Vypadá jako dva dny po smrti

Všechno to byla moje vina. Kdybych se byla o Adama líp starala, mohl žít a nemusel mi umřít před očima. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když mi tehdy nad ránem umíral v náručí.

První chybu jsem udělala hned za začátku, když jsem se nechala přivést do jiného stavu od člověka, kterého jsem prakticky neznala. Vlastně vůbec neznala, byl to takový náhodný sex nezkušené holky na večírku s klukem, který se jí líbil a který se dušoval, že si dá pozor. No, nedal, musel to nestihnout o fous, a ani mi to nepřiznal. Když jsem zjistila, že jsem v tom, byl už dávno někde v trapu a já byla příliš hrdá, než abych takového nezodpovědného člověka hledala. Rozhodla jsem se, že si to dítě nechám a vychovám ho sama s největší láskou, jakou může matka svému dítěti dát. Jenomže když pak přišel Adam na svět s těžkou recesivně dědičnou vrozenou vadou, která se v naší rodině nikdy nevyskytla, došlo mi, že musí pocházet ze strany jeho otce.

Doktoři mi tehdy řekli, že jde o vzácnou nemoc, na kterou existuje pouze podpůrná léčba a kterou přežije zhruba jen pět pacientů ze sta. Dítě se po psychické stránce vyvíjí normálně, ale tělesné postižení se plíživě prohlubuje hned od narození. S přibývajícím věkem naděje na přežití zvolna stoupá, a pokud se dožije tří let, lze mluvit o velkém štěstí. Takový člověk už má slušnou šanci, že se zařadí mezi těch pět procent a bude žít, byť s doživotními následky.

Když jsem se tohle všechno dozvěděla, měla jsem na vybranou, buď budu permanentně nešťastná nebo to přijmu jako výzvu a začnu o Adamův život bojovat s nadějí. Pokusila jsem se o to druhé, řekla si, že když už jsem ho přivedla na svět vlastní hloupostí, tak teď si ho nenechám nějakým hloupým osudem vzít. Zapomněla jsem sama na sebe a na své potřeby, a začala se rvát jako lvice o synův život. S každým přibývajícím měsícem Adamova věku, který nás přibližoval k hranici tří let, jsem si dělala větší a větší naděje, že všechno nakonec dobře dopadne.

Nedopadlo. Krize přišla, když bylo Adamovi dva a půl, zemřel mi v náručí nad ránem za svítání a v očích měl výraz člověka, který ví, že odchází, ale který je ještě natolik malý, aby to dokázal pochopit. V tu chvíli jsem si uvědomila svou další chybu, měla jsem se Adamovi věnovat ještě víc a rvát se o jeho život s větší vervou. Vzala jsem si do hlavy, že kdybych to byla dokázala, mohli jsme to spolu zvládnout. Nevěřila jsem doktorům, rodičům, ani nikomu jinému, kdo se mě snažil přesvědčit, že jsem pro Adama udělala maximum. Brala jsem to ode všech jako chlácholení nešťastné ženské, která ví o svém selhání, a uzavřela jsem se sama do sebe.

***

„Vypadá, jako kdyby byla dva dny po smrti,“ pošeptal mladík dívce u vedlejšího stolku, ale já jeho slova zaslechla, možná spíš odezřela od úst.

Ten mladík měl pravdu. Po Adamově smrti jsem začala prožívat svou vinu naplno. Do té doby jsem vynakládala veškerou energii k tomu, abych synovi umožnila žít, a najednou jsem nevěděla co s ní, tak jsem ji ve výčitkách svědomí obrátila proti sobě. Nastoupila jsem do práce v jedné výrobní hale, kde pracovaly samé Ukrajinky, které se o mě nezajímaly, abych mohla být mezi nimi sama se sebou. Přerušila jsem kontakty s rodiči, odmítala jsem jejich pozvání, dala jim najevo, že nestojím o to, aby chodili oni ke mně a nedošlo mi, jak moc jim tím ubližuju. Když jsem zrovna nebyla v práci, seděla jsem doma mezi čtyřmi stěnami, koukala do stropu a vyžívala se v sebebičování vlastními myšlenkami. Vše co jsem si oblékala na sebe, bylo černé a dokonce i své původně blond vlasy jsem si nechala obarvit načerno. Jediné, co kontrastovalo s černou, byla má bledá pleť, slunečním paprskům jsem se z principu vyhýbala, protože jsem v nich spatřovala symbol života, tedy něčeho, co už mi vlastně nepatří.

