Dětské oči v mrazu

Někdo slaví Vánoce až na Nový rok. Někdo s námi. Strávit je lze různě. Horší je, když je prostě strávit musíte, tak nějak.

„Mami mně se chce kakat,“ vypoulila Vanda svá modrá kukadla na svou maminku.

Maminka jí právě četla z knížky o Hodné opičce Borce kdesi v Africe. Obě se ohřívaly u ohýnku před panelákem, který kdysi býval jejich domovem. Dráty železobetonu trčely do vzduchu jako gigantické antény na místě, kde bývala okna jejich bytu ve třetím patře. Když raketa přiletěla, tak náhodou nebyly doma. Přestěhovaly se k sousedům do přízemí, ale topení nefungovalo. Ani voda netekla a elektřinu zde měly naposled před pár týdny. Tak ráno vždy někdo z domu před barákem rozdělal oheň, většinou se používaly zbytky nábytku, které se povalovaly v okolí jako pozůstatek domů, které neměly to štěstí a stát nezůstaly. Sousedé se pak chodili k ohýnku přes den ohřívat a dělali si i něco k snědku ze skromných zásob, které měli u sebe.

„Tak pojď,“ řekla maminka, vzala Vandu za ruku a společně odešly za roh. Vykonávat takovéto základní lidské věci v domě prostě nešlo. Voda již nějaký čas netekla a přeci jen bylo potřeba i někde spát. Muselo se tak chodit do nedalekého parčíku. Toaletní papír už také dávno došel a tak se musely používat noviny. Naštěstí už byl skoro večer a tak maminka vzala Vandu rovnou domů a v koupelně sousedů v přízemí ji mohla opláchnout. Za tím účelem si přinesla v hrnci z venkovního ohniště ohřátou vodu, kterou před tím nabrala v nedaleké řece. Celé mytí se muselo konat strašně rychle, protože Vanda v nevytopené koupelně drkotala zuby.

„Tak rychle obléknout, nasadit čepici, ponožky, rukavice a fofrem do postele,“ byl příkaz, který maminka nemusela opakovat, protože únik z mrazivé koupelny byl něco, po čem Vanda toužila za všeho nejvíc. Maminka přes ní přehodila tři deky. Jednu z nich použije pro sebe až si večer lehne na gauč vedle ní. Přeci jen byt sousedů v přízemí nebyl nafukovací. Otevřela knížku a začala Vandě číst další kapitolu o opičce. Nečetla dlouho, prokřehlá dívka pod několika dekami usnula po pár minutách.

„Maminko a kdy se vrátí tatínek?“ byla ta strašná otázka, která se opakovala skoro každý den a na kterou maminka odpověď neznala a která opět zazněla následující den ráno. Maminka se dokonce odpověď znát bála, aby se třeba nedozvěděla to nejhorší. Tatínek totiž odešel hned v prvních dnech oné „operace“ a od té doby o něm neměla žádné zprávy.

„Už brzy,“ odpověděla skoro jako vždy maminka a rychle začala Vandu oblékat a povídat jí, že dnes půjdou do města, aby přišla na jiné myšlenky.

„A maminko letos nebudeme mít stromeček?“ To už mamince skoro vehnalo slzy do očí. „Ne, ale podíváme se na něj ve městě,“ a bylo jí jasné jaký je plán na dnešní den.

Bude jim to trvat asi dvě hodiny pěšky, než dojdou k městskému nádraží. Veřejná doprava sice nějak fungovala, ale nepravidelně a nespolehlivě. A takhle se aspoň nějak ubije čas z dalšího dne. A na nádraží v hale stromeček je. O dnešním programu bylo rozhodnuto.

V nádražní hale opravdu stromek stál. Byl ozdoben vším možným, co kolemjdoucí přinesli. Dokonce pod ním ležely i nějaké krabice jako dárky, ale všechny prázdné. Vandě se rozzářily oči. Štěstím začala kolem stromku pobíhat dokola a nemohla z něj spustit oči. Všiml si toho jeden z čekajících cestujících, asi padesátiletý pán v potrhaném zimníku.

„A chceš ho rozsvítit? zeptal se Vandy. To bylo něco nepředstavitelného, podivila se maminka. Vždyť ani tady už pár dnů nejde elektřina.

„Tak si tamhle sedni na lavičku,“ pokračoval pán k Vandě, „a chvilku počkej.“ Pak zašel na druhou stranu stromku, shodil ze sebe kabát, sednul si na rotoped napojený na dynamo a začal šlapat. V tom momentě se stromeček rozzářil všemi svými barvami a ještě více se rozzářily Vandiny oči.

„A maminko přijde k nám taky Ježíšek? A přinese mi něco?“ Tohle bylo jasné, že ta otázka přijde. A zklamat ta modrá kukadla, která se upřeně dívala na maminku prostě nebylo možné.

„To víš, že jo. Já myslím, že mezitím už u nás doma Ježíšek byl a třeba ti tam něco zanechal,“ pohladila maminka dětskou duši slovně a vlásky ručně. A cesta domů jim trvala o dost méně, než cesta na nádraží, jak se Vanda už nemohla dočkat.

Maminka se domluvila se sousedy, že přes den u jejich gauče v obýváku nechají zabalenou plyšovou opičku, kterou našla na jednom spáleništi a která jako zázrakem zůstala úplně nepoškozená. Asi ji z bytu vyhodila tlaková vlna při explozi dělostřeleckého granátu. Obyvatelé onoho bytu ale takové štěstí neměli.

Vanda vtrhla do bytu, kukadla se rozzářila a hned začala vybalovat dárek, který na ní čekal. Všichni obyvatelé bytu s moc dobrým pocitem koukali na nefalšované štěstí jejich nejmladší spolubydlící. Vanda zapomněla na celý okolní svět. Nejšťastnější okamžiky. Pohled na nadšenou dceru mamince vehnal slzy do očí, že radši zašla na chvíli do kuchyně, aby to Vanda neviděla a nezkazila jí tak těch několik nádherných chvil.

Přát některým lidem nádherné, pohodové, šťastné Vánoční svátky mi bohužel připadá trochu cynické. Tak vyslovím přání jiné: ať jsou ty příští Vánoce mnohem lepší, hezčí, šťastnější a především bezstarostnější.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články