Oheň

Probudilo ji tiché kapání deště na okno. Věděla, že dnešní den bude jen odpočívat a nic nemusí. Pokoušela se ještě usnout. Muž vedle ní spokojeně pochrupával, ponořený do svého světa. Rozhlížela se rozmazanýma očima po stěnách, oknech a stropě, jakoby měla právě tam najít pevný bod svého ukotvení. Pořád se jí nedařilo vypnout hlavu.

Oddat se klidným kapkám deště, nebo bublání potoka pod okny. Pořád se jí vracely myšlenky, na příběhy z její dávné minulosti, které ji uvnitř rozežíraly svými otázkami, výčitkami a občas i obviněními, jako nejpřísnější tribunál na světě.

Stejně mě pak upálí, pomyslela si s pokřiveným úsměvem.
Copak tohle nikdy neskončí? Vždyť je to za mnou, všichni jsme přežili ve zdraví, tak o co jde? Opravdu ve zdraví? Jak si tím můžeš být tak jistá? Tolik chlapů! Takové množství zbytečných ran, které všichni dostávali včetně tebe. Pohlavky života. Hlava nehlava. I krev občas tekla.

Pořád se jí ty situace vrací. Míhají se před očima, jako nějaký zvrácený film, ve kterém hraje někdo cizí, ona se jen dívá a nemůže uvěřit tomu, co se na plátně odehrává. Ale já jsem jen chtěla trochu lásky a úplnou rodinu, ozve se potichu na svou obranu. Zní to však téměř neznatelně. Žádný argument neobstojí. Prostě se to všechno stalo. Proč právě jí? Copak byla opravdu tak hloupá? Zírala upřeně do stropu a po tvářích jí stékaly slzy. Vzdorovitě vstala, nazlobená sama na sebe, že nedokáže zapudit hlouposti v hlavě. Běž něco dělat! Uleví se ti.

Potichu vyšla z pokoje, kde spal její muž. Nechtěla ho probudit. To jsi celá ty! Nikomu nic neřekneš. Hlavně nikoho nezatěžovat svými stavy, znělo jí v hlavě. Rozsvítila v potemnělé kuchyňce. Naplnila vodu z barelu do rychlovarné konvice a opřená o zeď čekala, až se uvaří. První doušek čaje ji trochu uklidnil. To ticho všude. Taková krása. Jenom zurčení potoka za dveřmi. Tichoučké, laskavé a nevtíravé. Ne, jako ty vzpomínky, které ji neustále vyrývají do duše hluboké brázdy, jako nějaký drsný tater, nemající slitování s její bolestí. Jak to vymazat? Zbavit se toho…Zapomenout. Jde to vůbec?

Roztřásla se zimou. Letošní srpen je opravdu chladný, pomyslela si. Rozhlédla se po chodbě a našla hrubý svetr, ledabyle zavěšený pod schodištěm, vybízející k zapůjčení. Další doušky horkého čaje, jakoby nenápadně vlévaly krev do tuhnoucích žil a pomáhaly v prožívání přítomna.
Sedla si na prosklenou verandu a pozorovala sílící déšť. Konečně se trochu uklidnila. Po tolika letech plných každodenního strachu, co přinese probuzení, obav z dalšího ponižování, nadávek, kroucení rukou, nebo škrcení. Po letech plných špatných rozhodnutí a nadměrných výčitek, korunovaných sebe obviňováním. Ne! To už znova nesmí dopustit! Kolikrát si tohle slibovala?!

Po chvíli strnulého sezení a usrkávání čaje, uslyšela podivné zvuky svého žaludku. Zděná kadibudka byla kousíček. Zrovna, když dosedala na okraj záchodku, nebo spíše díry do země, napadlo ji, že se málo modlí a prosí za odpuštění. Možná to je ta cesta. Modlit se na záchodě? Co je to za hovadinu prosím Tě! No a co! Jestli Bůh existuje, uslyší mě kdekoliv. Pane Bože prosím, odpusť mi všechny moje viny, rozbrečela se. S kalhotkami u kotníků, to byla opravdu více než pokorná prosba. Pane Bože, odpusť mi prosím, neuměla jsem to jinak. Nikomu jsem nechtěla záměrně ublížit. Moc Tě prosím odpusť mi a dej, ať už nemyslím na to strašné, co se stalo. Pomáhej mi na mé cestě životem, ukazuj mi cestu, ať už nikdy nesejdu a nezbloudím. Amen.

