Dopis příteli do Kanady po 30 letech

Inspirován Štěpánem Votočkem zde publikuji text, který jsem napsal před 3 lety. Některé věci se už pohnuly, ale stále je to málo.

Dlužím Ti to. Vím, žes mne zval a žes mi nabízel místo. Chtěl jsem tady zůstat a Tys nechápal proč. Pokusím se Ti to vysvětlit, i když nevím, jestli se mi to podaří. Asi Ti nemusím připomínat tu dobu před listopadem 1989. To debilní bezčasí, kdy nám vykládali o blahobytu, který už téměř je a pokud není, tak v brzku bude. Jak jsme byli organizováni snad i v  tom, v jakém pořadí budeme chodit na záchod. Jak nám na gymplu a pak na vysoké vtloukali do hlavy tu ideologii budovatelů komunismu, kdy se člověk musel držet, aby se nerozesmál nad tou pitomostí. Jistě si pamatuješ na malé rádio, na kterém šel kupodivu celkem dobře slyšet Hlas Ameriky s Ivanem Medkem, kdy jsme na kolejích poprvé slyšeli jména několika statečných. Pamatuji, jak jsi mi půjčil Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče a jak jsem poprvé dočetl cosi o Gulagu. Nebo to tajné promítání Tarkovského Stalkera, na které jsi mne pozval, kdy jsem si uvědomil, že v těch komunistických sračkách nejsme jenom my, ale i obyčejní Rusové, které jsem z duše nesnášel za rok 1968.

A pak listopad 1989. Všude to padalo, Dederonů byla plná Praha, Maďaři otevřeli hranice a jen u nás se stále uzavíraly závazky na vyšší objem vytěženého uhlí či rychlejší cvrkot tkalcovských stavů našich přadlen. Dneska se dozvídáme, jak to bylo jasné, ale pokud mne paměť neklame, tak nikdo nevěděl nic a strach z estébáků byl všudypřítomný. Jak jsme stáli v tom malém hloučku za 4 dny po pražských událostech na Náměstí lidových milicí v Ostravě (dnes je to náměstí TGM) a byli podělaní, protože okolo byli policajti a správně nažhavení horníci, kteří nám dávali nepokrytě najevo, co se stane, když okamžitě nevypadneme.

A pak – když Václav Havel mašíroval v krátkých kalhotách po Hradčanech – jsme byli šťastní, že to všechno je pryč, takový ten zlý sen, který mizí ráno otevřením očí a jediné, co je žádoucí, je na tu noční můru zapomenout. Jak byli lidé k sobě laskaví, nikdo po nikom neřval, neznámí se na sebe usmívali a všechno se zdálo být na dobré cestě.

Pak jsi mne jednou překvapil s tím, že tomu všemu nevěříš. Pamatuji si na ten den, kdy jsme seděli v kavárně Elektra a Ty jsi mi oznámil, že to tady balíš. Nechápal jsem proč. Proč po letech, kdy jsme mohli jezdit tak akorát na Velké Dářko a museli dávat si bacha na toho, kdo stojí vedle nás, jsi se najednou v okamžiku svobody rozhodl vzít roha. Přesvědčoval jsi mne, že je to jen krátké vzepětí, že přijdou všední dny, lidé se nemohou jen tak změnit ze dne na den. Že ten, kdo byl svině, tak sviní zůstane, jen převleče kabát. Nerozuměl jsem Ti a nechápal. Komunisti jsou přeci pryč, namítal jsem a estébáci už nechodí v 5 ráno  na nevítané návštěvy. Měl jsem pocit, že mne neposloucháš a že hučím do zdi. Pak jsi se ztratil a napsal mi po čase dopis, kde mně zveš, abych se za Tebou vydal.

