Tak už mě tady máte

Obrňte svoje nervy a dejte si panáka nebo něco sladkého na uklidnění, došlo na nejhorší. Nasáčkoval se vám sem jeden otravný starý kocour a bude vás tady prudit, jak už to správní kocouři dokážou.

Ne, teď chvilku vážně, moc bych chtěl poděkovat Tomovi za přijetí do zdejšího exkluzivního klubu. Podobně jako to činím jinde, bude se i zde snažit ředit všudypřítomnou politiku články dočista jiného zaměření a pro začátek mě napadlo zkusit to na vás s Maruškou. Znáte ji? Pokud ano, možná váháte, jestli je skutečná nebo vymyšlená, pokud ne, sami budete muset uznat, jaká je to perfektní ženská.

Tak tedy nabízím první Maruščinu historku, kterou mi pověděla na jednom z našich setkání v cukrárně nad kávou a větrníkem:

***

Jak Marušku naštval výživový poradce

„Honzo, taky si myslíš, že jsem tlustá?“ Maruška se zvolna otočila kolem své osy, aby umožnila mým očím pořádně vychutnat svou plnoštíhlou parádně tvarovanou postavu.

Středně dlouhé blonďaté vlasy rámovaly její kulatý obličej s drobným nosíkem a jako bezedné studánky hlubokýma hnědýma očima. Košile s maličkými zelenofialovými kvítky natěsno obepínala její mohutná ňadra, která si hověla na drobných roztomilých faldících bříška. Začal jsem tu dobrou ženu podezírat, že se na naše odpolední posezení u kávy úmyslně oblékla tak, aby co nejvíc zdůraznila své plné tvary. Podprsenku buď úplně vynechala nebo si vzala jen nějakou téměř neviditelnou. Bílá sukně se jí pod pasem rozšiřovala okolo boků a pak se zas zúžila, aby skončila kousek pod koleny. Když ke mně ve své obrátce stála Maruška vteřinku zády, mohl jsem vytušit obrysy kalhotek, obepínajících její barokní pozadí.

Poté se Maruška vtěsnala do úzké židličky, upřela na mě svůj zrak a pravila: „Včera jsem byla u výživovýho poradce. Ten holomek se mi snažil tvrdit, že jsem tlustá a pokud se rozhodnu využít jejich služeb, zhubnu nejmíň dvacet kilo. Opravdu si myslíš, že jsem na tom tak zle?“

Tahle moje věrná kamarádka dobře ví, že mám pro ni slabost a teď ode mě očekává, že jí pomůžu napravit sebevědomí, které se jí snažil pošramotit nějaký hamižník. Chtělo to pořádnou odpověď a já měl kliku, že jsem si nemusel na nic hrát a mohl mluvit pravdu.

Posadil jsem se proti ní a beze spěchu objednal kávu s pěkně velkým větrníkem. Ještě jednou jsem polaskal svým zrakem její ňadra, pak jsem sklopil oči a asi se i trochu začervenal: „Maruško, máš obrovský štěstí, že máš svýho Frantu a já Soňu. Jinak bych se neudržel a z fleku tě odsud odvedl někam, kde bychom si spolu mohli užívat úplně bez šatů.“ A radši jsem se honem napil kávy, abych odvedl Maruščinu pozornost od svých rozpaků.

„Ty rošťáku, jeden, okamžitě toho nech nebo na tebe zavolám feministky z me too a ty už ti dají co proto.“ Zahrozila mi prstem, ale byla potěšená a rozpovídala se o tom výživovém poradci.

„Víš, Honzo, Franta našel ve schránce nějakej leták a zeptal se mě, jestli bych to nechtěla zkusit. Normálně tyhle blbosti házím rovnou do koše, ale chtěla jsem mu vyhovět, a když nabízeli první návštěvu zdarma, tak jsem tam zašla.“

„Přivítal mě takovej mladej nadupanej hubeňour v bílým plášti a hned mě pohnal na nějakou chytrou váhu, která měří tuk v těle a umí i další podobný vymyšlenosti. Chvilku koukal do svejch tabulek, pak prohlásil, že jsem na hranici obezity a jestli s tím hned nezačnu něco dělat, budu mít problémy. Že prej pro mě vypracujou stravovací plán, vylepšenej o jejich zázračný pilulky. Když jsem se začala bránit, že mám sklony k nadváze v genech po svejch předcích a že mi to po přechodu dělaj i hormony, tak se na mě obořil, že tomu jako laik nemůžu rozumět. No, mluvil do mě jako do vrby, já si vzpomněla na Frantu, že by mě chtěl mít hubenější a už jsem byla nalomená. Pak mi došlo, že to asi bude dost drahý, zeptala jsem se ho na cenu a to mě zachránilo. Představ si, Honzo, chvilku se ošíval, pak řeknul dva tisíce. Já hloupá myslela, že je to za rok, ale on mě vyvedl z omylu a prohlásil, že za každý sezení. A že si jako musím rovnou koupit konzultace na celej rok, teda nejmíň dvanáct návštěv plus k tomu ty jejich zázračný pilulky. Tak jsem se otočila na podpatku, práskla dveřma a nechala ho tam i s tou jeho chytrou váhou a tabulkama.“

Maruška zmlkla. Potřebovala to celé někomu vyklopit a teď byla ráda, že to má za sebou.

„Holka zlatá,“ položil jsem jí ruku na ruku, „teď ti budu chvilku dělat výživovýho poradce já, jo? Ale připrav se, že za to budu taky něco chtít.“

Ta krásná žena začala tušit čertovinu, plácla mě přes ruku a zablýskala očima: „Tak spusť, ty jeden kujóne.“

Dal jsem si pořádně na čas, vyčistil brejle, upřel na Marušku přísný pohled a pomalu začal po doktorsku: „Tak pro takovou mírně plnoštíhlou dámu jako jste vy, předepisuji k normální plnohodnotné stravě minimálně jednou za týden navíc pořádný větrník. Případně to může být i jiný zákusek, ale musí být vyrobený z poctivých surovin, žádná umělá sladidla a podobně. A teď to nejdůležitější, musíte dodržet základní pravidlo dávkování a vychutnávat si ho beze stresu a s dobrou náladou. A za všechny tyto rady mi tady a teď zaplatíte jedním zářivým úsměvem, který dokáže vykouzlit jedině taková krásná dáma, jako jste…“

Dál už mě Maruška nenechala domluvit, zakuckala se smíchem, až se zelenofialové kvítky na jejích ňadrech zahoupaly jako malé lodičky na vlnách. Pak se trochu uklidnila a mrkla na mě jedním ze svých hlubokých hnědých očí: „No nevím, nevím, panáčku, vy jste mi nějakej divnej pan dochtór.“ Nakonec s gustem dojedla poslední sousto zákusku a zapila ho zbytkem vonící kávy.

Je to chytrá holka. Přece nebude trpět hladem, nutit se jíst něco, co jí nechutná a ještě za to bůhvíkomu platit majlant. To přece musí pochopit i ten její Franta, no co říkáte?