Dobrej kámoš

Ten kluk působil velmi solidně. Tak pětadvacet let, trochu robustnější, ale ne tlustý, spíš bývalý návštěvník posilovny, kterého už cvičení omrzelo.

Byl slušně oblečený a dokonce navoněný. Mluvil klidně a tiše, přesněji řečeno monotónně, v očích měl výraz důvěřivého labradora. Přes pravý spánek se mu táhla dlouhá jizva, která končila kdesi ve kštici, zřejmě od pádu z kola či motorky, pomyslel jsem si. Zkrátka od pohledu slušný chlapec, jemuž bych bez větších rozpaků svěřil dítě k pohlídání. Kdybych si ovšem nebyl přečetl lékařskou zprávu, kterou ho před návštěvou poradny vybavil obvoďák. Ne, tak úplně v pořádku ten hoch není.

V ordinaci se nejistě posadil na židli a vyčkával.

„Dobrý den,“ usmál jsem se. „Tady čtu, že jste se nakazil při píchání drog,“ šel jsem rovnou k věci, abych si ověřil informaci ze žádanky – na feťáka prostě nevypadal.

„No jo,“ odvětil a trochu se přikrčil, jako by čekal, že mu jednu natáhnu.

„A jaký drogy to byly? A jak dlouho to trvalo?“ pokračoval jsem kamarádským tónem.

„Pervitin, heroin, subutex, tráva pochopitelně… Asi deset let. Nechal jsem toho před třema měsícema, co jsem nastoupil do tý komunity.“

Hm, takže od patnácti, provedl jsem jednoduchý výpočet, protože z rodného čísla bylo patrné, že jsem předtím jeho věk odhadl přesně.

„A tady čtu, že máte i epilepsii, to asi souvisí s tím úrazem, že. Jak se vám to stalo?“ pokračoval jsem ve zpovědi a pokynul rukou směrem k jeho zjizvenému spánku.

„Tak,“ řekl bez komentáře a čekal, že to přejdu.

„Podívejte, potřebuju co nejvíc informací. Léčba hepatitidy C je velmi nákladná, trvá rok a vyžaduje stoprocentní spolupráci a vzájemnou důvěru. Pokud nebudete spolehlivý, tak se viru nezbavíte, a já se budu zodpovídat za zbytečně vyhozené peníze. Takže co se vám přihodilo, nějaká autonehoda?“ přitvrdil jsem.

„Kamarád mi rozdupal hlavu,“ řekl svým bezvýrazným a emocí prostým hlasem.

„Aha, a můžu se zeptat proč?“ otázal jsem se hledě na monitor počítače, abych zakryl neprofesionální zvědavost.

„Protože jsem dal v hospodě napít jedný holce.“

„A to byla jako holka toho vašeho kamaráda?“ představil jsem si prchlivého žárlivce, kterému po pár panácích hráblo.

„Ne, ona to byla cikánka.“

Zvedl jsem obočí a mladý muž rezignovaně pokračoval: „No, my jsme byli skinheadi. To se nesmělo, bavit se s cikánama.“

Skinheadi, ty nefetujou, z nich si, chlapče, příklad ber…, vybavil se mi výchovný text kapely Orlík, jejímž poslechem si kdysi můj spolužák zvedal sebevědomí.

„Já myslel, že skinheadi nefetujou, ale jen pijou pivo, alespoň tak to zpívá Landa,“ využil jsem svého rozhledu v kultuře.

„No jo, to máte pravdu. Taky mi kluci dali podmínku, když to prasklo, že s tim jako musim přestat. Taková poslední šance. Jenže pak se to stalo s tou cikánkou…,“ řekl tím svým strojovým hlasem, co mi už začal jít na nervy.

Ten trouba, takhle si pokazit poslední šanci! „Takže to jsou vlastně takový Rychlý šípy, až na to dupání po hlavě,“ shrnul jsem nabyté poznatky o zvycích vyholených. Bylo jasné, že jizva a epilepsie nejsou jediné následky, kterými ona drsná událost mladíka poznamenala.

Ten mezitím bez pobízení pokračoval: „Nejdřív mi na neurochirurgii odsáli z mozku krev a pak jsem byl dlouho na přístrojích. Prej už mysleli, že se neprobudim, řikala máma. Ale mám tuhej kořínek. Tak budete mě teda léčit?“

„A kolik dostal váš bezva kámoš roků? Teda šel sedět, ne?“ chtěl jsem znát story až do konce.

„Ne, policajti nezjistili, kdo to byl. Já jsem nemohl vypovídat, protože jsem byl v tom komatu, no a kluci ho nepráskli, svedli to na cikány,“ vysvětlil a hlas se mu trochu zachvěl. Skepticky jsem usoudil, že ho nerozrušila lítost nad tou nespravedlností, ale hrdost na kamarády v bombrech, kteří v těžké chvíli drželi spolu.

„No a když jste se probral, tak jste pak snad promluvil, kdo vám to udělal, ne?“

„Ne, to nemělo cenu, von už byl mrtvej,“ řekl smutně. „Popral se v Chomutově a koupil to nožem,“ sklopil oči k podlaze a dodal smířlivě: „Byl to dobrej kámoš, dokud ho nechyt rapl.“

I já jsem hleděl k zemi a prohlížel si vzor na linoleu. Nikdy jsem si nevšiml, že v něm lze při troše fantazie vidět rozličné obrazce, stejně jako na nebi při kupovité oblačnosti. Nebo jako úplně všude, když se to přežene s trávou. Ach jo.

„Dobře. Takže uděláme nějaké odběry a v prosinci vás pozvu na kontrolu. Když budete pořád čistej, můžeme uvažovat o zahájení léčby. Nebojte, játra to s tím virem ještě chvilku vydrží. Ale když do toho znova spadnete, máte smůlu, to jsou daná pravidla,“ pohrozil jsem nejmírněji, jak to šlo.

„Tak vida, boží mlýny melou někdy fofrem – jeden přijde o dobrýho kámoše rychlejc, než se probere ze šlupky do kebule,“ zahlaholila dosud nezúčastněně naslouchající sestřička, jakmile se za jeho širokými zády zavřely dveře.

Bylo mi náhle strašně líto toho velkého bezbranného dítěte.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články