Za závěsem…..

Byl to zvláštní týden. Hodně emotivní. Vyslechla jsem telefonicky nezvykle mnoho příběhů o rozpadajících se vztazích, smutku, psychické nepohodě i sousedských rozepřích. Také bylo na programu špatné zdraví a samozřejmě láska. Jsem nesmírně vděčná, za každý telefon, zprávu, či rozhovor, který proběhne s druhým člověkem. Vždy mě to někam posune, něčím obohatí a ujasním si prostřednictvím slov a pocitů druhých, svůj vlastní směr. Beru to, jako spirituální lekce v praxi, protože knih máme jistě načteno všichni stohy. Často však praxe pokulhává. Tak tedy, zpět k mému obrazu za závěsem.

Usrkávala jsem spokojeně kávu a uvědomila jsem si, že když jsme emočně ponořeni do problému, máme pocit paralýzy, často můžeme mít i pocit, že nám nikdo nerozumí a nejsme moc schopni slyšet, o co jsme si vlastně sami rozhovorem s druhým řekli. Jsme za závěsem. Když naše trápení není život ohrožující, tak můžeme vidět i strukturu látky, můžeme dokonce uvidět i někde hodně daleko kousek slunce, které vypadá, jako nepatrná tečka. Každá situace, problém, emoce, má podle mě nespočet vrstev, které je třeba, samozřejmě když chceme, poodkrývat, rozhrnout a otevřít.

Když dojdeme do momentu konání, automaticky se navracíme k sobě a hledáme způsoby, jak to slunce za látkou opět uvidět, máme nakročeno správným směrem vpřed. Život může zažít opětovně proudit a my, pomalu rozhrnujeme závěs. Radujeme se ze světla, z toho, že můžeme uvidět sluneční paprsky a občas nás může naštvat, že mezi námi a sluncem je ještě tlusté, špinavé okno, které je třeba umýt a otevřít dokořán. Často několik dní, týdnů, měsíců, někdo i let, dokážeme sedět u svých špinavých skleněných tabulí a nic neudělat. Tak nám to stačí, nebo máme strach, abychom při mytí okna nevypadli, či nemáme sil pořád dokolečka něco dělat, aby to světlo mohlo přímo k nám. Polechtat nás na nose, zahřát na tváři a rozpustit všechny chmury v našem srdci.

Ano každý máme svůj čas, způsob i svůj osobní příběh, či plán duše, chcete li, ve kterém si potřebuje prožít co si naplánoval, než dokáže rozhrnout závěs, umýt okno a pak ho radostně otevřít, aby k němu mohl nový závan života.

Jedno je však jisté. Neznám člověka, který by v životě nemusel projít něčím těžkým a náročným. Všichni čas od času potřebujeme prozkoumat své spodní proudy a hlubiny, abychom se zase mohli odrazit na hladinu. Instantní štěstí a klid se zatím nikde neprodává. A je to velmi dobře. Co bychom potom žili, co bychom se naučili, kam by náš život směřoval?

Každý sám za sebe nejlépe víme, jací jsme, co nám škodí a také co nás uzdravuje. Já jsem si pro sebe vytvořila svou terapii. Jmenuje se samoléčba příběhem. O té však třeba příště.

Teď rozhrnuji závěs a otevírám dokořán špinavé okno. Slunce se na mě drze nalepilo a já se na něj rozhodně nezlobím……

Krásný den přátelé