Příchod Vilmy

Uprostřed zpráv plných války a energetické krize, uprostřed lidské rozdělenosti a politických bojů, přišla ke mně bez zeptání Vilma a začala vyprávět své vzpomínky. Kolik jich bude, vůbec netuším. Každopádně jsem díky ní pochopila, že osobní příběhy každého, jednotlivého člověka, jsou nedílnou součástí nás všech a žádné téma by nemělo být opomíjeno, na úkor ostatních.

Jmenuji se Vilma. Za pár měsíců mi bude padesát let. Žiju sama, obklopena přáteli a neustálým prouděním myšlenek. Mám dvě odrostlé děti, které si proplouvají svými životy, občas se prolínajícími s tím mým. Každý den se snažím žít přítomností, avšak burcující obrazy minulosti se skrze obyčejné situace všedních dní stále vracejí a připomínají mi to, co jsem prožila a často bych i ráda zapomněla. Však ani s přibývajícím věkem nejsem schopna vytěsnit každodenní volání dávných vzpomínek, promlouvajících ke mně, jako právě dnes.

Cestou na nádraží jsem potkala dvě smutné dívky. Docela mladé. Jedna z nich byla jen holčička. Seděla naproti mně v autobuse, vedle krásné, černovlasé ženy. Zřejmě to byla její matka. Vzájemná podoba se nedala přehlédnout. Děvčátko se dívalo z okna přes veliké brýle, tak neskutečně smutným pohledem, až mi běhal mráz po zádech a chtělo se mi plakat. Naštěstí nebyla sama. Seděly s mámou vedle sebe, přímo přede mnou a já mohla vidět, jak se holčička opatrně dotýkala jejího malíčku. Aby ji ucítila. Všimla si a pocítila její zoufalství. Maminka záhy pochopila. Vzala její malou něžnou ručku do dlaní a začala ji hladit, jako vzácnou květinu. Dívenka se ale pořád dívala smutně a netečně. Dotyky její matky slábly. Pronesly pár tichých vět a pak, když se uvolnilo místo po směru jízdy, přesedly si. Když jsem vystupovala, žena ji stále hladila a holčička se trochu usmívala. Ulevilo se mi. Avšak jen na chvíli.

Sotva jsem vystoupila z autobusu, uviděla jsem další temný výjev. Z proudícího, hlučného davu vystupovala druhá smutná dívka. Bylo jí tak sedmnáct let. Oblečená celá v černém, nehnutě stála vedle vysokého opěrného sloupu a dívala se tupě před sebe. Její výraz mě vyděsil. Tolik zoufalství. Tak moc mě to zasáhlo, že jsem zpomalila, abych uviděla alespoň její letmý úsměv, či ledabylé mrknutí očima. Nestalo se nic. Stála s pohledem upřeným do neurčita a s výrazem nekonečné deprese, mě kolem sebe nechala bez povšimnutí projít. Smutek, který jsem z obou dívek cítila, byl tak tíživý, až mě usadil na lavičku, kde jsem se mohla pokusit na všechno zapomenout. Snažila jsem se. Opravdu. Pozorovala jsem ptáky, prohlížela si oblečení kolemjdoucích a dokonce si broukala potichoučku nějakou vymyšlenou melodii, která se mi zrovna zrodila v hlavě. Bylo celkem chladno. Nebe se schovávalo do kovově šedých mraků a slunce jen občas problesklo, jako červená na semaforu, upozorňující na něco významného.

