrada ji téměř omráčila svou svěží a nádhernou vůní. Ptáci cvrlikali, slunce už příjemně hřálo a bazén vysloveně vybízel k ponoru. Elena, osušku pohodila na zem a pomalu se nechala objímat studenou vodou, která se ještě nestihla ohřát. Jehličky chladu ji lechtaly na kůži, ale ona se blaženě usmívala. „Asi mám ráda, ledovou vodu“, řekla do prostoru. Nikdo tady nebyl. Nikdo neviděl její radost, kterou jí způsobila obyčejná ledová voda. Ela výskala, hýkala a sykala, než se celá ponořila, ale byly to výkřiky štěstí. „Taková blbost“, pomyslela si. „A jak mi to udělalo dobře“. Udělala pár temp, posbírala z hladiny napadané lístečky a povzbuzená svým výkonem, který jí nově a nečekaně rozproudil krev v žilách, dospěla k rozhodnutí, konečně prožívat své dny jinak, než doposud. Zavřela oči. Chladná voda se zdála teplou, ptáci přidali na intenzitě svého prozpěvování a Ela přemýšlela, jak prožije dnešní den. Byla nahá. Jak dlouho se takhle nekoupala? Jaký dlouhý čas dokázala být zavřená v ložnici i v těch nejkrásnějších dnech a zapomenout na svou zahradu, kterou si léta budovala, vlastníma rukama osázela keři, květinami, stromky, rostoucími až do nebe? Nevzpomněla si. „Co na tom k sakru záleží?“ Vykřikla zvesela. Začala na sebe radostně cákat vodu, plavat, potápět se a dovádět, stejně jako na jejich první dovolené u moře s bývalým mužem. To se ještě milovali. Zase jí myšlenky začaly ujíždět špatným směrem, ale tentokrát se jim nehodlala poddat.

Zrovna, když chtěla vylézt z bazénu, ozvalo se za živým plotem, u spojovací branky, nadšené pozdravení. Krásný den paní Elen. Já Vás tak rád vidím, už jsem se bál, co s Vámi je, že jste tak dlouho nebyla na zahradě. Halekal na ni soused Martin. Před pár lety ovdověl a teď žil sám. Trvalo dlouho, než se z toho dostal. Občas ho s Dominikem pozvali k ohni, aby nebyl tak sám. Pohledný právník, středního věku, jehož žena spáchala sebevraždu, protože nemohla mít děti. Byla to tehdy hrozná tragédie. Ela na tom byla stejně. Také se jim s Dominikem nepodařilo mít dítě. Dlouho se tím trápila, ale pak se rozhodla věnovat péči sobě a zkusit na to zapomenout. Soused jí svou přítomností občas staré rány otevřel. Už je ale nesolila. Nepálily. Pomalu se hojily.

Martin stál u branky, mával na ni a Ela si uvědomila, že je nahá. Doufala, že brzy odejde. Už jí začínala být pěkná zima. „Jé, dobrý den Martine. Zdravím Vás. No, jo, měla jsem teď nějaké starosti víte, tak jsem byla pořád zavřená“, volala na něj, překvapená svou sdílností. Cítila, jak jí začínají drkotat zuby. „A jejda, snad už je všechno v pořádku Elenko?“, zajímal se Martin a pořád stál opřený o zamčenou branku. „Ale, snad se to pomalu zlepšuje. Však si zase někdy dáme spolu kafe na zahradě, ano?“ Zavolala s drkotajícími zuby směrem k plotu. „To budu moc rád, vždyť víte. A pojďte už ven Elenko, vždyť máte úplně fialové rty“, pobídl ji. „Já bych moc ráda, ale jsem nahá a župan daleko“, pronesla zvesela Ela. „Jéjda, to máte říct hned, promiňte. Už mizím.“ „Děkuji“, zavolala do křoví a úprkem se hnala ke své rozměrné osušce. Celá se do ní zabalila, deku přes nohy a usnula na slunci. Ani nevěděla, jak dlouho spala. Probudilo jí horko. A kručení v břiše. Rozhodla se zajet pro něco k snědku.

Po dlouhých měsících se těšila ven. Oblíkla si svoje oblíbené šaty, vlasy jen tak ležérně do uzlu, řasenka musí být a trochu rtěnky, když je to léto. Cestou v autě, si prozpěvovala svoji oblíbenou písničku. Všechno příjemně plynulo, až do chvíle, než s nákupem chtěla odjet z parkoviště. Stáli kousek vedle ní. Dominik s tou svojí Sárou. Zrovna vystoupil z auta. Koukala přímo na ně. Jako v kině. Přímý přenos její osobní reality. Elen se začala třást. Žaludek stažený a celé tělo v křeči. Obrovská bolest projížděla jejími útrobami, ale ona nedokázala odjet. Masochisticky sledovala obraz před sebou, neschopná jediného pohybu.