Navzdory všemu uzavření jsem se jednou za čtrnáct dní sebrala a odešla ze své dobrovolné samoty na chvilku do kavárny na náměstí. Ne, že bych si chtěla dopřát nějakou radost, spíš jsem pociťovala zvrácený pocit uspokojení, jak dávám najevo všem ostatním návštěvníkům kavárny: „Koukejte, tohle je ta ženská, která zabila svého syna, ukažte si na ni prstem a odsuďte ji, nic jiného si nezaslouží.“ Lidé si mě celkem nevšímali, jen párkrát jsem odmítla nějaké muže, kteří si ke mně chtěli přisednout, stačil jediný pohled a dali zpátečku. Až na mě zareagoval ten mladík, který prohlásil, že vypadám, jako bych byla dva dny po smrti. Po jeho slovech mi došlo, že si sama sobě připadám mrtvá ne dva dny, ale dva roky, jako bych tehdy zemřela společně s Adamem.

***

„Dobrý den, můžu si k vám přisednout? Zeptal se mě jednoho dne ten mladík od vedlejšího stolu. Všimla jsem si, že už několikrát přišel sám bez své dívky. Občas se po mně kradmo podíval, ale teď se osmělil, nečekal, až mu odpovím a posadil se na židli proti mně. Překvapilo mě to tak, že jsem ho ani nezpražila svým odrazujícím pohledem a místo toho jsem se ho bezmyšlenkovitě zeptala: „Kde máte svoji partnerku?“

Změřil si mě pohledem, z něhož jsem vyčetla smutek, spíš zklamání. Pak odpověděl: „Rozešli jsme se. Měl jsem ji rád, chtěl jsem si ji vzít a založit s ní rodinu, ale ona mě odmítla. Řekla, že se mnou bude klidně chodit dál, ale o dítěti nechtěla ani slyšet, prý by jí zničilo kariéru. Ano, já vím, byla úspěšná, ale myslíte si…“ Mladík se na chvilku zarazil, jako by se mi bál položit otázku, kterou měl na jazyku. Pak navázal: „Myslíte si, že jsem po ní chtěl moc? Že není normální nabídnout ženě manželství a chtít s ní mít dítě?“

Jeho slova mě rázem hodila o celá ta léta zpátky do doby, kdy jsem byla těhotná a těšila se, jak budu své dítě vychovávat. „Je… je to normální,“ vykoktala jsem ze sebe. A potom, najednou jako by se ve mně pod nezadržitelným přetlakem nahromaděných emocí otevřela nějaká záklopka a z mých úst se začala řinout věta za větou. Po nekonečné době mlčení a psychického odříznutí od celého světa jsem tady tomu cizímu mladému muži přerývaným hlasem odvyprávěla celý svůj příběh od otěhotnění, přes Adamovu smrt až po období trestání sama sebe. Své vyprávění jsem končila v slzách, na jedné straně s vnímáním obrovského vnitřního uvolnění a na druhé straně s pocitem viny, že někoho, kdo se mnou nemá pranic společného, krmím problémy, které už nedokážu sama dál nést.

***

Dnes po dalších pěti létech jsem se konečně odhodlala vtělit svůj příběh do slov, vět a odstavců, a svěřit ho pomyslnému papíru, aniž bych se bála, že tím něco zakřiknu a pokazím. Tehdy jsem se dala dohromady s Václavem, oním mladíkem z kavárny, který se rozešel se svou dívkou, protože mu odmítla dát dítě. Já mu je dala a vděčím mu nejen za to, že mi pomohl vyrovnat se s vlastní minulostí a obrazně řečeno vstát z mrtvých.

V úzkém kruhu mých rodičů, Václavovy ovdovělé maminky a nás dvou jsme včera s Evičkou oslavili její třetí narozeniny. Díkybohu je naprosto zdravá a už se nemůže dočkat, až si tu oslavu zítra zopakuje s drobotinou svých malých kamarádů a kamarádek.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články