Konečně se na chvíli udělalo ticho v její hlavě. Utrhla si kousek toaletního papíru a nejdříve se vysmrkala. Pomalu vstala, oblékla se a šla vařit další čaj. S horkým hrnkem v dlaních usedla na studenou lavici v prosklené verandě. Bylo hodně chladno. Zabalila se ještě do deky, aby přečkala relativně v teple, než se probudí její muž a zatopí v krbu. Jsi fakt hrozná. Ani zatopit si neumíš, ozvalo se opět velmi drsným tónem kruté hodnocení. Možná že umím. Přece na tom nic není. Jen kus papíru, špalky, sirky a pár třísek. Ale…Nic z toho tady není, jen hrubé špalky, sekyrky se bojím a papír sám mi to asi nezapálí, přemítala si polohlasem. U toho opět cítila bolest solaru. Zase ten strach. Aby něco nepokazila, aby nepodpálila chatu, vždyť je přece neschopná. Tedy hodně mužů jí to říkalo… Zůstala nehybně sedět a usrkávala druhý čaj. Po chvíli přemýšlení se odvážila jít alespoň do ložnice pro druhé ponožky. Její muž stále spal. Tedy, alespoň tak vypadal. Když zavírala dveře zaznělo jí do zad: „Krásné ráno lásko. Neodcházej. Já už nespím“, volal na ni Matouš z postele. Otočila se ve dveřích a zašla ho políbit. „Krásné ráno miláčku. Vzbudila jsem Tě? Promiň, to jsem nechtěla.“ Zase se omlouvám, pomyslela si. Jen se na ni usmál a pohladil ji po vlasech. Tohle gesto už dobře znala. Znamenalo to, není se proč omlouvat.

Ráno se začalo rozbíhat svým vlastním tempem. Chodili po chalupě a každý dělal, co ho právě napadlo. Měli přece dovolenou. Vždycky se trochu uklidnila a její vnitřní našeptávač neměl moc prostoru projevit svůj názor. Chystala snídani, on zametal, umývala nádobí v lavórku s horkou vodou, on si poklidně pokuřoval a u toho si povídali. Pak se na chvíli ztratil. Když byla hotová se svou prací, šla se po něm podívat. Právě ji chystal překvapení. Rostlinou kávu a šampaňské bez alkoholu. Kofein, ani alkohol teď nemohla. Její tělo před časem zkolabovalo únavou a kdoví čím ještě. „My něco slavíme miláčku?“ Usmála se na něj a s radostí se vrhla na skvělé nápoje. „Ne, nic. Máme dovolenou přece, tak si trochu užijeme.“ Sedl si naproti ní a zapálil si dýmku. Mezi tím, co umývala nádobí, rozdělal oheň v krbu. Na chvíli zvážněla, když se do něj koukala. Zase to za mě někdo udělal. Jsem tak neschopná. Už tady mohlo být dávno teplo, kdybych byla co k čemu. Usrkávala kávu a spílala sama sobě. „Co je ti? Stalo se něco?“ Neuniklo Matoušovi její zmlknutí. Byli spolu jen pár let, a jak dobře ji znal. „Ale nic. Nic mi není. Jen“, zasekla se uprostřed věty. „ Jen co?“, nedal se odbýt. „Jen bych se přála, naučit se rozdělávat oheň sama“, potichu špitla. Udiveně na ni pohlédl. „Ty si nikdy nerozdělávala oheň, lásko? Opravdu?“ Udiveně se dotazoval Matěj. „Ne. Niky mě k tomu nikdo nepustil. Všichni to uměli líp než já. Nikdo se mnou neměl trpělivost naučit mě to. Vždycky mi říkali, že jsem nešikovná a udělali to sami. A taky nezapomeň, že jsme vyrůstala v paneláku, tam krby nemáme“, ukončila své vysvětlení. Poslední slova zněla zase jako nutná obhajoba. Pořád se měla potřebu obhajovat. Před kým sakra? Před světem? Před životem, nebo před sebou samotnou, že jsem tak ustrašená, protože se do toho prostě sama nepustím a musím obtěžovat okolí svou neschopností. A už je to tady zase! “Víš co? Zapomeň na to, asi je to blbost, odvrátila pohled od Matouše a chtěla odejít, ať nevidí její deroucí se slzy. Stejně je slyšel v hlase. Lehce jí chytil za ruku, posadil si ji na klín a klidným, rozhodným hlasem pronesl. „Dobře, dneska tě naučím rozdělávat oheň. Na tom nic není, neboj se.“ V jeho náručí se vždycky uklidnila. Chvilku se objímali a pak vyrazili ven.

