Zamyšlení u příležitosti třicetiletí

Máme tu výročí 30 let samostatné Republiky České, k výročí byla vydána speciál pamětní bankovka, na kterou sběratelé (nebo možná spíše spekulanti) stojí frontu celou noc, a také se shodou náhod sešlo několik událostí s tím alespoň okrajově souvisejících

Tak třeba – zemřel soudruh Štrougal, jeden z posledních rudých kovaných bolševických dinosaurů, který v určitém období držel v rukou docela podstatnou část moci tehdy jediné správné, a také (prakticky) jediné povolené strany.

Přiznám, že nebýt stručné zprávy o jeho úmrtí, neměl bych už ani ponětí, že ještě žil. Jediné, co mne  (a nejen mne) zaujalo, byl věk, kterého se ten člověk dožil, a také to, že z bývalé garnitury byl takových dlouhověkých více. Evidentně tedy o ně bylo z hlediska zdravotního velmi dobře postaráno, pravděpodobně jim také po převratu zůstalo dost prostředků na to, aby se o sebe na velmi vysoké úrovni mohli starat dále. Z lidského hlediska budiž, z hlediska morálního je, alespoň dle mého názoru, toto jejich privilegium ve spojení se zvěrstvy, která na této zemi bez následného potrestání napáchali, poněkud nepřijatelné.

Druhá – v podstatě velmi podobná událost – je to, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 podalo ve čtvrtek obžalobu proti československému ministru vnitra z let 1983 až 1988 Vratislavu Vajnarovi. Měl se dopustit zneužití pravomoci úřední osoby tím, že spoluzavinil usmrcení a zranění lidí, kteří se pokoušeli za vlády totalitního režimu překročit hranice a dostat se na Západ.

Co k tomu říci? V době ministrování soudruha Vajnara jsem studoval a posléze prožíval první roky výrobní praxe, a jsem přesvědčen o tom, že i kdybyste mne (a to i v té historické době) mučili, pálili, v kole lámali či na kříž přibili, tak bych jméno federálního ministra vnitra z huby nevypustil, protože jsem ho prostě neznal. Nejspíš to byla taková ta šedivá úřednická myš, která vykonával to, co ti mocnější vymysleli či nařídili.

Zajímavé je to, že bývalý potentát byl trestně stíhán, ale trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů jeho  (nejspíš stařecké, narozen 1930) demence. Z nějakého tajemného důvodu však, ústavní soud však toto rozhodnutí zrušil a tak je nyní podána zmíněná žaloba. Je žalován ze spoluodpovědnosti za  tři případy usmrcení, dvě zranění a jeden případ bezprostředního ohrožení na životě – když se nad tím zamyslíte, je to výčet ve své podstatě zcela směšný – mrtvých zraněných, ohrožených či jen politicky potahovaných lidí v té době byly stovky a tisíce, tady expotentáta žalujeme za podíl na pouhopouhých šesti osudech. Má to vůbec nějaký smysl?

Opět jen dle mého osobního názoru – nemá!

Je tu sice někdo obžalován, ale je to jen jeden jediný (možná jeden z posledních žijících) viníků, navíc je to první (!) případ takovéto obžaloby – skoro po třiceti pěti letech. Skoro se nabízí myšlenka, že byl vylosován jako onen pověstný obětní beran, aby se vlk nažral a koza přitom zůstala neohlodaná. Je obžalován člověk, který, s pravděpodobností limitně se blížící stovce procent, vůbec nemá šanci se k případnému soudu fyzicky dostavit, princip  a podstatu jednání  nějak duševně uchopit, nedej bůh se snažit se nějak obhajovat. Jinými slovy, soudíme zde jen prázdnou fyzickou schránku, možná už jen trosku či torzo člověka, na kterého to stejně žádný dopad mít nebude. Proč se tohle děje?

Nemám z toho dobrý pocit, leč mám dojem, že tímto způsobem stávající státní moc vynakládá zcela neúměrné úsilí i peníze (náklady na vyšetřování, jednání soudů včetně ústavního jsou hrazeny pouze a jedině z peněz daňových poplatníků) na věc, která už nemá opodstatnění a kterou by bylo možno odložit a udělat konečně tu tlustou čáru a jít od toho. Tahle mají všechny vynaložené  prostředky, práce celých týmů a institucí jediný viditelný efekt – opětovné vytažení komunistů na světlo boží a ve své podstatě poskytnutí reklamy na jejich sektu a to zcela zdarma jako pozornost podniku – tedy v tomto případě státu.

Máme toho zapotřebí?

Přeji hezký den.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články