Muž, který se stal slepicí

V životě člověka je velkým štěstím najít si oblíbenou činnost, která ho baví. Ovšem všechno má své meze. Týká se to i zábavné práce se slepicemi.

„Ve svém dalším životě bych se chtěla stát naší slepicí,“ pronesla smutně moje žena. Všichni se rozesmáli. V pátek večer jsme seděli na terase se sousedy, sledovali společně západ slunce a popíjeli víno.

„Já vím,“ chechtal se soused, „vždyť ho sleduji každý den. Nemůže bez svých holek žít.“

Holky jsem si pořídil před pěti lety. Moje motivace byla zprvu jiná. Netoužil jsem soupeřit s ostatními chovateli na výstavách, ani se chlubit babičkám na vesnici skvěle vypadající drůbeží. Toužil jsem po domácích vajíčkách. Pohled na přirozeně vypadající žloutek či vůni volského oka na pánvičce nic nenahradí.

Bez zkušeností s chovem domácích zvířat jsem začal se čtyřmi kusy a po půl roce hejno rozšířil na třicet. Bavilo mě všechny informace hledat, zjišťovat a studovat. Dokonce tak, že jsem začal objíždět chovy a komunikovat s odborníky osobně, po telefonu či emailu. Netrvalo dlouho a já nabyl tolik znalostí, že bych si mohl otevřít buď vlastní fabriku na vejce nebo výzkumný ústav pro slepice.

Jednoho dne jsme seděli s manželkou v kuchyni a popíjeli kávu. Byla sobota ráno a my si plánovali, co všechno budeme dělat o víkendu.

„“Chystám se přistavit kurník a rozšířit výběh,“ pronesl jsem opatrně.

Žena se chytila za hlavu: „To nemyslíš vážně! Nepotřebujeme víc vajec!“

„No, potřebujeme..,“ polkl jsem. „Plánuji další investice a u těch se bez peněz neobejdeme. Prodávám už teď docela hodně, ale musí jich být ještě více.“

„Proboha, jaké investice?“

„Elektrické osvětlení a vyhřívání, časovaná automatická dvířka do kurníku, samonapájení a samokrmení a hlavně hodně prostoru.“ A dodal jsem: „Aby jim nic nechybělo. Žádný klecový chov na zahradě nechci.“

„Aby jim nic nechybělo? Víš, co třeba chybí mně, milý manželi?“ Zeptala se.

„Ne, nevím. Máme snad všechno, co potřebujeme. “

Rozčílila se. „Právě. Máme a ne mám. Myslíš moc na sebe a svoje zájmy, drahý. Nevím, kdy jsme spolu byli naposled na výletě, v kině nebo u známých. Investice do domu a zahrady nula. Máš pořád vraženou hlavu v kurníku. A to nemluvím o tom, že v sobotu ráno jsme nikdy nevstávali tak brzy. Vždycky jsme si spolu alespoň chvíli poleželi a…Však víš.“

„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou.

Vzdychla. „Nevíš. Už jsi zapomněl, viď. Hlavně aby slepičky měli brzy ráno trochu toho zeleného a erotika ať jde stranou.“

„Ale ráno je pro ně tráva nejlepší. Je v ní taky plno brouků a ti jsou pro ně ta největší pochoutka.“

Mávla rukou. „Víš, co? Dělej si co chceš!“

Rozradostněný z toho, že je plná pochopení, jsem hned vyběhl na zahradu a pustil se do práce.

Jednou v pondělí, když už po dvoře probíhalo asi sto slepic, zavolal si mě po směně šéf do kanceláře.

„Hele, co je to s tebou?“

„Co jako?“ Nechápal jsem.

„Stojíš pořád u mašiny, jak ve snu. Minulý měsíc jsi měl nejvíc zmetků že všech. Dneska mi hlásil jeden řidič vysokozdvižné vozíku, že tě skoro srazil, protože chodíš po hale jak opilý, tak ať ti prý dám fouknout. Dej se dohromady nebo to budu muset řešit. Teď běž!“ Nechápavě jsem se otočil a šel pryč.