Procházeli se po lesích, hodně se smáli a povídali si o všem možném. Večer po příjezdu byla v chatě dost zima. Matouš se hrnul ke kamnům, aby rychle zatopil. Zapomněl, řekla si v duchu. Posmutněla, ale neřekla nic. Nechtěla zbytečně vyvolávat konflikt. Když odešel do kuchyně, přišla ke kamnům, vzala do ruky špalek a sekyru. Bála se udeřit vší silou do dřeva. Sekyra je vlastně zbraň. A nebezpečná, znělo jí v uších. To je přece práce pro chlapy, co se tady pleteš, vybavila se jí vzpomínka na dědu, který ji vždycky při sekání dřeva odháněl, aby jí nedej Bože neublížil. Myslela si tehdy, že ji nemá rád. Že nemá rád holky, když se tak často oháněl tím chlapským pohledem na svět. Pak byla ale jediná, kterou vytáhl v noci z postele, aby jí ukázal malé králíčky, kteří se před pár dny narodili. Když umřel, našla několik fotek, kde byla spolu s ním. Na motorce a při smažení vaječiny v kotlíku. Všude se spolu smáli. Pochopila, jak moc ji měl rád. Prosila babičku, aby pro ni nechala dědovy dlouhé svetry a černé baretky tzv. radionky, které nosil na hlavě, aby mu nebylo chladno. Ty kusy oblečení pak tahala do roztrhání, pokaždé, když se do chaloupky k babulce, jak jí říkávala, vrátila.

Teď držela bezmocně sekyru v ruce a nevěděla co s ní. Ani třísky neumíš udělat! Jsi fakt nemožná, zase jí znělo v hlavě. Znova to vzdorovitě zkusila. Udeřila vší silou do špalku, který odletěl přes půl místnosti. Kromě velkého hluku se nic nestalo. Zůstala sedět nehybně u rozpálených kamen, jako zapomenutá socha. Dívala se upřeně před sebe a právě ve chvíli, kdy to chtěla vzdát a odejít, vstoupil do dveří Matouš, se svým laskavým úsměvem.

„Jak ti to jde lásko?“ Hlaholil zvesela a hrnul se k ní, jako velká voda. Seděla zkroušeně na stoličce, sekyru stále v ruce. „Jsem k ničemu! V lese bych nepřežila ani den! Neumím to. Ani jednu třísku. Bojím se sekyry miláčku“, přiznala se sklopenýma očima. „To nic není, uvidíš. Půjč mi sekyrku a podej špalek, prosím tě.“ Udělala, o co ji požádal a dívala se, jak obratně, bez jediného prudkého záseku sekyry, odpadávají třísky z polínka, které držel v ruce. „Nemusíš do toho mlátit prudce. Stačí si nastavit hrot sekyrky na tloušťku, kterou potřebuješ a potom ťukat o podlahu. Půjde to snadno uvidíš. Zkus to.“ Vybízel ji. Zdálo se to tak jednoduché. Bylo to jednoduché! Bouchla jednou, dvakrát a už se jí dařilo jemně oddělovat kusy dřeva od sebe. Jakoby loupala pomeranč. Taková radost. Její rty se začaly usmívat, jako ty Matoušovy. Už to umíš! Umíš!!! Bouchala poleny o podlahu, sekyra v nich klouzala, jako po másle. „No vidíš. Nic to není.“ Cítila své srdce v hrudi prudce bít. Měla potřebu to ještě několikrát zopakovat, aby nezapomněla na ten pohyb a získala jistotu. „A máš nachystané třísky na zítřejší oheň“, pronesl spokojeně její muž, sedící naproti ní. Pohladil jí po tváři, a pak si šli opět každý po svém.