Dominik vyběhl z auta a běžel otevřít dveře spolujezdce. Uviděla ji. Poprvé Sáru uviděla. Mladá, obtloustlá dívka, valící se ze dveří ji šokovala. Volné šaty jí plandaly kolem těla, na hlavě uzel, podobný tomu jejímu a jinak nic. Bez líčení, žádné šperky, prostě absolutně nezajímavá a neupravená holka. „Za tuhle mě vyměnil? To jako vážně!?“ Vůbec to nedokázala pochopit. Celý společný život o sebe dbala, cvičila, všechny ty operace, aby byla krásná a žádoucí. Pro něj. Přitažlivá. Aby ji pořád chtěl a miloval a on ji vyměnil za tohle? Obraz před jejíma očima se stále hýbal. Dívala se na ně, jako za sklem ve vitríně. Vůbec si jí nevšimli. Dominik pomohl Sáře vystoupit. Byla o dost menší než on. Taková prťavá, tuctová holka. Měla chuť vystoupit a předvést se jí v celé své kráse. Už sahala po klice, když náhle opřel Dominik Sáru lehce o auto, dlouze ji políbil a u toho ji hladil vypouklé, těhotenské břicho, které pod volnými šaty zprvu nemohla uvidět.

„Bože!“ Hlesla zoufale a nacpala si pěst do ruky, aby nevykřikla, čímž by se prozradila a její ponížení by se stalo veřejným. Čekají spolu dítě! To, které ty si mu nikdy dát nedokázala! Znělo jí nekompromisně v hlavě. Vztekem a obrovským smutkem si kousala rty, snažila se neplakat, ale ve chvíli, kdy její bývalý manžel, ruku v ruce se svou novou, těhotnou ženou zašli za roh, uvolnila nakumulované emoce. Hlasitě se rozplakala a padaly z ní ty nejhorší nadávky, které znala. Dokonce udeřila párkrát silně do volantu. Třásla se po celém těle. Ryčela smutkem, jako kobyla, které vzali hříbě. Ztratila pojem o čase. Potřebovala to ze sebe dostat ven a věděla, že v takovém stavu nemůže řídit.

„Vivaldi, potřebuju Vivaldiho! Ten jediný mě uklidní“, přemýšlela nahlas a začala šátrat v auto přihrádce, aby našla zapomenuté cd. Rychle ho vsunula do přehrávače, zavřela oči a zhluboka dýchala. Její křik venku i uvnitř pomalu ustával. Cítila horké slzy tekoucí jí po tvářích až do výstřihu, cítila, jak ji bolí ruce od mlácení do volantu. Polkla. Bolelo ji trochu v krku, jak moc hlasitě nadávala a naříkala. Pomalu přicházela k sobě. Hladivé tóny houslí, jí připomínaly, že ještě žije. Ela věděla, že by měla rychle odjet. V žádném případě nebylo žádoucí, aby byla svým bývalým mužem viděna, v tak ponižující situaci. A co ta holka? Ozvalo se v její hlavě. „Sára! Ta holka mu dá dítě! To si vždycky přál.“ Říkala si nahlas skutečnosti, které se právě odehrály před jejíma očima. „Ona mu dá dítě a on? On se ke mně už NIKDY nevrátí.“ Pronesla Ela. Znělo to, jako osudová věta, z nějakého kýčovitého románu pro holky. Vždycky se takovým scénám smála a připadaly jí přehnané. Otevřela konečně oči a našla odvahu se na sebe podívat do zpětného zrcátka. Zarudlý, napuchlý obličej, černé rýhy od řasenky, bylo to nejmenší, co ji teď trápilo. Kapesníkem setřela co šlo, trochu zesílila hudbu a pomalu se rozjela k domovu.

Jela opatrně. Uvědomila si, že se má ráda. Má ráda svůj život a hodlá v něm pokračovat. Vždycky byla cíle vědomá. „To zase přejde, neboj,“ chlácholila samu sebe. Jak dlouho na sebe zapomněla? Pořád jen Dominik. Ale ten už není. Opět se jí stáhlo hrdlo a vyklouzlo pár slz. „Není! Tak bude jiný, sakra. Jsi ještě mladá a krásná holka. Všichni chlapi přece netouží po dětech.“ Když přijížděla ke svému krásnému domu s bazénem, soused zrovna sekal trávu před brankou. Letmo na něj kývla a usmála se. Nechtěla s ním mluvit. Potřebovala být se svým smutkem sama a uvědomit si, co dál. Chvatně posbírala tašky s nákupem a utíkala do domu. Martin se za ní dlouze díval. Pochopil. Kolik smutku musí oba prožít, než se jim uleví?, pomyslel si.

