V Brně vznikne největší církevní nemocnice v ČR
Hospitálský řád svatého Jana z Boha by měl letos převzít do své správy brněnskou nemocnici v Polní ulici, To je moc dobrá zpráva, protože tento řád si po staletí vede skvěle v péči o potřebné lidi.
Brňané tuto nemocnici znají pod jménem Milosrdných bratří, což je druhý název zmíněného špitálního řádu. Jeho provinční delegát páter Martin Macek a brněnská primátorka Markéta Vaňková nedávno potvrdili, že převod nemocnice do konce letošního roku je reálný. V nemocnici s vyhlášenou porodnicí pracuje přes 500 zaměstnanců, je šestou největší v naši zemi, a stane se největším zdravotnickým zařízením římskokatolické církve u nás. Budovy již nyní patří řádu, který jej získal zpět v restituci v devadesátých letech, a pronajímá je za symbolickou cenu městu Brnu, jež zatím nemocnici provozuje. Milosrdní bratři s ní mají velké plány, chtějí do ní investovat velké peníze, aby odpovídala požadavkům 21. století.
Řekl bych, kruh se pomalu uzavírá a nemocnice se opět vrací správnému majiteli. Řádu totiž patřila už od roku 1747, kdy ji založil člen předního moravského šlechtického rodu hrabě Jan Leopold z Dietrichštejna, který proslul svými charitními aktivitami. Brněnská Nemocnice Milosrdných bratří je po pražské Nemocnici Na Františku druhou nejstarší u nás. Po bitvě u Slavkova v roce 1805 v ní bylo hospitalizováno mnoho raněných vojáků z obou válčících stran. V lednu o čtyřiadvacet let později zde zemřel na těžký zápal plic proslulý český filolog kněz Josef Dobrovský. Velké množství raněných bylo v nemocnici ošetřováno i za prusko-rakouské války v roce 1866.
Je příznačné, že ve 20. století připravily řád o nemocnici obě totality, rudá a černá. Nejdříve v roce 1941 nacisté a o sedm let později komunisté. V říjnu 1948 byl řádový převor Faustin Josef Hartl, který předtím dostal vyznamenání za účast v protinacistickém odboji, odsouzen ve vykonstruovaném procesu za vojenskou zradu a úklady proti republice k 15 letům těžkého žaláře. Následkem krutého zacházení umírá již v lednu 1952 v třiapadesáti letech.
Řád Milosrdných bratří založil už v roce 1537 ve španělské Granadě sv. Jan z Boha, původně Portugalec João Cidadem, který prodělal velkou vnitřní duchovní proměnu. Nejdříve byl žoldnéřem bojujícím ve španělské armádě proti Francouzům, kde jeho úkolem bylo zabíjení nepřátel. Pak však z vojska odešel, pronajal si dům v Granadě, úplně změnil svůj život, a naopak lidi zachraňoval. Pečoval o chudé a nemocné, sám tyto potřebné vyhledával, když to bylo nutné, neváhal jít a žebrat pro ně potraviny, oblečení, prádlo i peníze.
Později se Hospitálský řád pojmenovaný po něm sv. Jana z Boha rozšířil do celého světa. Jedná se o společenství laických bratří, kteří svůj život zasvětili a odevzdali nemocným. Řádové heslo zní „Per corpus ad animam“ – „Tělem k duši“. Kromě tří klasických řeholnických slibů života čistoty (celibátu), chudoby a poslušnosti, bratři skládají ještě čtvrtý slib hospitality – péče o nemocné a jakkoli potřebné.
Hospitálský řád sv. Jana z Boha působí v 450 zařízeních v 53 zemích na celém světě. S více než tisíci řádových bratří spolupracuje na 53 000 profesionálních zdravotníků a přes 8000 dobrovolníků. Ti se ročně postarají o zhruba 20 milionů potřebných lidí.
Pomoc se neomezuje pouze na pacienty v nemocnicích. Bratří provozují také centra pro mentálně postižené, invalidy, přestárlé, lidi bez domova, pro drogově závislé a další. Zakládají též střediska s paliativní medicínou, věnují se nemocným z AIDS a Alzheimerovou chorobou a zřizují baby-boxy. Péče byla, je a bude poskytována všem lidem bez ohledu na původ, národnost, náboženství, pohlaví či sociální postavení.
Nemocnice Milosrdných bratří v moravské metropoli se tak ocitne v dobrých řádových rukou. Je třeba si uvědomit, že Charita a péče o nemocné patří k důležitým činnostem katolické církve a její zásluhou tak byly zachráněny životy milionů lidí.
Měla jsem tu čest pracovat nějakou dobu společně s Boromejkami v nemocnici Pod Petřínem. Jejich ochota a nasazení se opravdu nedá srovnávat s jinými nemocnicemi, ve kterých jsem byla. Je vidět, že to berou jako poslání, skoro bych parafrázovala – “jejich trpělivost není z tohoto světa.”
Byla to nádherná zkušenost, teď jsem si ji zase po delší době připomněla:)
Díky