V noci spala, jako zabitá. Po mnoha týdnech spokojeně, klidně a bez děsivých snů. Probudil ji chlad. Bylo ještě brzy, ale spát se jí už nechtělo. Vlastně nemohla dospat, jak moc se těšila na svůj první oheň. Byla tou myšlenkou úplně posedlá. Třísky ležely připravené v koutě a čekaly jen na ni. Měla pocit, jakoby vymýšlela nějaké veliké překvapení. Cítila lechtavé napětí v celém těle, ale takové příjemné. Chvění nedočkavosti, které jí procházelo už když byla malá holčička. Tehdy to ještě absolutně neuměla ovládat. Výskala, smála se, tancovala, zpívala a hodně mluvila, když se na něco moc těšila, nebo měla radost. Uměla to projevovat mnoha způsoby. Teď, teď si to nese často uvnitř. Zase ten starý známý strach. Otravný, bolavý a hnijící. Netěš se dopředu, říkávali jí všichni, ať nejsi zklamaná. Dlouho se na nic netěšila, jako teď. Zahnala pochybnosti ve své hlavě, spěšně vstala, přikryla Matoušova holá záda a potichu nasbírala všechny třísky do náručí. Nesla si je obřadně, jako novorozeně z porodnice. Cestou do prosklené verandy ještě přibrala sirky a třesoucíma se rukama udělala v krbu dřevěnou pyramidu. A teď? Stačí jen škrtnout sirkou. Nedočkavě vytáhla jednu z krabičky a prudkým pohybem udělala plamen. Jakoby se k ní, s tím plamínkem, navracela naděje. Třeba ještě něco v životě dokáže, může se naučit spoustu nových věcí, možná není tak neschopná a hrozná, jak jí ON a mnoho jiných podsouvalo. Zapálila jednu třísku, ale ta okamžitě po vložení mezi ostatní zhasla. Nevadí, neboj, nevzdávej se, hecovala samu sebe. Tak znova a znova a zase a pořád dokola se snažila zažehnout plamen, silný a hřejivý, aby opětovně rozpálil oheň v jejím životě.

Nešlo to. Jen dým a černo. A co papír? Ten přeci hoří nejlépe. Konečně něco pořádného, co ji napadlo samotnou. Už si ani nevzpomíná, kdy vlastně začala poslouchat jen rozkazy a názory ostatních lidí a stala se obyčejnou loutkou přivázanou na provázky očekávání, která se den za dnem snažila naplňovat, jako bezednou sklenici zoufalství, protože nikdy nemohla uspokojit požadavky všech. Dost! Teď ne! Musím se soustředit! Spílala sama sobě. Vyběhla z verandy a začala hledat kus papíru. Nic…V koši jen pár miniaturních obalů od čajových pytlíků a dva umaštěné obaly od salámu, potažené plastem. Co záchod? V rychlosti vymotala kus toaletního papíru a nacpala pod třísky. Zase jen dým a nic. Ne nevzdám to. Ještě kousek papíru, suchá tenká větvička, zatajený dech, jako když rozbaluješ svůj nejlepší dárek v životě…A? Pomalu, velice pomaličku pronikal malý plamínek uprostřed skládačky z dřívek, směrem nahoru. Opatrně foukla, aby jej nevyplašila. Začal se zvětšovat. Ani nedýchala. Až oheň zaplnil celý prostor v krbu, přidala první větší poleno a začal sálat svou pravou silou, teprve pak se uklidnila a nevěřícně hleděla na tu horkou nádheru před sebou. Její první, vlastnoručně založený oheň v životě. Dokázala to. A její plamen uvnitř opět začal hřát.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články