Jak jsem si počůral nohu

Ano jsem kolos! Mé tělo je díky mé obezitě natolik velké, že nejsem schopen plně kontrolovat jeho celkový povrch.Navíc jsem ještě pokryt na mnoha místech neprostupným ochlupením, které tuto kontrolu stěžuje. Občasný výskyt nějakého toho beďaru, nebo i cizopasníka tedy bohužel zůstane skryt. Hledejte třeba drobounké klíště na zádech o velikosti Babišova mega pole, čerpajícího dotace z programu“Malý farmář. Dyť v Agrofertu na tom jezdí a dusají hlínu obrovské traktory značky Toko, monstra o váze desítek tun. Jsem tedy vystaven tomu, že občasný z počátku drobný problém přehlédnu a nezakročím včas.

Snažil jsem se tento svůj hendikep řešit ponejprv hubnutím, ale Ketonovou dietu jsem vydržel držet asi dva týdny a poté co jsem vibroval kolem své osy  s výchylkou až třicet centimetrů a pokousal jsem tři lidi na autobusové zastávce, kteří se mě zeptali, jestli jsem náhodou nepřibral, jsem na diety zanevřel.

Hodně mi pomohlo taky panoramatické zrcadlo, původně zakoupené do mojí nové farmářské prodejny  ve Zlíně. Přátelé, tenhle vypuklý odrazový předmět o velikosti poloviny obrovského plážového nafukovacího míče mi ukázal taková zákoutí mého těla, jaká doposud nezahlédl ani můj ošetřující lékař. Ovšem ani s jeho pomocí nevidím vždy vše.

Předevčírem mne tak bolestivě na zadní straně lýtka napadl nějaký drobný hmyz. Zabořil svůj jedovatý sosák do bohatýrské tkáně mého svalnatého lýtka, notně povečeřel mé krve a jiných tělních tekutin a opilý svým úspěchem odlétl vstříc svým hmyzím přátelům, aby dával donekonečna k dobru historku, jak „Opíchal Vlka“

Já sám kolos jsem tento nepříjemný atak zaznamenal až druhého dne při prohlídce povrchu svého těla vypouklým zrcadlem, kdy jsem hledal příčinu toho, proč mne tak bolí levá noha a pajdám jak Jofrrey de Peyrac.

Na zadní straně levého lýtka jsme objevil obrovský rudý flek o velikosti svatebního koláčku  z mého rodného Podluží. Okolí fleku pak magicky žhnulo, jak asfaltka v srpnu.

Okamžitě jsem se svěřil do péče doktoru Googlovi a začal hledat nějaký zaručený recept, jak minimalizovat zdravotní důsledky a nepřijít o levou haxnu. Kupodivu jako první na mne vyskočil pradávný babský recept:

„Při bodnutí hmyzem zaručeně pomůže počůrat si ranku dostatečným množstvím  moči.“ Za tento recept ručí devět z deseti babiček Filomén v České republice(Hergot jejich vůbec tolik?)

No ono se to lehko řekne, ale počurat si zadní stranu lýtka, když nemáte zrovna penis jako Rocco Siffredi není úplně jednoduché. Tak jsem chvíli přemýšlel, že bych požádal nějakého kamaráda v hospodě, někteří jsou v rozstřikování močí v okruhu tři metry kolem pisoárové mísy naprostí přeborníci. Mohl bych poprosit třeba Martina Komárka (napadlo mě,) aby se této léčebné kůry zhostil, ale asi bych dostal přes hubu a tak jsem vlítl zpátky do sprcháče a snažil se najít tu správnou polohu, aby se moč dostala alespoň pro jednou tam, kam ji dostat chci .

Narazil jsem si přitom levý bok o sprchovou baterii, jednou mi ujely nohy a já vypadl dveřmi na záda dovnitř do koupelny a pak jsem si taky vbodl sprchovou hlavici do oka. Nicméně nakonec se mi to podařilo. Moč se dostala tam kam měla. Bylo to velmi zvláštní velmi horké a trochu to pálilo.

Osušil jsem tedy zbytek nohy a vylezl jen v tričku jinak nahý ze sprcháče, že nechám moč na ráně zaschnout a čas nutný k zaschnutí věnuji drobným pracem v domácnosti.

Bylo pět třicet ráno, takže možnost, že potkám v našem domě v obýváko- kuchyni někoho jen v tričku s holou zadnicí a způsobím mu citovou a psychickou újmu byl minimální.