Konečně přijel vlak. Byla to nová souprava, kterou mám moc ráda. Jede potichu, po kolejích klouže, jako modravá loďka na moři a člověk z ní není vytřesený, ani ohluchlý, jak to bývalo dřív, u starších, skřípajících vagónů. Spokojeně jsem vyběhla do prvního patra, abych měla lepší výhled. Nikde nikdo. Plno místa a klid. Rozhodla jsem se usednout hned na první čtyřku, která se mi namanula a zrovna ve chvíli, kdy jsem nedočkavě usedala na měkké polstrování, můj pohled zavadil o podlahu přede mnou. Zastavil se mi dech. Bylo tam stříknuté mužské sperma. Chvíli jsem na to konsternovaně hleděla a zkoumala, jestli nejde o omyl. Je pravda, že už hůř vidím, ale konzistence a tvar louže neodpovídal ničemu jinému, co jsem dosud znala. Strnule jsem vycouvala a posunula se o pár sedadel dál. Už jsem na to nechtěla myslet. Ani si nic představovat, avšak jakmile jsme se rozjeli, vynořil se přede mnou depresivní obličej dívky, kterou jsem potkala na peróně. Co když právě prožila to, co já jsem v jejím věku?! Hrdlo se mi svíralo tísní a vzpomínky chtěly být opět uslyšeny. Myslela jsem, že už jsem to vytěsnila. Nechtěla jsem si to donekonečna připomínat. Obzvlášť, když se podle některých vlastně nic nestalo. Byl to okamžik v mém životě, který poznamenal mé další kroky, postoje a názory na dlouhých dvacet let, do chvíle, než se mi narodilo první dítě.

Ano, ano, výborně, budu myslet na své děti, povzbuzovala jsem samu sebe, abych zahnala moment, který se nezadržitelně blížil. Vlak ujížděl, přidával na rychlosti a já si s hrůzou uvědomila, že za chvíli přijedeme k místu, kde se to stalo. Tolikrát jsem tudy projížděla, ale pokaždé jsem se rozptýlila četbou, nebo rozhovorem se svým synem, který moc rád jezdíval se mnou. Dnes to nešlo. Tísnivý pocit neodcházel, sperma kousek ode mě, se jistě roztékalo ještě více po podlaze, nikým dalším nespatřeno a černý obličej dívky křičel o pomoc. Plně jsem si uvědomovala, že to jsou jen mé domněnky. Třeba dostala jen špatnou známku, nebo se sní rozešel kluk, který stejně nestál za to. Chtěla jsem tomu věřit.

A to sperma na podlaze se dá vlastně taky dobře omluvit. Je přece daleko lepší, když muži onanují ve vlacích, u počítačů, telefonů, či kdekoliv jinde v osamocení, než aby z přebytku chtíče ublížili a vzali si násilím, co druhý nechce. Já jsem bohužel takové štěstí neměla. Ta vzpomínka se najednou drala na povrch, jako prýštící láva, žhavá, bolavá a nezastavitelná.

Bylo mi teprve šestnáct, nebo sedmnáct let. Spěchala jsem ze školy na vlak. Byl podzim, nebo zima, protože se velmi brzy stmívalo. Pamatuji si, že jsem měla na sobě oblečený svůj nový, úžasný kabát s kapucí, ve kterém jsem vypadala, jako umělkyně. Všichni mi ho chválili a já se v něm cítila zajímavá a nepřehlédnutelná. Našel ho pro mě v sekáči můj kamarád, který se chtěl stát módním návrhářem. Vzpomínám si, že zrovna ten den, jsem měla hodně dobrou náladu a těšila se domů. Trochu jsem nestíhala, proto jsem se rozhodla zkrátit si cestu k vlaku, úzkou uličkou na malém poli před nádražím. Chodívalo tam dost lidí. Byla to frekventovaná, používaná zkratka.

Kousek byl most, plný projíždějících aut a před sebou jsem měla vlakové nádraží, které se mojí svižnou chůzí rychle přibližovalo. Chyběl už jen kousek. Lampy na peróně byly jako zářivé majáky, vedoucí mě do přístavu. Byla jsem plně ponořená do svých tehdejších úvah. V tu chvíli se to stalo.

Ze tmy za mnou se vynořily dvě ruce, které si mě pevně přitiskly na sebe. Jedna obrovská dlaň mi zakrývala ústa a druhá mě držela pod krkem. Zády jsem byla přitisknutá k nějakému tělu. „Drž hubu, nebo tě zabiju!“, ozval se za mnou tlumený mužský hlas. Na chvíli jsem přestala dýchat a úplně jsem zkameněla. Vůbec jsem netušila, co se se mnou stane. Pomalu mi pustil ústa. Ruka pod krkem zůstala na svém místě. Přede mnou světla nádraží a malé postavičky lidí, čekajících na vlak. Nebyly zase tak daleko. Třeba by mě tehdy někdo slyšel. Pud sebezáchovy mi nedovolil jediný pohyb. Ruce jsem měla svěšené podél těla, jako loutka, čekající, jaký dostane povel. Přišel brzy. Ve své levé ruce jsem najednou ucítila horký, slizký, napínající se pyj. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co si mám počít. „Tak dělej! Vyhoň mi ho!“ Zaznělo za mnou a stisk pod krkem zesílil.