Po letech Ti píšu, žes měl v lecčems pravdu. Přišli jsme k té svobodě příliš levně. Ta celonárodní touha po svobodě se ukázala být jen snahou mít se dobře, jako ti, kteří žili na západ od nás. A to co možná nejrychleji a bez odpovědnosti za to, co přijde po nás. Nenaplnila se představa některých lidí, že si prostě sednou na zadek a počkají, až se jim přihrne blahobyt.  A tak se jejich frustrace vyvalila na povrch. Věřil bys tomu, že všechno to, co se jim stalo zlého, vlastní neúspěchy a nenaplněná očekávání, hodili na Václava Havla? Že pokud dnes řekneš nebo napíšeš, že to byl velký muž národa, sklidíš v lepším případě posměch, v horším sérii nadávek? Že jeho heslo o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí je karikováno a termín „havlista“ je pro ně silná munice?

Víš, že jsem zpočátku byl nadšen Václavem Klausem. Mluvil řečí, které jsem rozuměl. Pak – po pár letech – hodil ideály za hlavu a padl si do náruče se svým hlavním ideovým protivníkem. Říkali tomu opoziční smlouva. Ve skutečnosti si rozdělili absolutní moc a navždy pohřbili důvěru lidí, že politický systém nemusí být jen špinavá hra v zákulisí a divadýlko na veřejnosti. Pro mně to bylo největší zklamání, protože jsem mu věřil. Najednou mi došlo, že zase existuje ona dvojí řeč, na kterou jsme byli zvyklí ještě za bolševika.

Ten jeho ideový „protivník“, Ty si ho pamatuješ jistě taky. Byl to zábavný člověk, když mluvil z tribuny na Letné. Jak si dělal z komunistů srandu, měl pro ně jen slova pohrdání. Věřil bys tomu, že stejný člověk se stal hlavou státu a jeho první slova po zvolení byla ta, ať už lidé drží hubu? Věřil bys tomu, že jako president navštívil jejich sjezd a nazval je „soudruhy“?

Jistě si také pamatuješ, jak byli komouši zalezlí, jako ten náš soused z baráku Kabeš, když předtím šéfoval „kultuře“. Nechal zbourat ještě v roce 1988 památnou pohřební místnost na ostravském židovském hřbitově a nic se mu nestalo. Tak tihle lidé zvláštního ražení se otřepali a vylezli na světlo. V poslední době mají zajímavý sport – urážet padlé z okupace v roce 1968, vykládat veřejně, že ti oběšení z 50. let si to zavinili sami. A my jsme nuceni to poslouchat, protože tyhle osoby zvou do demokratických debat.

Za týden to bude 30 let. Současná hlava státu slavit nebude, není to tak dávno, co řekla, že to bezhlavé mlácení na Národní byla taková selanka pro pár študáků a strejců v modrých uniformách. Minulý president Václav Klaus zase neustále vykládá, že ti stateční disidenti byli vlastně směšné figury, že by jistě všechno šlo stejně i bez nich. Předseda vlády (komunista a člen StB), také slavit nebude, poslední kytku pokládal loni o půlnoci. Věřil bys tomu, že může existovat země, kde se president i předseda vlády bojí vyjít mezi lidi?

Píšeš, ať přijedu, že to stále stojí za to. A já ti řeknu, proč to neudělám. Není to proto, že už jsem na takový přesun starý. Přes to všechno, co jsem Ti napsal, vidím naději. Jak víš, mám tři děti, znám jejich kamarády a vidím, že jsou jiní. Že už je tak nezajímají ti, co jsem jmenoval. Jezdí do ciziny tam, kam my jsme nemohli a vidí, že svět není naše česká kotlinka. Mají jiné vize, nevím, jestli lepší, ale každopádně jejich. A i když jim ti „moudří“ neustále připomínají, co je správné a co ne, tak oni si – stejně jako my před lety – udělají svoje. A já chci těch posledních pár let, co tady ještě budu, být u toho.

Za týden zajedu do Prahy, půjdu na Letnou i na Albertov a na Národní třídu a nechám tam svíčku. Protože – a to je poslední, co Ti napíšu – mám pocit, že tenhle národ měl dostat do držky mnohem více, než jen na té Národní třídě. Že jsme ke všemu přišli lacino, proto si té svobody nevážíme a ochotně ji zase směňujeme za pindy populistů, kterým vkládáme dobrovolně do rukou vše, co jsme až ne tak vlastním přičiněním dostali.

Měj se tam krásně a třeba někdy přijeď. A zajdeme spolu na pivo, které je u nás jistě lepší.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články