V tom to okamžiku je třeba připomenout jednu drobnou událost, která obrátila naši domácnost poněkud naruby. Romský přítel naší dcery, který u nás již nějakou dobu bydlí, je vášnivý milovník drobného zvířectva. Pokoj ve kterém s dcerou bydlí proměnil přes naše drobné protesty v malou zologickou zahradu a tak k morčeti a králíkovi přibyl asi před čtrnácti dny nový pes a to mluví kristepane ještě o opičce!!!!

Byla to těžká chvilka pro naší rodinu. Manželka, která zbožňuje našeho neurotického, nevrlého postaršího Jorkshíra dokonce hrozila odchodem z domu k mamince.

Dva dny mi trvalo, než jsem vše uhladil a zklidnil. Dokonce jsem musel vzít manželku na romantickou procházku na zlínský lesní hřbitov, abych jí ukázal jak jsou mnohé problémy lidského soužití malicherné a pitoreskně prchavé. Nejvíc zřejmě ale stejně nakonec asi zabral argument, že i ten nejvíce zlobivý pes je mnohem lepší, než kdyby si s dcerou pořídili jako domácího mazlíčka dítě.

No ale abych se vrátil k psovi. Ze začátku Martin sice tvrdil, že ten Stafordšírský Teriér je zkřížen s něčím hodně malinkým (Zřejmě s hrdinným Čivavákem, co si někde sehnal  štafle a dokázal té čtyřicetikilové feně, že je fakt řízek), ale pohled na obrovské tlapy s drápy jako lev   u dvouměsíčního štěněte, ho usvědčil z milosrdné lži.

„Martine nelži, už při pouhém pohledu na tu muskulaturu a stavbu kostry to vypadá, že dědečkem byl buď pes Baskervillský, nebo medvěd Grizzly!“ Udeřil jsem na něj.

Po krátké slovní přestřelce jsme z něj dostal, že dědeček byl výstavní vlčák. Tenhle roztomilý drobek tedy posledních čtrnáct dnů terorizuje naši domácnost, vytváří drobná jezera z moči na mých plovoucích podlahách, šikanuje neurotika Yorkshira, na všechno a všechny radostně skáče svými obrovskými tlapami a zatíná do všeho své obrovské drápy, žere nábytek a odpadkový koš a roztomile slintá.

Navíc nese hrdé arabské jméno Rahim, což je prý hrdina z nějakého pitoreskního amerikánského seriálu. Takže abych nasral všechny „dobré rasisty“ v mém milovaném národě, mám dnes nejen romského zetě, ale ještě navíc přičmoudlého nečistokrevného arabského psa Rahima.

Kuwa to už je skoro na vyobcování z komunity a odebrání občanství.

Přiznám se, nevěděl jsem, že byl Rahim vypuštěn z horního pokoje a tak jsem polonahý, sušíce močový obstřik, bez trenýrek jen v tričku, sypal krmivo,  rozčapen nad dvěma nerezovými miskami a plnil neurotikovi Yorkshirovi jeho jídelní nádoby čerstvými granulemi a pitnou vodou.

Holou zadnici vystrčenou směrem ke schodišti, s bimbajícím se přirozením mezi stehny jsem pečlivě přisypával a odměřoval správnou dávku granulí.

Ano a vtom se to stalo…………………………………………………. z horního patra se přiřítil rozdováděný pes Rahim a šťastný z nového dne hledal něco, s čím by se pohrál………………..Něco, do čeho by hned po ránu zaťal své medvědí drápy.

A vlastně ho chápu, že nemohl odolat. Vždyť bimbající se přirození mezi stehny pána domu je oblíbenou hračkou mnoha živých tvorů a tak zatímco já jsem sotva stihl v předklonu zaznamenat blížící se pohromu, Rahim radostně přiskočil, mávl svými obřími tlapami a zaťal své medvědí drápy do té báječné chlupaté hračky.

Nutno podotknout, že ač nejsem jako Rocco Siffredi, jsem hrdý otec tří dětí a tak bylo do čeho zaťat.

„Aůůůůůůůůůů“ Zaječel jsem na celý barák, zřejmě v neblahé předtuše hlasem už minimálně o dva tóny vyšším a prudce se tou náhlou  bolestí vzpřímil a ……………………………v tom mi ruplo v zádech a ozval se pradávné prokletí rodiny Vlků zcela přízemní Hexenschuss.

A tak dnes ležím………………… jsem zraněn na těle i na duši, dole to pálí, nahoře to bodá a já nemám ani odvahu ani dostatek pohyblivosti, abych vzal to obrovské vypouklé zrcadlo a zkontroloval způsobené škody.

Jedno vím však jistě. Framykoin bude příště zřejmě mnohem lepší medikament než vlastní moč.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články