Zápisky zoufalého lékaře – časopis do čekárny

Omlouvám se svým čtenářům za tak banální téma, ale čekárna bez časopisu je jako porno v rádiu. Člověk to přežije, ale je to ztracený čas.

Když jsem před téměř 30 lety začínal jako soukromý lékař, měl jsem málo času i na zcela podstatné věci, jako je zařízení ordinace, tehdy ještě vybavení psacím strojem a nějaký ten přístroj ke zkoumání chorých čiv. Třeba i výběr pracovních stolů pro sestry a mne, lehátka, která se dala sklopit a patřičně nastavit výška těm, kteří již nebyli schopni se vyštrachat nahoru. Řešit cosi pro ukrácení dlouhé chvíle mi připadalo zcela zbytné.

To vše do chvíle, kdy mi jedná kyprá selka řekla, že jí sice léčím její záda dobře, ale v čekárně se děsně nudí a proč tam nemám nějaký ten časopis pro ukrácení dlouhé chvíle. O co jde, mi došlo o pár dní později, kdy jsem čekal na svou obvyklou pedikúru. Totiž, pokud očekávám čekání, nosím si vlastní čtivo, protože moje pedikérka je indiánského typu, tedy mlčenlivá žena, s níž prohodím jen úvodní zdvořilostní frázi a poté špitnu větičku „to je dobrý“ (dorovnání ceny) a „příště nashledanou“. Mezi těmito sporadickými hlasovými projevy si listuji v mém oblíbeném týdeníku. Ten den jsem však trestuhodně opomněl jej vzít, takže jsem hrábnul do kupičky ošahaných barevných tiskovin na malém stolku.

A záhy pochopil, co lid žádá. Do té doby jsem netušil, že zásadními tématy těchto nesčetných plátků je celostránkový popis, jak si správně vymáčknout uhřík, uskladnit na zimu česnek a jak uspokojit po dvacetipětiletém soužití manželku třikrát za sebou. Pomíjím návody na samoléčení všelikých neduhů, kdy se o mne pokoušely mrákoty ne z toho, že pacienti takto léčeni pak nedorazí, ale jak se posléze musí řešit následky závažného poškození zdraví po vypití všech nabízených lektvarů.

Rovněž jsem seznal, že můj život je vlastně velmi chudý a že nic nevím. Tak třeba mi bylo utajeno, že se nějaká děva XX (vyfocená se sdělením, že se bez ní neobejde žádná lepší akce v Praze), to momentálně táhne s nějakým XY, který je šampiónem v házení šipek. I on tam byl vyobrazen s bicepsy, jejichž obvod je stejný jako moje stehno těsně pod hýždí. Ona děva sdělovala, jak je úžasně zamilovaná do toho pravého, před nímž vystřídala třetinu Prahy. Na další straně řešil právě odmilovaný jiný pár, komu připadně vila na Ořechovce a komu haranti. Pochopil jsem, že moje existenční problémy jsou proti právě přečtenému zcela bagatelní.

Mám svou hrdost a tak jsem zahájil svou kolportérskou etapu staršími výtisky české mutace National Geographic. Poučné články, krásné fotografie krajin našich i exotických. Z původních pondělních 10 kusů zbyly v pátek jen dva, do nichž nějaký zavilý stoupenec či vtipálek vmíchal asi 15 výtisků Strážné věže.

Nemusím říkat, že ještě rychleji než National Geographic zmizelo i pět starších Playboyů, které mi kdysi kolega nechal v autě s tím, že ho to už nebaví.

Nakonec jsem začal klást na stolek můj oblíbený týdeník, pravda poněkud intelektuálně náročný, což má svá pozitiva, protože se neztrácí a jeho životnost (rozuměj přítomnost), se počítá na měsíce. Občas mezi výtisky přimíchá kdosi nějaké reklamy na boty a opalovací krémy, někdy tam skončí i nějaký předvolební plátek s rozjasněnou tváří politiků. I již zmíněná Strážná věž či Probuďte se je tu a tam přimíchána do tiskovinného eintopfu.

Jednoho dne všechno zmizelo. Úplně, včetně ležáků s mladým Zemanem. Vymeteno. S mými sestrami jsme provedli rekognoskaci terénu a časosběrný brain storming, abychom ve finále vytipovali osobu, u které bylo důvodné podezření z tohoto zločinu. Během měsíce jsem naplnil stolek novými tiskovinami a čekal, až se zmíněná možná pachatelka objeví.

Přišla, byla milá, dostala co chtěla a po vytištění zprávy vyšla z ordinace a zavřela za sebou dveře. Se sestrami jsme napočítali do dvaceti a pak vpadli do čekárny a to zrovna ve chvíli, kdy se její globusovská taška plnila posledním výtiskem.

Děsně se lekla a taška s lupem jí vypadla na zem.

„To nám tady opravdu nic nenecháte?“ oslovil jsem zmíněnou kleptomanku slušně, ale rázně. Paní se zatvářila jen lehce provinile.

„Můj vnuk vede ve škole v množství papírového sběru a pokud vyhraje, pojede do Aquaparku“ zněla její nejspíše pravdivá odpověď. Vzhledem k tomu, že navštěvovala asi 5 dalších kolegů z různých oborů, jsem pochopil, že a/ vnuk nepochybně soutěž vyhraje, b/ jsem stran zlepšení komfortu pro čekárnu ztracen.

„Nebojte se, pane doktore“, povídá najednou. „Soutěž končí příští týden a vy jste moje poslední štace.“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články