Byla jsem ještě panna. Ztopořený mužský úd jsem v ruce nikdy nedržela, natož, abych věděla, co to znamená „vyhonit ho“. Chlap za mnou to zřejmě rychle pochopil a začal hýbat s mojí rukou, násilím obepínající jeho úd, aby sám sobě ulevil. Stačilo pár pohybů a na své dlani jsem cítila mokrou lepkavou tekutinu. Tlumeně zasténal a pak mě odhodil směrem dopředu. Nečekala jsem to. Upadla jsem. Když jsem se zvedala z bláta, našla jsem odvahu se ohlédnout. Byl už daleko. Vysoká, černá mizející mužská postava, která mi tehdy změnila život, se ztrácela v nedohlednu.

Rozběhla jsem se k nádraží. Věděla jsem, že vlak pojede za pár minut. Nutně jsem to potřebovala stihnout. Cítila jsem úlevu, ale zároveň obrovský strach a ponížení. Na peróně zrovna dnes nebyl vůbec nikdo známý. Nevěděla jsem, co mám dělat. Třásla jsem se po celém těle, slzy nešly zastavit. Matlala jsem si řasenku po obličeji a smrkala do posledního papírového kapesníku, který jsem našla. Na rukou jsem cítila pachuť mužského spermatu. Z posledních sil jsem se vtlačila do vlaku, který mi málem ujel. Našla jsem si místo u okna a celou cestu jsem zírala do tmy ven, ve snaze se uklidnit a přestat plakat. Nešlo to zastavit.

Dnes si vůbec nevzpomínám, jak jsem se dostala domů. Moji rodiče zrovna sledovali zprávy. Byl večer, všichni unavení a já přišla v takovém stavu a vyrušovala. Chtěla jsem jim to říct. Nevěděla jsem, co mám dělat. Když jsem plačící odvyprávěla velmi zkrácenou verzi svého prožitku, můj táta se na mě obořil s otázkou, proč jsem tam nezůstala a nezavolala hned policajty? Teď už se prý nedá nic dělat, uzavřel celou záležitost. „Aspoň budeš příště chodit po chodníku a ne nějakýma dírama“, uzavřel debatu. Máma neřekla nic. Jen se na mě koukala a pak odvrátila pohled jinam. Zůstala jsem s tím sama. Napustila jsem si horkou vanu, ve které jsem se chtěla rozpustit. Vylezla jsem, až mi drkotaly zuby zimou. Usnula jsem tvrdě. Venku se vlastně nic tak hrozného nestalo, ale uvnitř, už jsem to už nebyla já. Byla jsem bez ptaní a přípravy, drsně vyvržena do světa dospělých. Už nikdy jsem nebyla bezstarostně veselá, důvěřivá holka, která se potuluje po nocích, protože je to krásné, romantické a dobrodružné. Tento zážitek mě poznamenal na celý život.

Tehdy jsem vůbec netušila, že tím to nekončí. Vlastně moje cesta k mužům a mé vlastní sexualitě teprve začala. Až po tomto šokujícím zážitku, jsem si plně uvědomila svou ženskost a také zranitelnost. Do této chvíle se ke mně všichni muži v mém životě chovali laskavě. Nikdo mi nikdy fyzicky neublížil. Toho osudného večera jsem se stala sexuálním objektem, kterým jsem pak zůstala desítky let. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázala sáhnout na mužské přirození, natož muži dovolit, aby se se mnou miloval. Chlapci mě opouštěli, protože jsem s nimi nechtěla spát a ve svém pokročilém věku, jsem byla stále panna.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články