První její kroky vedly k lednici. Vytáhla vychlazenou láhev a se skleničkou se nezdržovala. Polkla pár nenasytných loků. Pila hltavě, jako žíznivý pes, po velkém souboji na život a na smrt. Víno vytékalo koutky úst a Ela se po chvíli rezignovaně sesunula na plovoucí podlahu. Opřená o lednici, téměř ležící, celá mokrá z posledních sil zašeptala do prostoru „zkurvený život“. Schoulila se do klubíčka a usnula s lahví v ruce. Probudila se promočená, byla jí zima a netušila, kde je. Všude tma a nakyslá vůně. Pokusila se vstát. Nešlo to. Hlava se jí motala. Pochopila, že po čtyřech to bude bezpečnější. Pomalu se doplazila ke stěně a našla vypínač. Když rozsvítila a uviděla kolem sebe spoušť, vzpomněla si na všechno. Rozplakala se. Tiše naříkala a po čtyřech se plazila do koupelny. Klekla si před vanu a na hlavu si pustila studenou sprchu. Tisíce ledových jehel, které pomohly na chvíli stáhnout pozornost k ní samotné. Mokré vlasy si omotala ručníkem a pomalu se dovlekla do postele, kde naštěstí okamžitě usnula. Tentokrát spala opravdu hodně dlouho. Jakoby se nikdy nechtěla probudit.

Když otevřela oči, bylo poledne. Bez přemýšlení vyběhla na zahradu, chvatně ze sebe strhala šaty a skočila nahá do vody. Byla už vyhřátá, ale stále dost osvěžující, aby rozproudila krev. Ela pocítila opětovnou radost a nehodlala se jí vzdát. Plavala, potápěla se, nořila, nebo plula po hladině. Jakoby chtěla ze sebe smýt všechno, co se přihodilo včera i před nedávnem. Jakoby právě voda byla bránou k novému životu. Z jejích úvah ji vytrhla zahradní branka. Byla zavřená a soused Martin teď jistě vaří něco dobrého, pomyslela si. Je čas, abychom si začali tykat, po všech těch letech.

Dostala nápad a nemohla se dočkat, až jej uskuteční. Vylezla z bazénu, nahá posbírala svršky, které všude kolem rozházela, vešla do domu. Zbývající, otevřené a rozpité lahve vylila do záchodu. Pak otevřela bar a veškerý alkohol odnesla do sklepa, aby ho neměla na očích.

„Už toho bylo dost holka. Nebudeš se pořád ničit. Podívej na Dominika. Ten si žije dál. Je šťastný.“ Ela mluvila nahlas a usmívala se. Poprvé po mnoha měsících se zase usmívala a chtělo se jí něco podniknout. Ze sklepa vytáhla kousek kartonu a na něj ozdobným písmem napsala VSTUP VOLNÝ. Improvizovanou ceduli pokreslila dětsky vypadajícími květy. Nikdy neuměla moc malovat, ale co na tom sejde. Udělala dvě dírky, spojila provázkem a připravenou cedili nechala ležet na kuchyňském stole.

Postavila se v ložnici před zrcadlo a dlouze se podívala do svých očí. Konečně se uviděla. V očích měla náhle úplné jasno. Jako včera na parkovišti. Letmo se pohladila po tváři, sáhla po krému a jen tak zběžně, si jím trochu namazala obličej. Krásně voněl. Uvědomila si, že na jeho úžasnou vůni úplně zapomněla. Ze skříně vytáhla květované letní šaty, které měla na sobě naposledy na společné dovolené u moře s Dominikem. Chvíli se na sebe koukala a čekala, co se stane. Nic. Už je to dobrý, pomyslela si. Žádné vzpomínky nenabíhaly. Z nočního stolku vzala svůj oblíbený řetízek s křišťálem, stáhla si ležérně pár pramínků vlasů a bosky utíkala zpátky do zahrady. S rošťáckým úsměvem se blížila k plotu. Podívala se škvírou mezi keře. Vzduch čistý, usmála se. A pak rychle otevřela branku, ohlížela se, aby ji Martin neviděl a pověsila na ni svůj ozdobený nápis. Konečně zase trochu radosti, pomyslela si. Rychle vše připevnila, nechala branku dokořán a utekla zpátky k sobě upéct něco ke kávě, kdyby se Martin stavil třeba už dnes.

Ten ji však celou dobu pozoroval z okna. V první chvíli, na ni chtěl zavolat, ale nakonec si to rozmyslel, aby nepokazil její překvapení. Schovaný za záclonou své kuchyně, se hlasitě smál, a když odběhla, vyklouzlo mu z úst: „Konečně“.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články