Jak po Marušce zatoužil opravář milovník

„Honzo, upřímně, kdyby ti bylo pětadvacet, chtěl by sis něco začít s takovou postarší a ne zrovna nejštíhlejší ženskou, jako jsem já?“ Přivítala mě Maruška překvapivou větou, když jsme onoho odpoledne vyměnili naši oblíbenou cukrárnu za útulné restaurační zařízení.

Maruška je ženská, jak má být. O pár let mladší než já, blonďatá, usměvavá se smyslem pro humor, s postavou na kterou je pěkný pohled, oplácaná tak akorát. Její otázku jsem odbyl s úsměvem: „Maruško, s Tebou kdykoli, a když říkáš začít, tak dneska začneme jednou orosenou desítkou.“ Mávl jsem na číšníka a už jen dodal: „Tak si teda se mnou začni, povídej, přeháněj.“

„Porouchala se nám pračka a Franta objednal opraváře z firmy Svozil a syn. Doporučil mu je kamarád starý mládenec, prý jsou dobří. Měli přijít ve čtvrtek ráno v devět, že abych si jako vzala půl den volna, představ si to, takhle mi to ten můj nalajnoval.“ Maruška se zamračila, Franta ji tím diktátem zřejmě poněkud naštval. Pak se zhluboka napila, roztála a připustila, že ji teda nakonec ukecal. „A teď, Honzo, poslouchej, to budeš koukat.“ Pohodlně jsem se usadil a Maruška se dala do vyprávění.

***

No, přišel ten synek od Svozilů, asi pětadvacetiletý mladíček. Takový čahoun hubeňour, až jsem se bála, že ani nebude mít sílu to pračku vytáhnout, aby se k ní pořádně dostal. Dorazil o dost dřív, akorát jsem si chtěla udělat kafe, tak jsem se ho hned zeptala, jestli by taky chtěl. Podíval se na mě, jako bych byla miss world, přikývnul a zmizel s nářadím v koupelně. Za chvilku jsem se za ním stavila, jako jestli chce to kafe přinést tam. Řekl jen „ne, ne, už to mám skoro hotové.“ No, koukala jsem, jak se činil, pak už se jenom zeptal, jestli si smí umýt ruce, předvedl mi opravenou pračku. Já mu zaplatila, bylo to příjemně levné a dali jsme si to kafe.

„Mladá paní, mohl bych se vás na něco zeptat?“ Začal opatrně a já přikývla. „Nebudete se na mě zlobit?“ Upřel na mě psí oči a já čekala, co bude dál. „A neřeknete to na mě tatínkovi, viďte?“ Vzpomněla jsem si, jak náš syn přinesl ze školy první pětku a nechtěl, abych to prozradila Frantovi. Zacukalo mi v koutkách a jen stěží jsem potlačila smích. „Tak ven s tím,“ povzbudivě jsem na něj mrkla.

Snažil se mi dívat do očí, ale dalo mu to dost práce, pohled mu pořád ujížděl na můj hrudník, ne-li ještě níž. Zrudnul, roztřásly se mu ruce, zakuckal se kávou a pak z něj vypadlo: „Milá paní, vy jste tak krásná a já po vás strašně moc toužím. Byla byste tak hodná a pomilovala se se mnou? Prosím, aspoň jednou.“ Zmlkl, očima se mi pověsil na rty a bezděčně pootevřel ústa.

Honzo, mně fakt spadla čelist a já nevěděla, co mu na to mám říct. Větu, „synku, nezlob a jdi si hrát do svého pokoje,“ jsem zavrhla. To víš, že jsem jako ženská bylo zájmem takového mladíčka i tak trochu potěšená, ale připadala jsem si spíš v roli jeho maminky. To ho asi zachránilo, jinak bych na něj vyletěla hned z první. Bylo mi ho trochu líto a než jsem mu stačila něco říct, sklopil oči a začal se omlouvat: „Prosím vás, odpusťte mi to, já to tak nemyslel.“ Zatvářil se tak zoufale, až jsem si myslela, že se snad rozbrečí. A pak mě to, Honzo, napadlo.

Vstala jsem, přišla až k němu, pohladila ho po hlavě a začala konejšit: „Počkejte, já vám něco dám.“ Vzala jsem ze špajzu mramorovou bábovku, kterou jsem původně upekla pro Frantu. Jak mi však nadiktoval tenhle půlden volna, tak si ji teď nezaslouží. Uřízla jsem z ní pořádný kus, položila před synka a nekompromisně zavelela: „Už na to zapomeňte a pusťte se do tohohle.“ Honzo, přiznám se, že v tu chvíli jsem měla problém, abych mu nezačala tykat.

Bylo znát, jak se mu ulevilo. Vyvalil oči, až mu málem vypadly z důlků a ukousl si. Krátce požvýkal, pak znovu zrudnul a nacpal si do pusy snad půlku té porce, co měl před sebou. Řeknu ti, že jsem snad ještě nikdy neviděla nikoho takhle hltavě jíst. „Chlapče, chlapče, chtěl jsi se mnou mít orgasmus, tak ho teda máš, akorát úplně jiný, než sis představoval.“ Napadlo mě, že bych si do něj mohla takhle rýpnout, ale přišlo mi to vůči tomu přerostlému dítěti moc kruté. A tak jsem mu už jen nacpala zbytek celé té mramorky, na níž tak fascinovaně zíral a vypakovala jsem ho ze dveří.

***

Maruška zmlkla a čekala, co já na to. Prve jsme si spolu začali desítkou, pak dali ještě jednu a teď se chýlil čas jít domů. „Dobře jsi to s ním skoulela, holka zlatá,“ ocenil jsem její maminkovský přístup. Jenomže na závěr jsem si to neodpustil: „Maruško, tvoji nedostižitelnou mramorku znám, ale jestlipak víš, jestli bych si vybral ji nebo to druhé?“ Je to taková naše hra, Maruška věděla své a pohrozila mi prstem: „Tak jo, Honzo, příště si to spolu rozdáme v Rulandě, objevila jsem bezva vinárnu támhle za rohem.“ To už jsme stáli před restaurací a chystali se vydat do svých domovů. Ještě jsem se k Marušce otočil: „Víš, co, vezmeme do party tvého Frantu a moji Soňu, uděláme si takový malý grupáč.“

Zrovna nás míjel nějaký postarší pán s přísným výrazem. Zakroutil hlavou, pohrdavě si odfrkl a cosi nesrozumitelného zamumlal. Bůh ví, možná to byl řemeslník a opravář, tatínek Svozil senior.

Poznámka: Jméno firmy Svozil a syn je smyšlené.