Nemohl jsem říci, že pořád myslím na to, jak vylepšit slepicím prostředí. Můj pondělní nápad byl vylepšit výběh překážkovou dráhou s různými prolézačkami. Když jsem v neděli dodělal poslední, soused přes plot s úšklebkem sdělil, že za takový výběh pro tygra by se nemusela stydět ani nedaleká ZOO.

Večer jsem šel zavřít kurník, aby mi nějakou svěřenkyni neunesl predátor a přitom mimoděk sezobl brouka, který lezl po dvířkách. V dalších dnech tato činnost pokračovala a já si tajně ráno i večer vylepšoval jídelníček. Netrvalo dlouho a z důvodu zvýšeného přísunu proteinů mi začaly růst svaly. V práci je začaly obdivovat kolegyně z administrativy.

Za nějaký čas mě z ničeho nic začalo něco lechtat v podpaží. Následovalo několik bezesných nocí a tak nezbylo nic jiného než vyrazit k lékaři.

„Vůbec nevím, co by to mohlo být,“ pronesl po několika minutách zkoumání. „Snad nějaké blechy, ale takové jsem ještě neviděl. Alergie nebo svrab to určitě nebudou. Uděláme nějaké testy.“ Sestra si nasadila gumové rukavice a vatovanou tyčinkou odebrala do několika zkumavek vzorky z kůže, slin a konečníku. Výsledky z laboratoře dorazily za několik dní.

„Máte stejné breberky, jako mají slepice,“ oznámil mi lékař. „Jsou něco jako blechy, taky pijí krev. Budete si muset ve Zverimexu koupit Čmelíkostop, ovšem ten zdravotní pojišťovna nehradí. Doporučuji důkladné ošetření.“

Věděl jsem dobře, co potvory čmelíci dokážou. Doma jsem tedy tímto přípravkem nejprve vyléčil každou slepici a vystříkal  pořádně kurník i průlezky. Potom si vzal den dovolené a když manželka nebyla doma, také celou ložnici, včetně peřin a oblečení. Já přišel na řadu až na konec. Rada lékaře zabrala, za tři dny čmelíci zmizeli.

Objevily se však další nečekané problémy.

Jednu neděli večer mě v posteli žena jemně poškrábala prsty na zádech. Byl jsem k ní otočený zády a po náročném víkendu věnovaný oblíbené činnosti se snažil usnout, abych byl druhý den v práci něco platný.

Najednou se zarazila. „Co tady máš?“ zeptala se. „Cítím nějaké hrbolky. Jako kdyby se něco snažilo vyklubat z kůže ven.“

Něco jsem zavrčel a usnul tvrdým spánkem.

Za tři dny jsem si v koupelně všiml, že hrbolky se objevily i na prsou. Po pečlivé prohlídce lupou mi proletělo hlavou, že to přece není možné.

Za týden se potvrdilo, že to možné je.

Usoudil jsem, že andělem se stát nehodlám, tipoval jsem českou zlatě kropenatou. Z hrbolků se postupně klubalo barevné peří. Muselo se nakrátko stříhat, aby nečouhalo zpod oblečení ven. Místo holícího strojku jsem si opět pořídil žiletky a pečlivě si oholil dohola i hlavu, aby nikdo nic nepoznal.

V noci se mi zdál sen. Seděl jsem v hnízdě vystlaném slámou a pokoušel se vytlačit vajíčko. Bolestivý proces trval několik minut, než přišla velká úleva.

Otevřel jsem oči. Ležel ve své posteli a cítil zápach, podobný tomu v kurníku. Napadlo mě, že mě do něj přivedla náměsíčnost. Peřina natažená až po krk však tuhle možnost vyloučila.

„Co je to tu za smrad?“ zavrčela probouzející se manželka. Zvedl jsem peřinu.

Mezi nohama na sněhobílém prostěradle ležel velký kuřinec.

Jako od kropenky.

Psáno pro Blogosféru

Chicken song. Zdroj: YouTube.cz:

Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/ku%c5%99ata-tane%c4%8dn%c3%ad-ptactvo-zv%c3%ad%c5%99e-164419/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články